Psaní přítelkyním v nejlepším věku
I když nás média i naše vlastní nostalgie přesvědčují, že v mládí bylo všechno lepší, jen málokterá z nás odkývá, že by se zase chtěla vrátit do puberty.
Před několika týdny jsem oslavila narozeniny. Už je to pár let, co spadám do kategorie, ve které je v tzv. lepší společnosti neslušné se dámy na její věk ptát. V té zbývající části společnosti je pak možné ženě naznačit, že už je více méně za zenitem. Já ale svůj věk klidně přiznám, mimo jiné proto, že ho vnímám jako skutečně ta nejlepší léta.
Ivana Trump kdysi dávno někde v televizi prohlásila, že jí nikdy nebude více než 27 let, ať to stojí, co to stojí. Mně je tedy přesně o deset let více než Ivaně a nestálo mě to zas tak moc. A za návrat o dekádu zpět bych neutratila ani korunu, přestože za péči o sebe utrácím poměrně mnoho. Není to totiž totéž.
Zlaté mládí
Mládí je u žen oceňováno zejména s ohledem na jejich reprodukční schopnosti, co si budeme namlouvat. Životní zkušenosti, zralost v milostných a přátelských vztazích, ani profesní výsledky nejsou něco, čeho by si historicky společnost na ženách vážila. Jde o atributy, které jsou kladně hodnoceny spíše u mužů. A jelikož jejich nabytí neoddělitelně souvisí s plynutím let, u mužů se střední věk označuje jako nejlepší léta.
Je čas přestat brát mládí jako bezvýhradně kladné období a lpět na něm o to usilovněji, oč vzdálenější je.
My samy můžeme na plynutí let reagovat různě. Jedna druhou i sebe samy můžeme ujišťovat o tom, že jsme stále ještě mladé holky, a to klidně i několik dekád. Mládí – zejména v jeho kosmetickém aspektu – můžeme udržovat více či méně invazivními metodami nebo úsilím o dokonale štíhlou postavu. Je možné se (opět i v řádu dekád) stylizovat do věčného pastelově růžového děvčátka nebo naopak svůdného vampa. Také můžeme na to vše rezignovat, zejména v čerstvém mateřském období, pod tíhou všech povinností si nechat ruce obrazně vytahat až po kolena, přiznat pytle pod očima, vrásky a strie a šedivé vlasy a nastylizovat se do pozice, kterou Kaiser s Lábusem kdysi nazvali „vytahaná lama“.
Nic proti ničemu. Je ale rozdíl, pokud cokoli z výše uvedeného podnikáme a podstupujeme proto, že to skutečně vyjadřuje naši osobnost, nebo proto, že máme pocit, že s přibývajícími léty nám ujíždí vlak i s nádražím.
Společenský tlak a nostalgie
Tlak na to, aby se ženy udržovaly co nejdéle mladě (a atraktivně) vypadající, je reálný. Netýká se jen žen v profesích, u kterých by to bylo ještě snad pochopitelné, jako jsou modelky, případně herečky. Přechází na ženy ve všech veřejně aktivních oblastech (např. v médiích) a vlastně i všude jinde. Ale i pokud odmítneme akceptovat, že hodnota ženy se odvíjí výhradně od její reprodukční schopnosti, potažmo fyzické atraktivity, proč není tak jednoduché přestat lpět na mladém věku?
Ale neplatí ani, že jakmile se přestaneme označovat za mladé, automaticky se přesouváme do stáří.
Odpovědí může být jedno slovo – nostalgie. Samozřejmě, že vzpomínáme na doby, kdy starostí bylo méně, tráva byla zelenější, a zimy byly bez výhrady ladovské. Tento pocit je v zásadě univerzální, psychologicky opodstatněný a přirozený. Pomineme-li ale skutečnost, že si minulost zpravidla nepamatujeme (a nepřipomínáme) zcela přesně, nelze ani nevidět, že se nám zpravidla nestýská ani tolik po nás samotných v mladším věku, ale spíš po dávnějším světě okolo nás.
Je načase přestat považovat mládí za bezvýhradně kladné období, na kterém je nezbytné lpět o to usilovněji, o co vzdálenější už reálně je. Stejně tak to ale neznamená, že pokud se přestaneme označovat za mladé, automaticky se přesouváme do stáří. A konec konců ani seniorský věk bychom neměly považovat za děsivé období, kterého je potřeba se jen bát. Nemluvě o tom, že i se zvyšující se délkou dožití jsou každé další narozeniny privilegiem, kterého se každému nedostane.
S léty šťastnější
Samozřejmě to neplatí univerzálně, ale některé studie, jako například tato z kanadské University of Alberta, potvrzují, že krize středního věku není nevyhnutelná (případně ji dokonce označují za mýtus). Naopak – s přibývajícími roky lidé mají důvod se cítit šťastnější. Tak, jak poznáváme sami sebe a sbíráme životní zkušenosti, totiž přichází něco, co v mladém věku nemáme šanci poznat.
Víte, co od svého těla můžete očekávat, a co vám naopak neodpustí. Jaké máte rády filmy, pití, koníčky, přátele a partnery. Máte za sebou i pracovní zkušenosti, díky kterým už nemusíte být překvapené z jakékoli nabídky a být neadekvátně vděčné za každou novou šanci. Víte, jestli chcete nebo nechcete mít děti, jestli je pro vás zásadní rodina, kariéra nebo chcete obojí a v jaké by to mělo být podobě a vzájemném vztahu.
Není vůbec rozhodující, jestli své vrásky máte rády jako připomínky životních zkušeností nebo veselých okamžiků, nebo jestli jste spíš typ na drahé krémy a botox. Mezi mladou holkou a starou dámou totiž nemusí být nutně jen věčný diblík ani unavená mamina, a už vůbec ne vyzobaná slunečnice. Může tam být prostě dospělá žena. A jestli vám toto připadá jako absolutně nežádoucí „zaprděnost“, při které končí všechny legrace, tak si zcela upřímně odpovězte, jestli byste opravdu chtěly, aby vám bylo zase dvacet.
