Udělají vás psychedelika lepším rodičem? Mikrodávkují matky i manažeři
Britské mámy sahají po překvapivém prostředku, jak si ulevit. Je mikrodávkování psychedelik způsob, jak konečně všechno zvládnout, nebo nebezpečná iluze?
Anglický The Guardian letos na jaře psal o „malém, ale nezanedbatelném“ počtu rodičů z Anglie i Ameriky, kteří pravidelně berou velmi malé množství psychedelik. Domnívají se prý, že jsou díky nim pohodovější a trpělivější rodiče. „Necítím se sjetá, jen… lepší,“ citovali jednu z matek. Rodičovství a drogy na první pohled nejdou zrovna dohromady. Když si ale představíte látku, která slibuje, že – údajně bez vedlejších účinků – zlepšuje soustředění, náladu, kreativitu a schopnost „být tady a teď“, tak překvapivé to zase není.
Být rodičem se v 21. století nepozorovaně stalo úkolem, který se zdá nad síly mnohých. Přispívají k tomu nukleární rodiny, sociální izolace, idealizované obrazy mateřství a otcovství v médiích, kterým nelze ani při největší snaze dostát. Nový styl výchovy, který respektuje osobnost a tempo vývoje dítěte, může být náporem na míru rodičovské trpělivosti, a zároveň znemožňuje instinktivně se přiklonit k modelům vlastního dětství, ve kterém mnoho mladých rodičů vidí odstrašující příklad. Touha ulevit si, dostat stres na únosnou míru a najít ztracenou vyrovnanost a pocit štěstí, je pochopitelná.
Co alkohol rozhodně nezlepšuje, je schopnost být dobrým rodičem.
Vedle doporučovaných a oficiálně zdravých způsobů, jak si vydechnout – cvičte jógu, najměte si aspoň na pár hodin chůvu, zapojte širokou rodinu –, existují i méně zdravé, ale víc po ruce. Otevřená láhev vína ve dveřích ledničky je v mnoha domácnostech obvyklý zjev; konzumace alkoholu se pak může pohybovat na škále od relativně nevinné (pár společných skleniček u seriálu) po velmi nebezpečnou (pětina alkoholiček léčící se ze závislosti začala pít na mateřské dovolené). Co alkohol rozhodně nezlepšuje, je schopnost být dobrým rodičem. Naopak, negativní emoce a podrážděnost se prohlubují, přichází únava, spavost a nesoustředěnost.
Manažeři a matky
Novodobá historie psychedelik, tedy jedné skupiny látek dočasně měnících vnímání a prožívání, je všeobecně známá. Od jejich boomu v 60. letech po rychlý ústup ze slávy na konci této dekády se nadlouho zdálo, že výzkum účinků LSD a dalších psychoaktivních látek zůstane slepou uličkou. Ti, kteří psychedelika v soukromí užívali, byli viděni jako psychicky labilní, nezodpovědní a společensky nebezpeční. Do vědeckých laboratoří měly tyto drogy zákaz vstupu zcela. Teprve v nultých letech začalo pomalu docházet ke znovuobjevování jejich pozitivních účinků na lidskou mysl a duševní zdraví a vědci se jich znovu chopili, byť za trvající skepse veřejnosti.
Houby v kapučínu
Co kdybychom si mohli koupit kávu nebo čaj, které budou kromě nezbytného kofeinu obsahovat i mikrodávku psychedelika? Americká společnost Sträva Craft Coffee se sídlem v Denveru ohlásila, že začíná vyvíjet produkty založené na kávě a na čaji, které budou obsahovat psilocybin. Společnost zareagovala na dekriminalizaci psilocybinu právě ve městě Denver. Obchodníci věří, že by káva s psilocybinem mohla být na trhu do dvou let. Sträva už má v tomto směru zkušenost s vývojem kávy, která je obohacená kanabidiolem (CBD), jednou z účinných látek z konopí.
Trend, kterému se říká mikrodávkování, není ani léčba, ani nemá nic společného s rekreačním užíváním drog. Látka (obvykle LSD nebo psilocybin) se užívá v množství zhruba desetkrát menším, než je to, které by vás poslalo na trip. Držení psychedelik je nezákonné, v ČR jsou dokonce zařazena do nejpřísněji kontrolované skupiny – stejně jako například heroin. Přesto se najde dost lidí, kterým stojí za to riskovat, a o svých zkušenost pak anonymně mluví na internetových fórech. Mezi účinky, které vyhledávají, patří zlepšení soustředění a výkonnosti, lepší nálada a zmírnění úzkostí, lepší schopnost socializace, menší únava.
K užívání malých dávek drog se poprvé veřejně přihlásili vysoko postavení manažeři a inženýři ze Silicon Valley. Chtěli mít náskok ve výkonnosti, porazit únavu a prokrastinaci. Žena jménem Rosie, citovaná v anglickém článku, měla na rozdíl od vystresovaných mužů v oblecích jinou motivaci. „Léta terapie a antidepresiv mě udržovala ve stavu, kdy jsem jako máma dokázala fungovat, ale uprostřed mě zůstávalo prázdno. Mikrodávky LSD tohle prolomily, z úzkostí mě vrátily zpátky do stavu sebevědomí, ale nikoliv přehnané sebedůvěry. Změnilo mi to život.“
Z klubu do výzkumu
Vědecký výzkum psychoaktivních látek probíhá v posledních letech v mnoha uznávaných světových laboratořích. V Čechách se výzkumu psilocybinu věnuje v Národním ústavu duševního zdraví psychiatr Tomáš Páleníček i neurovědec Filip Tylš. Jejich cílem je léčba některých duševních onemocnění a využití psychedelik pro terapii a seberozvoj; jejich pozitivní vliv považují za prokázaný a nezpochybnitelný.
Užívání mikrodávek zůstává ve výzkumech spíš stranou a stále je soukromou záležitostí těch, co si k němu sami najdou cestu.
Že psychoaktivní látky mohou v oblasti duševního zdraví pomáhat enormně, dokazují i experimenty s MDMA. Nepatří do stejné skupiny jako halucinogeny nebo psychedelika, ale také mění stav vědomí a prožívání. Ovlivňuje především emoce, empatii a soucit. Studie manželů Mithoeferových, týkající se pacientů se symptomy post-traumatické stresové poruchy, přinesla ohromující výsledky: oproti konvenčním způsobům, kdy na terapii reaguje méně než 40 % pacientů, stačila dvě sezení s MDMA a 83 % zkoumaných subjektů nemělo po třech měsících prokazatelné příznaky. Obvyklá terapie přitom trvá roky.
Užívání mikrodávek zůstává ve výzkumech spíš stranou a stále je soukromou záležitostí těch, co si k němu sami najdou cestu. Dostupných vědeckých studií není mnoho; jedna z posledních publikovala výsledky letos v únoru. Na necelé stovce participantů prokázala účinnost v den, kdy je droga podána; do dalších dnů se vliv nepromítal; zaznamenán byl ale pozitivní vývoj v úrovni pociťovaného stresu a úzkosti před provedením experimentu a po něm. Negativním jevem byla větší náchylnost k neurózám.
Jak to celé začalo
Albert Hofmann, vědec a chemik pracující pro švýcarskou farmaceutickou společnost, se zabýval výzkumem alkaloidů z byliny ladoňky a z námelu. Objev halucinogenních účinků se uskutečnil náhodou v roce 1943, kdy si látkou omylem potřísnil zápěstí.
V rámci utajeného projektu MK Ultra se během 50. a 60. let o psychedelika zajímala CIA a na velkém množství subjektů drogy testovala, a to i v kombinaci s hypnózou nebo šokovou terapií. CIA se snažila objevit, jak by mohli látky využít pro vítězství ve studené válce. Ve stejné době se psychiatr Timothy Leary se seznamuje s účinky lysohlávek a sám na sobě zkouší jejich účinky a experimentuje s LSD. V psychedelikách rozpozná potenciál pro nové formy psychoterapie a pouští se do hlubších výzkumů na katedře psychologie Harvardské univerzity.
V tehdejším Československu v té době vzniká největší klinika pro studium psychedelik ve východním bloku, realizují se experimenty na více než 40 000 pacientech.
Když jsem se snažila získat vyjádření skutečných žen, které se výzkumu účastnily nebo mají s psychedeliky dlouhodobou zkušenost, narážela jsem na nedůvěru. Mluvit o užívání je stále do značné míry tabu, člověk se vystavuje nejen společenskému odsouzení a nálepce nedůvěryhodného individua, ale i potenciální kriminalizaci. Natož pokud by se „doznal“ k užívání zakázaných látek v době, kdy pečuje o děti. Je dobré si však připomenout, že mnoho žen, které po droze sahají, tak činí v zoufalství a teprve v okamžiku, kdy vyčerpaly všechny ostatní možnosti.
„Mám čtyři děti a před rokem jsme začala trpět panickou atakou, úzkostmi a nespavostí,“ píše jedna z žen na diskuzním fóru Reddit. „Brala jsem spoustu prášků, ale kromě dlouhého seznamu vedlejších příznaků mi nic nepřinesly. Měla jsem pocit, že stres a úzkost mi sebraly veškerou sílu, že není kam utéct. Potom jsem si někde přečetla o psilocybinu, že je jako sníh, který přikryje staré stopy a umožní vyšlapat nové.“ Na pohádkově znějící příběh ale ihned reaguje jiná žena: „Dávej pozor. Tyhle věci jsou jen nástroj – a ne nějaká kouzelná pilulka.“
Kouzelný proutek máte v hlavě
Každý někdy potřebujeme pomoct. Není nijak objevné, že když ženy pečují několik let o malé dítě či děti, nemusí to být nejradostnější čas jejich života. Pobyt na rodičovské dovolené je náročný, vyčerpávající a často frustrující. Intenzivní nuda kombinovaná s akutní únavou, kvůli které se cítíte neustále jako opilí a vzbuzuje ve vás sebelítost nad vlastní nekompetentností, je během prvních let doma s dítětem v zásadě normální.
V poslední době se obraz rodičovství pod tlakem sociálních sítí a instagramových fotek stal zcela odtržený od reality. Rozdíl mezi našimi očekáváními a skutečností je ještě propastnější. Nesoulad mezi představou a zkušeností, kterou prožíváme sami, nás nutí pochybovat o sobě a toužit po zlepšení. Kouzelný proutek, který nám dodá spoustu energie a dokáže, že budeme s klidem celé dny přeskakovat rozsypané kostičky Lega za zvuků písničky Kola autobusu se točí dokola, by ocenil každý rodič.
Psychedelika jsou zatím nedostatečně prozkoumaným a možná skutečně magickým zázrakem přírody, jejichž přínos nám věda pomůže docenit až časem. Pokud kdokoliv, kdo pečuje o děti, bojuje s úzkostmi, depresí a jinými duševními problémy, zaslouží si pomoc. Neměli bychom šmahem odsuzovat ani takovou, která by měla podobu špetky namletého prášku z usušených lysohlávek – samozřejmě pokud je rodič dostatečně zodpovědný, aby nejprve vyzkoušel dostupnější a ověřenější léčbu u odborníků.
Pokud je nám ale jen obyčejně zle, hledejme pomoc u blízkých, nesrovnávejme se s ostatními a nenuťme se nacházet potěšení v jednom každém rodičovském úkonu – ať už je to příprava večeře, přebalování nebo další strašlivé dětské video na YouTube. Místo toho snižme svá očekávání a své nároky na sebe. Všem se nám – možná i víc než mikroskopicky – uleví.
Článek vyšel v časopise Heroine 1/2019.
