„Představa, že architekt tvoří pouze umělecké dílo, je zastaralá,“ říká urbanistka Milota Sidorová

Aktivity Miloty Sidorové, slovenské urbanistky a především angažované ženy, je těžké jednoduše shrnout do jedné věty. Na bratislavském Metropolitním institutu se aktivně zasazuje o zlepšení života ve městech, vedle toho je ale neúnavnou propagátorkou nastavení férových podmínek pro ženy (nejen) architektky. Přednáší, dává rozhovory a motivuje ke změně, ktero pro lepší fungování městské společnosti vnímá jako nevyhnutelnou. 

V Čechách je Milota mužské jméno a jeho ženský ekvivalent se mi nepodařilo nalézt. Jak jste k takto netradičnímu jménu přišla?

To by byla dobrá otázka pro mou mámu. Je to srbské jméno. Časté není ani Slovensku, známá je ale třeba fotografka Milota Havránková. Ale ano, zmátlo mě, že v Čechách je to mužské jméno, na Slovensku nikoliv. Já sama se ale každopádně jako muž někdy cítím. (směje se)

To je příznačné, protože i vaše profese je stále hodně svázána s muži. Dnes už víme, že mužský způsob přemýšlení dominantně ovlivňuje podobu našich měst. To, že jste žena v profesi plné mužů, cítíte jako hendikep nebo výhodu?

Řekněme, že existují určité předpoklady, jako je dobré vzdělání, bílá pleť nebo fyzická atraktivita, které pomohly i mně se prosadit a muži mě díky tomu akceptují. Není to ale pravidlo pro všechny ženy. V posledních šesti letech, kdy si všímám genderové nerovnosti, jsem poznala spoustu architektek, které se nechtějí tolik prezentovat a nederou se vpřed. A najednou jim je 35 let a jsou na mateřské.

A jste teď ráda, že jste odešla?

Jsem ráda. Jsem patriotka ve smyslu, že když vidím šanci město pozdvihnout – a mám tu přátele –, jsem tu správně. Je odsud blízko do Vídně, do Budapešti a cítím zde středoevropský étos.

Češi jsou někdy vůči Slovákům neférově nadřazení. Byla jsem v Bratislavě na Design Weeku a velmi pozitivně mě překvapil. Je něco, co by se Praha mohla naučit od Bratislavy?

Bratislava je asi patnáct let pozadu oproti Praze, co se týká administrace a systematizace. Rozdíl je ale v přístupu a nadšení jednotlivců. Během prvního ročníku festivalu reSITE jsme neměli na platy a dobrovolníci, kteří nám pomáhali, byli často Slováci. Češi zadarmo pomáhat nechtěli. Slováci mají odlišnou mentalitu, jdou cestou aktivismu.

Bratislava je tak malá, že je tu jen pět míst, kde se lidé potkávají, a když vznikne nový zajímavý projekt, angažují se v něm bez ohledu na výdělek. Teď jsem to dost zploštila, ale ve své podstatě to Slováky vystihuje. S takovou mírou podpory se v Praze nesetkávám. Nevím, jestli je to velikostí města nebo tím, že je tady klan UMPRUM, klan IPR. Jako kdyby nebylo kam růst.

Vnímám, že Bratislava roste spíš zezdola z iniciativy jednotlivců, zatímco v Praze je všechno hodně institucionalizované.

Ano, Praha je též víc pod tlakem turistů. Bratislava není, a možná i díky tomu na ní lidem více záleží.

Participovala jste na vzniku knihy Férová sdílená města. Dá se říct, že Bratislava má větší šanci nové principy do města implementovat?

Jsem vedoucí kanceláře Participatívneho plánovania na Metropolitním institute Bratislavy, kde vytváříme manuál participativního plánování. Obdobný pražský manuál je pěkně procesně nastavený a vysvětluje zákony, ale není v něm ani jedna zmínka o lidech ve městě. Kdo je veřejnost? My si naopak tuto otázku klademe velmi intenzivně. Kdo je veřejnost Bratislavy a jak se chová? Zkoumáme různé kategorie, jako je pohlaví, etnicita, příjem. Na to vrstvíme klimatické aspekty města. Je to velmi racionální přístup a podle těchto znalostí by se mělo do města investovat.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Výsledkem našeho průzkumu je mapa, kde najdete městské části s převahou cizinců či starších lidi, ale i kde spadne nejvíce srážek nebo kde se město naopak přehřívá. A když tyto informace na mapě překryjeme, ukážou se nám místa, které jsou na tom hůře a které lépe. Konkrétně tak třeba víme, že v městské části Vrakuńa bydlí lidé s nižšími příjmy staršího věku s převahou žen. Pro strategické plánování města si vybíráme chudé oblasti, kde žijí nízkopříjmové rodiny či lidé bez domova. Investice vyvažujeme i ve prospěch těchto skupin obyvatelstva. Konkrétně může jít o výsadbu stromů, zavedení sociální služby, zlepšení veřejného prostoru, protože tyto domácnosti tráví více času venku a žijí v menších bytech.

Metropolitní institut funguje teprve rok, sami to téma stále zkoumáme. Citlivé městské plánování a férové investice se každopádně snažíme prosadit i skrze školení a náš cíl je zapojit co nejvíc magistrát města a jeho městské části. Primátor Bratislavy Valla projektu přeje, ale snažíme se být nadstraničtí a zajistit, aby existenci instituce neohrozila ani změna politické garnitury.

Máte pocit, že východoevropská města bojují s podobnými problémy? Co by se od Západní Evropy mohla učit?

Je to neporovnatelné. Nedávno jsem jednomu mladému politikovi z Německa při procházce Bratislavou vysvětlovala politické zlomy v zemi prostřednictvím architektury. Projevovaly se nekvalitní výstavbou, chaosem atd. Byl nadšený a vysvětloval, že problém západu je, že často nechápe východoevropské kulturně-společenské změny v jejich komplexní podobě. Proto politické systémy, které na západě fungují, nemůžou být tak snadno aplikované na východě. Ale i západ se od nás může učit. Operujeme s menšími prostředky a musíme být chytřejší, pokud chceme něčeho dosáhnout.

Vždy dávám za příklad město Lublaň, která na tom byla před dvanácti lety stejně jako teď Bratislava. Primátor města Zoran Janković dal volnou ruku hlavnímu architektovi, který město naprosto přetransformoval. Slovinci mají též slovanskou mentalitu a nemají rádi změny. Projekt nového města se rozdělil na malé dílčí kroky a po jednotlivých „puzzle“ se město zrevitalizovalo. Ačkoliv lidé ze začátku změnu nevítali, na konci, kdy se výstavba sjednotila v jednu velkou pěší zónu v centru, podobu města ocenili. Co z toho plyne? Nikdy se lidí neptejte a nemluvte o změnách dopředu. Smart thinking znamená i to, zeptat se lidí až po realizaci, když nějaké pilotní řešení opravdu funguje.

Vy jste původně studovala krajinářskou architekturu a máte, předpokládám, blízký vztah k přírodě a enviromentalismu. Dovede shrnout konkrétní tipy, co by města do budoucna měla přijmout za opatření během horkých letních období?

Městské klima budeme muset začít měnit různými způsoby, například „zelenomodrou“ infrastrukturou. Stromy bychom neměli sázet jen v solitérní podobě nebo v alejích. Je lepší zvolit pásy trav s více stromy, lépe přežijí jako skupina. Další způsob je eliminace individuální dopravy, protože smog v teple zhoršuje ovzduší. Podpořme mobilitu pěšími stezkami a cyklostezkami. Žádná alej nám každopádně neposlouží stejně jako velká zelená plocha ve městě. Stromovka v kombinaci s řekou tvoří v Praze chlad, který jen těžko nahradíte pouhou výsadbou stromů v městských částech.

Krajinný urbanismus například dobře využívá Madrid, který je celý protkaný parky a lesoparky. Tento urbanismus vychází ze struktury krajiny, což znamená, že se nesnažíme změnit krajinu pro potřeby výstavby, ale naopak. Město Stuttgart je ze tří stran obklopené horami. Zde je velmi důležité, že město odvětrává stoupající a klesající větrné proudy, které procházejí středem města. Kdyby se střed města a údolí zastavělo úplně do okrajů, tak se tento proud vzduchu zastaví o budovy a ve městě se vytvoří smog. Klima zde proudí díky pásu stromů okolo údolí, kde je proto jakákoliv stavba zakázána. U nás v Bratislavě to znamená respektovat Dunaj a jeho zelené pásy, které by měly chránit břehy a dokázat město ochladit.

Krajinný architekt je vlastně ten empatický architekt, který musí vnímat krajinu a potlačit ego…

Ano. Proto mám ráda architekty i urbanisty, kteří vycházejí z krajinné architektury, protože přírodu zkrátka neporazíte. I virus nás dokázal naprosto deaktivovat. Dle mého názoru by měli architekti i stavebníci, kteří staví nebo projektují třeba jen drobné stavby, absolvovat minimálně studium ekologie a klimatologie. Není to jen o formě a kráse. Představa, že architekt tvoří pouze umělecké dílo, je zastaralá.

Co byste ráda, aby po vás ve městech zůstalo? Co byste si na konci kariéry řekla, že díky vám je to ve městech jinak?

Ráda se projdu po ulicích, kde bude díky mně více zeleně nebo která zkrátka více myslí na lidi. Budu ráda, když svými aktivitami přispěji ke zvýšení podílu nájemního bydlení a rovnováze mezi hustě a řídce obydlenými oblastmi. A také když docílím jakési sociální inteligence v městských projektech.  Osobně mě potěší, když na můj pohřeb přijde velká armáda žen a mužů, které jsem nějakým způsobem inspirovala k rovnosti pohlaví, k jejich vlastnímu úspěchu a solidaritě s ostatními. To bude větší vítězství než stromy v ulicích.