Stříhat za dvojí ceny muže a ženy není fér, říká kadeřnice Klára Váňová z Barberette

Její kadeřnictví na šedivé a industriálně-poetické Husitské ulici na Žižkově se zvenčí ničím nevymyká, zevnitř zaujme retro červenými křesly a interiérem jako ze starých amerických filmů. Barberette je ale výjimečné především svým konceptem: je gender-neutral, tedy ani dámské, ani pánské. Nabízí jednotný typ služby – specializuje se na krátký střih, za který každý zákazník zaplatí stejně. Jinde běžný model dvojích cen, kdy ženy platí za návštěvu kadeřnictví i dvakrát tolik, tu nemá místo.

Poutáte pozornost nejen konceptem, ale i tím, že podnikáte zároveň v Praze a v Londýně. Kudy k tomuhle všemu vedla cesta?

První krok pramenil z mé vlastní frustrace. Nemohla jsem najít nikoho, kdo by mi ostříhal vlasy tak, jak chci. V Londýně, kde jsem tehdy žila, už barbershopy na rozdíl od nás byly, ale ne takové, abych do nich mohla chodit. Většina jich byla etnických, scházela se tam určitá komunita. To se mi moc líbilo, ale když jsem přišla já, žena, navíc jiného původu, necítila jsem se tam dobře. Ne že by mě neostříhali… Ale nepatřila jsem tam. Podobně jsem se cítila, když jsem šla do klasických holičství, kde zalevno stříhá starý pán, nebo naopak do „posh“ podniků pro manažery ze City. Ty byly přímo „gentlemen only“.

Proč vám střih z běžného dámského kadeřnictví nestačil?

Nudil by mě. Další možnost byla zkoušet alternativu a hledat podniky, kam se chodí stříhat punková nebo goth subkultura, ale v tom jsem se neviděla. S tradičními kadeřnictvími mám dlouhodobou zkušenost, kadeřnice je i moje maminka. Ale pro moje vlasy a styl tam neměli co nabídnout. Už když jsem byla malá, vadilo mi, jak striktně je to oddělené: kadeřnice stříhaly jen ženy a dělaly samé foukané a trvalé a barvu, a vedle bylo holičství, kde pány ostříhali za deset minut a hotovo.

Kdy se to tedy nakonec potkalo?

Pomohl mi v tom hlavně Londýn, kde jsem začínala úplně od začátku a s čistým štítem. Mohla jsem si tak trochu vymyslet, kdo chci být. Ve svých třiceti letech jsme se rozhodla, že bych kadeřnickou profesi zkusila – a začala jsem ji dálkově studovat. Od začátku mě to chytlo. Tamní škola byla hodně klasická a tlačili na nás, abychom dokonale zvládli techniku. Mě bavily krátké střihy, a to znamenalo, že jsem se brzo posunula k barberingu. Pak mě moje učitelka představila MK, který byl už tenkrát hodně slavný, a ten si mě vzal k sobě a já mu začala pomáhat na soutěžích.

Kde vznikl nápad stříhat genderově neutrálně?

Vzniklo to postupně. Praxi jsem získala v MK’ afroamerickém barbershopu, tedy úplně mimo to, kam jsem původně mířila. Hodně jsem se tam naučila, ale chtěla jsem to reprodukovat jinak. Tehdy jsem se rozhodla, že zůstanu u krátkých střihů, ale budu je dělat pro všechny – ženy, muže i lidi z LGBTQ komunity. Nebyl to žádný ucelený byznys plán, ale už tehdy jsem vnímala, že buďto se budu dál u někoho učit a bude trvat velmi dlouho, než se vypracuju, anebo to musím zkusit sama. Začala jsem stříhat po klubech, barech, festivalech, v noci, česala jsem modely před focením, brala jsem cokoliv. Když už o mně bylo vědět, pronajala jsem si křeslo v jednom barbershopu v Camdenu s tím, že moje služby budou pro všechny stejné. Nakonec se to rozhodli zavést pro celý salon.

Daří se vám tuhle jednoduchou myšlenku – tedy prodávat podle služby, a ne podle genderu – dostat dál?

Kdyby to tak měli všichni, přišla bych o svůj „selling point“! (směje se) Pro mě osobně se to ukázalo jako jediná cesta, jak být férová a zároveň dělat, co mě baví. Pravda ale je, že se to už posouvá – přinejmenším v Londýně je gender-neutral podniků už poměrně hodně. Myslím si, že se to přirozeně dostane i k nám. Lidem dojde, že to dělení je často nefér, a podnikatelé zjistí, že se na tom dá vydělat i tak.

Jaké místo na mapě české LGBT komunity zabírá váš podnik? Ví se o něm, je vyhledávaný?

Vážím si toho, že Barberette je pro všechny, a každý si u nás najde něco svého. Česká LGBTQ komunita o nás ví a podporuje nás, chodí k nám spousta zákazníků. Každoročně spolupracujeme s Prague Pride, pro které připravíme na Střeleckém ostrově vlasovou zábavu. Bude to tak i tento rok. K tomu několikrát do roka přidáváme stříhací PopUp den pro trans lidi, večerní akce v klubech a můžete nás vidět v dokumentu o nebinaritě v Queer programu na ČT2.

Vždycky jsem přemýšlela, od čeho přesně je odvozená ta tradiční cenová disproporce. Skutečně platí rovnice žena – dlouhé vlasy – více práce – vyšší cena?

Ano, víceméně. Žena si běžně zajde do kadeřnictví čtyřikrát ročně, muži jednou za měsíc – krátké vlasy jednoduše vyžadují častější úpravu. Ale to se dnes už hodně stírá, je mnoho žen krátkovlasých a mnoho mužů dlouhovlasých. Lidi začali hledat alternativu – a je jich hodně. Barbershopy například reagovaly tím, že z klasického rychlého stříhání udělaly plnohodnotnou službu a zvýšily ceny. Někdo samozřejmě dál preferuje střih za deset minut a sto padesát korun, to já ale nikdy dělat nebudu. Párkrát jsem se sama dala ostříhat v klasickém holičství a výsledek tomu odpovídal, byl to jednoduše pánský střih na ženské hlavě. Ani se proti tomu nedá protestovat, oni dodali jen to, co inzerovali. Ale i třeba kvůli tomuhle jsem otevřela Barberette – aby tam žena, muž nebo trans osoba byly vnímáni jako osobnost a dostali to, co chtějí a v čem se vidí. Pak je zákazník s výsledkem spokojený, zaplatí férovou cenu a rád se vrací.

Musíte být připraveni i na těžké časy

Kadeřnictví patřily během pandemie k provozům, které neměly možnosti svůj byznys dostat k lidem. Jak se krize dotkla vás?

Nechci se nějak plácat po ramenou, ale docela jsme to ustáli. Když jsem přišla z Londýna, počítala jsem s tím, že se může něco pokazit. Věděla jsem, že musím mít rezervu – finanční i mentální. Během karantény jsem skoro neutrácela, jela jsem na minimu, majitelé prostoru, kde mám provozovnu, mi dali slevu na nájemném. Chyběl mi akorát kontakt s lidmi a energie, kterou si z něho beru. Když jsme zase otevřeli, potěšilo mě, že dva tři měsíce nestříhané vlasy mých zákazníků pořád vypadají dobře.

Chtěli po vás lidé, abyste je přijela ostříhat domů?

To víte že jo. Ale nešla jsem, byla by to nezodpovědnost. A i prakticky je to nesmysl, nemáte tam křeslo ani pořádné světlo, vlasy jsou pak všude…

Dostali jste nějakou finanční výpomoc od státu?

Vláda odsouhlasila grant pro eseróčka, ale pak to zas změnila. Popravdě nevím, jak to bude. Myslím si ale, že když jste podnikatel, jdete do toho s tímhle rizikem – že se něco pokazí. Nemůžete čekat, že vám někdo něco dá. Praha 3 darovala všem podnikatelům pět litrů dezinfekce, rozprašovač a sto roušek, za to jsem byla velmi vděčná. Ale víc bych ani nečekala.

Jak to vypadá ve vaší londýnské pobočce?

Budou zavření až do července. Nabízela jsem jim finanční výpomoc, ale nechtěli. Řada tamějších zákazníků se zachovala strašně velkoryse; lidé posílali peníze za pravidelný střih jako obvykle, jen aby nám pomohli. Tyhle peníze jsme pak předali charitě, která se stará o mladé LGBTQ lidi bez domova. Nebyla to žádná závratná částka, ale mám z toho dobrý pocit.

Napadlo vás někdy, že byste svůj byznys ještě rozšířila?

Bavilo by mě mít franšízu, ale není to snadné. V Londýně si lidé otevřeli podniky na stejném principu, jako je ten můj – ale na sebe. Nijak mi nepomohlo, že mám ochrannou známku. Jedinou ochranou je to, že to, co děláš, děláš dobře a s láskou, ne pro peníze, a lidi to vnímají. Že tě někdo kopíruje, je potvrzením toho, že jsi vymyslela dobrý koncept. Neříkám ale, že to není těžké. Až si tady někdo otevře genderově neutrální kadeřnictví, dotkne se mě to. Holt ale nezbývá než odhodit ego, srovnat se s tím a jít dál.

Jak vidíte dnešní mladé kadeřníky? Mají srovnatelné schopnosti jako třeba v Anglii?