Syn patří do školy tady u nás. Tady bude žít, říká maminka chlapce s Downovým syndromem

Martin chodí od první třídy do místní spádové školy ve vaší vesnici. Bylo to vaše přání?

Ano. Chtěli jsme, aby se poznal s vrstevníky, se kterými tady pak bude žít a kteří by se ho zastali, kdyby mu někdo cizí chtěl ublížit, například. Nebo jednoduše jen proto, aby na něj byli zvyklí. Kdyby jezdil do speciální školy, která je v Kroměříži, nikdo by ho tu neznal, byl by vyčleněný.

Co zařazení do běžné školy pomohlo?

Bylo to velmi těžké. Speciální pedagogické centrum takové děti před novelou zákona platnou od roku 2016 automaticky směřovalo do speciálních škol a mělo pravomoc to rozhodnout. Strašili nás, že běžná škola bude pro Marťase utrpení. Opak se ukázal pravdou, ale stálo nás to dost energie je přesvědčit. Měli jsme podporu ředitelky a učitelek ze školky, ty na školu apelovaly, ať to s Martinem zkusí. My jsme poukazovali na to, že Martin bude mít asistentku a ta bude moci pomáhat i dalším žákům, že jim to celkově ve třídě pomůže, ale paní učitelky na to moc neslyšely, a na jejich kývnutí to stálo. Až se na nás usmálo štěstí. Jedna z nich sháněla práci pro svou dceru a ta se stala Martínkovou asistentkou. Díky tomu mohl nastoupit k této paní učitelce do první třídy.

Zvládá Martin číst, psát a počítat?

Čte docela dobře, dokáže přečíst povídku a rozumět tomu. Psaní moc rád nemá, píše tiskacím a písmenka se mu pletou, takže delší texty pro něj nejsou. Ale upřímně, ono psaní nebaví většinu dětí v jeho třídě. Martin nakonec ani moc neprotestuje, když musí něco napsat, nevzpírá se. Ale jsou situace, kdy psaní využije spontánně, napíše mi třeba vzkaz „mami, promiň“, když něco provede, nebo spolu píšeme krátké dopisy spolužákům, když jsou nemocní, nebo pohledy z cest. Na počítání nemá logické myšlení, ale s pomůckou základní počty dává.

Jak se vypořádává s povinnými výstupy vzdělávání?

Má individuální studijní plán a nesmíme se dostat pod minimální výstupy, což je samozřejmě trochu boj. Škola mu vyloženě prospívá, spousta věcí ho tam baví, ale těžko takové dítě nacpat do škatulky standartního žáka. Kdyby se mohl učit bez tlaku na povinné výstupy, šla bych na to i v domácí přípravě jinak, začali bychom později, šli bychom pomaleji, méně spěchali. Takto pořád před sebou tlačíme kouli povinných výstupů a nestíháme.

Jak probíhá přezkušování?

Přezkušování jsou nervy. Jednou za rok Speciální pedagogické centrum dvojhodinovým testem zkoumá, zda vzdělání probíhá podle plánu a v souladu s předepsanými výstupy. Psycholožka ho nezná, vše může ovlivnit, jestli se dobře vyspal, nebo jakou má náladu ona. Naposledy mi vyšli vstříc a nechali mě s ním a psychologem ve stejné místnosti. Martin má problémy s výslovností, ale já mu rozumím, tak jsem mohla dělat „překladatelku“. Syn je navíc šprýmař. Když se mu zdá něco moc jednoduché, tak řekne nějakou blbost, nebo zase když je něco moc těžké, tak se z toho taky chce nějak vykroutit a něco plácne. A takový jeden test může ovlivnit celou jeho životní dráhu, ale i naši. Ale už je mu třináct, tak doufám, že základní školu dokončí u nás v Morkovicích.

Jaké komplikace by přesně nastaly?

Kdybych ho musela vozit do speciální školy, zatížilo by to organizaci celé rodiny. Mám sociálně právní vzdělání a pracuji už několik let jako školní asistentka ve škole v Morkovicích, kam chodí Martin i moje mladší desetiletá dcera. Starší je již na gymnáziu. Kdyby Martin nechodil do stejné školy, asi bych tuhle práci nemohla dělat. Ale o to jde v zásadě jen okrajově. Důležité je, že to je opravdu lepší pro něj.

Proč je mu podle vás ve spádové škole lépe?

Je v přirozeném prostředí vrstevníků. Má s nimi tělocvik, hraje s nimi vybíjenou. Trochu ho šetří, ale občas se mu taky něco povede. Učí se reagovat na prohru, ale zažívá i úspěchy. Není ve všem nejhorší, běhá rychleji než některé děti, skáče i přes kozu. Kdyby byl ve speciální škole, byl by ve třídě s různě znevýhodněnými dětmi. Děti se nejvíc učí napodobováním, od koho by měl co odkoukat? Všechny logopedické hodiny nevydají za tolik, jako když může komunikovat s vrstevníky. Být s nimi. Marťas je kamarádský a nekonfliktní, nikomu nepřekáží.

Jak ho berou spolužáci?

Tak nějak berou. Na prvním stupni jsme doma pořádali pro děti z jeho třídy akce, holčičky se mu věnovaly. Na druhém stupni už je to moc nebaví, jdou do puberty, ale jsou na něj zvyklí, takže mu nikdo neubližuje. Jemu stačí málo, aby byl spokojený. Stačí, když na něj spolužák kývne přes ulici. Přijde pak domů z obchodu a říká: viděl jsem Erika. A je šťastný.

Kateřina Polišenská vystudovala Střední ekonomickou školu a Sociálně právní akademii. Pracovala v denním stacionáři pro hendikepované děti, v ekonomickém oddělení velké firmy i místním mateřském centru. Nyní působí jako školní asistentka a asistentka na základní škole v Morkovicích, kam chodí i její třináctiletý syn Martin. Kromě něj mají s manželem ještě dvě dcery.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.