Česká stopa ve světovém designu. Šperky Evy Eisler nosila i Zaha Hadid
Eva Eisler je v uměleckých kruzích pojem. Pětadvacet let žila v New Yorku, kde její originální šperky přebíraly nejznámější galerie, v 90. letech spoluzakládala newyorské České centrum. Úspěch neměla nijak zaručený, v 80. letech s manželem emigrovala s dvěma malými dětmi, bez peněz a kontaktů. Dnes inspiruje k odvaze své studenty.
Eva Eisler se v zahraničí jako jedna z mála Češek prosadila na té nejvyšší úrovni. Přesto se v nultých letech vrátila žít do Prahy. Od té doby se snaží svůj výrazný umělecký, ale i životní rukopis předávat svým žákům v ateliéru K.O.V. na pražské UMPRUM. Vzpomínat s Evou Eisler na její odvážný a emancipovaný životní příběh je inspirativní zážitek. Ostatně stejně jako vnímat její práci, která už dávno překročila hranice Čech.
Prosadit se v 80. letech na newyorské umělecké scéně jistě nebylo nijak snadné. Jak se vám to podařilo?
Nedlouho po příchodu do New Yorku mě kdosi nasměroval do galerie ArtWear v srdci SOHO, které už v té době bylo centrem uměleckého světa. Robert Lee Morris, majitel, mi nabídl samostatnou výstavu, na níž se objevila recenze ve společenském časopise, kde jsem byla na stejné stránce s Jacqueline Kennedy Onassis, kněžnou Lee Radziwill a sochařem Tony Craggem.
Eva Eisler
Mezinárodně uznávaná multidisciplinární umělkyně a designérka je považována za jednu z předních kreativních osobností pohybujících se v oblastech volného umění, uměleckého šperku, nábytku, interiérových doplňků, v oblasti interiérového a výstavního designu a v kurátorské a pedagogické činnosti. Od roku 1987 vyučovala na vysokoškolských institucích jako jsou New York University, Parsons School of Design a v současné době je vedoucí ateliéru K.O.V. na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Její tvorba je zastoupena ve stálých sbírkách mezinárodních muzeí a galerií jako jsou Brooklyn Museum of Art, Cooper-Hewitt National Design Museum, Metropolitan Museum of Art, Museum of Art and Design v New Yorku, Smithsonian Institution – Renwick Gallery ve Washingtonu, Museum of Fine Arts – v Montrealu, v Bostonu, v Houstonu, Pinakothek der Moderne v Mnichově, UPM muzeum v Praze a dalších.
Do ArtWear chodily nakupovat tehdejší slavné osobnosti, tam jsem se také seznámila například se Zahou Hadid, která se ke mně vracela po zbytek života. Asi o rok později se mě ujala Helen Drutt Gallery, která během své mnohaleté působnosti reprezentovala absolutní světovou špičku v oboru uměleckého šperku. Helen věnovala celý život propagaci tohoto výlučného média, budovala okruh mezinárodních sběratelů, psala knihy, přednášela a pořádala výstavy v muzeích po celém světě. Měla jsem nesmírné štěstí, že jsem se s těmito lidmi mohla setkávat.
Čím si takový úspěch neznámé mladé ženy z Československa vysvětlujete?
Myslím, že můj úspěch se dostavil proto, že jsem šperky začala dělat úplně jinak než kdokoliv jiný, a to si získalo pozornost. Inspirovala jsem se architekturou, matematikou, konstrukčními systémy, posvátnou geometrií, minimalismem ve výtvarném umění a uvažováním v širším kontextu prostorové tvorby. Protože nejsem vyučený šperkař, musela jsem si najít způsob, jakým malé objekty ve vztahu k tělu konstruovat tak, aby držely pohromadě, aniž bych použila tradiční šperkařské technologie. Brzy projevily zájem odborné časopisy, sběratelé, ředitelé galerií a muzeí a jejich komunity. Krom toho jsem v New Yorku založila pětičlennou uměleckou skupinu a zorganizovala putovní výstavu po galeriích v Evropě. Hodně se o tom tehdy psalo a to nám přineslo spoustu dalších kontaktů.
Bylo pro to nezbytné žít v zahraničí? Podařilo by se vám dostat do mezinárodních galerií i z Prahy?
To zpětně nedovedu posoudit. Výhodou bylo, že jsem žila v samém centru dění, byla jsem společenská, nasávala informace, chodila na vernisáže, seznamovala se s umělci a milovníky umění. Zřídkakdy jsem se vracela domů se šperkem, s kterým jsem z domova odcházela. Ale ještě někdy v roce 1978, kdy jsme ještě žili v Praze, jsem se vypravila do Londýna navštívit svou tchyni a tam jsem navštívila Electrum Galerii – vůbec první galerii, která se specializovala na současný umělecký šperk. Přivezla jsem s sebou na ukázku pár příkladů své práce, tehdy to byly objekty ve stylu ready-made, a k mému překvapení je galerie ode mě všechny odkoupila a začala mě zastupovat.
Napadlo vás pak oslovit další obchody s designem?
Nikdy jsem nepřemýšlela o tom oslovit design shopy. Nejsem dost organizovaná a systematická na to, abych dokázala řídit komerční produkci. Pokud je významná privátní umělecká galerie ochotná propagovat a prodávat vaše dílo za deseti- a vícenásobek ceny, pak je volba jasná. Zajímá mě se pouštět do neprobádaných oblastí a reagovat na výzvy. Jen se člověk nesmí zpronevěřit sám sobě, svým etickým zásadám. O mnoho let později jsem udělala výjimku, když mě oslovil ředitel sbírek architektury a designu v Muzeu moderního umění v New Yorku, abych pro MoMA Design Shop vytvořila speciální kolekci. Tu občas dále rozvíjím, souběžně s autorskou tvorbou.
V New Yorku jste s manželem strávila téměř dvacet pět let. Přijeli jste původně na krátkou dobu, s dvěma malými dětmi. Co si vybavíte z prvních dnů v Americe?
Píše se rok 1983. Tenkrát jsme si s sebou mohli vzít pouze sezónní šatstvo a pár osobních potřeb. V New Yorku jsme si pronajali byt v Queens bez jediného kusu nábytku, dost daleko od Manhattanu, tam, kde jsme si to mohli v tu dobu dovolit. Můj muž dostával minimální mzdu, jako by byl začínající architekt (i když už měl 15 let praxe). Musela jsem být vynalézavá a myslím, že bych dnes splnila ideální představy o bydlení ve stylu naprostého minimalismu. Japonské futony na zemi, stůl bez nohou, který mi někdo daroval a ze kterého jsem ty nohy odšroubovala, protože jsme neměli židle. Ze skříní ve zdi jsem vytahala police a dala mezi ně plechovky od kafe, tak vznikla první knihovna, betonové tvárnice za pár dolarů jsem sestavila jako konferenční stolek, papírové spirály sloužily místo lustrů. Hlavně jsem ale musela najít školu a školku pro děti, dětského lékaře, koupit pár kusů nádobí a začít fungovat. Za nic na světě bych tuto zkušenost nevyměnila.
Váš muž, John Eisler, je architekt a Angličan. Jak jste se v 70. letech v Československu seznámili?
V 70. letech pracoval John jako jeden z autorů na projektu obchodního domu Máj. Někdo mě tenkrát pozval na večírek, který pořádala švédská firma, která Máj stavěla. Tam jsme se poznali. John na mě prý pak čtyři roky myslel, až si dodal odvahu, vyhledal moji matku a ta mu na mě dala kontakt.
Vy jste také chtěla studovat architekturu, ale kvůli vašemu kádrovému profilu – váš otec emigroval – jste nemohla. Cítila jste vůči režimu vztek? Nebo jste zkrátka situaci přijala jako fakt a netrápila se tím, že váš muž se může podílet v rámci Sialu na renomovaných zakázkách, ale vy ne?
Mnoho let mě to mrzelo, ale dnes jsem za to ráda. Vše, co jsem kdy v životě dělala, jsem se musela naučit sama a nikdo mě neovlivňoval. Díky tomu mám sílu překonávat jakékoliv překážky a chuť přijímat nové výzvy, aniž bych měla s tím či oním úkolem předešlé zkušenosti. Netrápí mě obavy, že to nezvládnu. Architektuře se věnuji průběžně, spolupracovala jsem na různých projektech se svým mužem, navrhuji interiéry nebo instalace výstav.
Šperky-objekty jste začala vyrábět s dvěma malými dětmi, a využila jste k jejich tvorbě s nadsázkou vše, co dům dal. Kde v normalizačním Československu mohl divák narazit na avantgardu a odvážné umělecké realizace nepoplatné době?
Šperky jsem původně začala dělat v mládí jako provokaci proti uniformitě a „bojavému“ konzervativnímu stylu, vystavovala jsem je na legendární Bertramce. Od roku 1976 tam probíhaly pravidelné ukázky individuální tvorby oděvů, šperků i bižuterie, prezentované formou autorských instalací i módních přehlídek. Mnozí návštěvníci, kteří viděli moje věci, si tehdy klepali na čelo.
Do Čech jste se natrvalo vrátili až v roce 2006. Nelákal vás návrat už po revoluci?
V New Yorku se nám dařilo, můj muž pracoval pro hvězdnou architektonickou kancelář, já učila na slavné škole Parsons School of Design a na New York University, měla jsem výstavy po celém světě, práci v mnoha sbírkách jak veřejných, tak privátních, a začala jsem spolupracovat s muzei také jako architekt výstav. Obývali jsme třistametrový loft na Upper East Side, kde jsem často organizovala salony a výstavy přátelům a synové mezitím dospívali. Mladší syn se jednou vypravil na cestu kolem světa a skončil v Praze, kde se mu zalíbilo, a začal zde učit na jedné waldorfské škole. Cítil, že tady má kořeny, i když odtud odjel v pouhých třech letech.
John a já jsme se hodně angažovali v tom, abychom v New Yorku poskytli zázemí těm, kteří po roce 89 mohli začít cestovat. V roce 1994 jsem dostala zakázku navrhnout a vybudovat České centrum v New Yorku a částečně se podílela na jeho programu. Do Prahy jsem občas jela navštívit svoji maminku, v roce 2003 jsem měla samostatnou výstavu v Uměleckoprůmyslovém muzeu a v roce 2005 jsem přijala první pozvání na umělecké symposium v Mikulově. Mezitím mně opakovaně volal Vratislav Karel Novák, který vedl na UMPRUM ateliér Kov a šperk, abych ateliér převzala poté, co odejde do penze. A tak se stalo, že jsme se po téměř čtvrt století rozhodli přemístit těžiště do rodné země, která ale byla už jiná než ta, kterou jsme opustili.
Cítíte v českém a americkém uměleckém prostředí nějaký zásadní rozdíl? Umí si stát mladá generace za svým názorem?
Pokud nechce umělec tvořit jen sám pro sebe do šuplíku, nebo být rozmrzelý, že ho nikdo ještě neobjevil, je důležité se aktivně zasadit o účast na výstavách, které pořádají k tomu povolané instituce nebo privátní galerie. Tak získává reflexi svojí práce a dostává se do povědomí širší společnosti. Dáváte mi ke srovnání české a americké prostředí. Podle mého, pokud žijeme ve svobodném světě, je třeba se zbytkem světa komunikovat. Americké umělecké prostředí je mezinárodní a o to bychom měli usilovat také. Něco jiného je například divadlo nebo literatura, kde jazyk je bariérou, kterou nelze překonat, pokud se dílo nepřeloží nebo nenastuduje v cizím jazyce. Vizuální umění takhle omezené není.
Trochu mě mrzí, že kolem sebe vidím jakousi pohodlnost nebo nedostatek průbojnosti, podnikavosti a odvahy pustit se do světa. V rámci školy jsem zorganizovala nespočet výstav v zahraničí, jak současným studentům, tak absolventům, a vždy jim připomínám, že by se měli hlásit do mezinárodních soutěží, třeba na TALENTE a SCHMUCK na Mezinárodním veletrhu řemesel v Mnichově. Bohužel, málokdo se chopí příležitosti. Nevím, jak to zlomit.
Je v oboru nějaká pozorovatelná převaha mužů nebo žen? A jak to vypadá u uchazečů?
Zdali máme dnes víc uchazečů z řad mužů? Ne, neřekla bych a je to škoda. Ve světě je to mezi ženami a muži víceméně vyrovnané. Z architektů, nebo známých umělců, kteří se kromě své primární tvorby zabývali také šperkem, je to například Alexander Calder, Man Ray, Frank Stella, Yves Klein, Méret Oppenheim, Louise Bourgeois, Max Ernst, Jenny Holzer, u nás Jan Kaplický nebo Václav Cígler. Jde o to sledovat, co se děje ve společnosti, v architektuře, v umění, a buď na to reagovat, nebo se naopak inspirovat.
Odráží vaše šperky i vaši povahu? Já bych je popsala jako přímočaré, nekompromisní a nepodbízející se.
Jak v životě, tak v práci – pokud chceme být upřímní – bychom měli neustále hledat podstatu věcí a sami sebe. Je to dost náročné, obzvlášť dnes, kdy jsme bombardováni informacemi, vlivy, vjemy, prostředím. Je důležité se naučit povznést nad očekávaní druhých a vypreparovat ze změti myšlenek a nápadů to, za čím si skutečně stojím, co chci sdělit a vyjádřit a snažit se, aby nás naše hledání přivedlo k nadčasovým hodnotám, které budou platné i za mnoho let.
Jednou z vašich posledních prací jsou Venuše. Co bylo motivací k jejich tvorbě?
Před lety jsem připravila pro Art House v rámci Designbloku, v Lapidáriu na pražském Výstavišti, v sále Renezance, kolekci 28 Venuší. V deseti samostatně stojících vitrínách byly kompozice skulpturálních objektů ze dřeva a kamene, jimiž jsem odkazovala na starodávné kultury, mytologii, posvátnou geometrii, symboliku a metaforu. Současné Venuše z hutního skla odkazují na zobrazení symbolů plodnosti a pojetí ideálu ženského těla. První vznikly na Mezinárodním sklářském symposiu v Novém Boru, kam mě pozvala firma Lasvit a já si přizvala ke spolupráci vynikajícího skláře, Martina Janeckého.
Dotýká se mě téma vztahu, napětí a klidu a ženskými symboly se zabývám mnoho let. Zajímá mě otázka, co vedlo lidi v dávných dobách k potřebě se vizuálně vyjadřovat. Mám sbírku artefaktů, i několik originálů, tisíce let starých. Zajímají mě prehistorické stavby, jejich geometrie, jejich podobnosti všude po světě.
