Waldorf není škola pro ezo-víly, na studium v zahraničí mě vybavil skvěle, říká Češka studující v Anglii

Studuji prvním rokem psychologii v britském Coventry a byla jsem na to dobře připravená z waldorfského lycea. Té škole vděčím za hodně. Naučila mě například dělat si dobré poznámky, ze kterých se pak dokážu učit. To není úplně maličkost, jestli se vyznáte ve vlastních poznámkách, nebo ne. Studenti kolem mě se většinou na přednáškách pokoušejí o rychlé zápisy do počítače, ale své zkratky pak neumí vyluštit. Když mě vidí psát rukou, taky to zkoušejí, ale jak nejsou zvyklí, tak nestíhají. A nejraději by si půjčovali moje sešity.

Já jsem se tak vypsala díky tomu, že na waldorfu si ke každému předmětu vedete sešit. Odevzdáváte ho na konci tematického bloku, který trvá typicky tři týdny. To je podmínka pro splnění předmětu. Když něco podstatného chybělo, učitel vám sešit vrátil k přepracování. Tím jsme se učili. Tehdy jsem nad tím ohrnovala nos, ale teď se mi to hodí. 

Přitom já jsem na waldorf nejdřív jít nechtěla. Kdo chce to, co chce jeho máma, když je mu čtrnáct? Ale pak mi došlo, že když se tam dostanu, mám šanci jít studovat vysněnou psychologii. To jsem si přála tak od svých třinácti, ale můj prospěch na základce tomu bohužel vůbec neodpovídal, takže jsem začala uvažovat spíš o učňáku. Bavilo mě se líčit, tak jsem si říkala, že přinejhorším půjdu na maskérku. 

Pak jsem se ale přece jen zašla podívat na den otevřených dveří na waldorfském lyceu, a ta škola mě nadchla. Hlavně tím, jak byla přátelská. Chodila jsem na celkem vyhlášenou základní školu, ale bohužel jsem tam zažila šikanu. Takže jsem tam spíš nechodila a nabírala absence – a špatné známky. Z angličtiny jsem na základce propadala. Čtyřky jsem měla i z fyziky a chemie.

Když jsem se ale pak rozhodla, že se na to lyceum zkusím dostat, zabrala jsem a během roku jsem se ze čtyř čtyřek dostala na jednu trojku. Prakticky jsem nedělala nic jiného, než se učila. V devítce jsem měla vyznamenání. Síla motivace. A vzali mě. Ne že by u přijímaček rozhodovali podle prospěchu, na druhou stranu by mi špatné známky body asi taky nepřidaly. 

Moje o sedm let starší sestra, která waldorfské lyceum vystudovala, se mi smála, že i kdyby mě vzali, tak mě pak vyhodí, protože tam nebudu chodit. Bez pořádné docházky tu školu opravdu neuděláte. Já jsem ale pro absence neměla důvod. Odmaturovala jsem nakonec se dvěma jedničkami a třemi dvojkami. Zadarmo to ovšem nebylo. Je to náročná škola.

I když si to dost lidí, které potkávám, kupodivu nemyslí. Nebo waldorfské školy vůbec neznají. Když jsem ale po maturitě odjela jako au-pair do Spojených států, rodiny mě braly všema deseti. Tam je waldorfské vzdělávání prestižní a i drahé. V USA jsem potkala i hodně Němek, au-pairek. Každá znala waldorf, v Německu to je škola s přidanou hodnotou. Maturita z waldorfu tam opravdu něco znamená. 

Já si na té škole cením hlavně toho, že mě naučila se učit, předávala nám dobré strategie učení. Kromě obvyklých předmětů jsou tam i předměty neobvyklé, knihvazačství nebo práce se dřevem, akademické předměty ale rozhodně nebyly šizené. Je to škola, která vám sebere odpoledne, končí se i ve čtyři, ale stojí to za to.

Státní maturitu z matematiky by většina z nás podle našeho matikáře napsala levou zadní už ve třeťáku, protože nás neučil jen mechanicky zaškrtávat odpovědi v testu. Fyzika pro mě byla docela těžká, dost mi ale pomohlo, jak jsme se ji učili názorně. Pan učitel Jirout si zapálil ve třídě doutník, aby nám ukázal, jak se v kouři láme světlo. Člověk něco viděl, pak se o tom mluvilo, pak si to každý zapisoval do sešitu, který učitel zkontroloval. 

Ve třetím i čtvrtém ročníku se chodí na praxe. Řekla bych, že tím nám škola pomohla se najít. Od třetího ročníku se navíc specializujete buď humanitně, nebo přírodovědně. Mohla jsem díky tomu maturovat z psychologie, která mě zajímala do hloubky a chtěla jsem jí pak studovat na vysoké. Někdo šel na medicínu, někdo na archeologii nebo na oděvní design. Kamarád šel nakonec na automechanika, protože ho velmi bavila jemná manuální práce. Velká většina z nás ale pokračovala na vysokou. 

Organizace předmětů do delších tematických celků, epoch, je velmi funkční. Tři týdny jsme se třeba každé dopoledne věnovali poezii. Každý musel složit vlastní básničku. Člověk si tak daleko lépe zapamatuje druhy veršů a rýmů, dostane se víc do střev básnického tvoření. A učí se vkládat své myšlenky do nějaké formy, projevit se. Básničky mohly být i vtipné nebo absurdní, jaké kdo chtěl, v tom žádné omezení nebylo. Ale museli jsme je odrecitovat před třídou. Z téhle představy se někdo může otřást hrůzou. Ale vystoupení před třídou nebylo mučení. Ve škole nikdo neměl nepřátele. Já rozhodně nejsem někdo, komu by skládání veršů kdovíjak šlo, ale neměla jsem pocit, že se musím srovnávat s těmi, kteří v tom excelovali. Bezpečí a komunita se tam vytváří od prvního dne, hned od adapťáku. Škola má různé stmelovací rituály. Je v tom energie a sounáležitost. Nepřipadáte si odstrčení, člověk je vítaný a je součástí party. Neohrožovali jsme se, posilovali jsme se. 

Řekla bych, že naši učitelé byli laskaví, ale pevní. V rámci jedné ročníkové práce jsem například nafotila akty, a oni mi nejdřív řekli, že je budu moct prezentovat, a pak mi to zatrhli. Tehdy jsem to brala jako velký podraz, zpětně to ale vidím jinak. Fotila jsem osmnáctileté holky, nebylo to vyzývavé, ale nahé byly. Škola mohla mít problém, kdybych to ukazovala na prezentaci, kde je polovina lidí nezletilých. Jako sedmnáctileté mi to nedocházelo, i když se mi to snažili trpělivě vysvětlit. Každopádně když žák přijde s tím, že ho něco štve, vyslechnou ho a minimálně mu vysvětlí důvody, proč tak rozhodli. 

Fascinovalo mě, že ačkoli mají ve třídě lidi s tak rozdílnými vlohami, učitelé to dokáží nějak skloubit. Byli mezi námi extrémně nadaní lidé, kteří to prostě měli v sobě, v matematice, výtvarce, v hudebce. Ani my, ani učitelé jsme z nich ale neměli mindráky. Bylo to asi tím, jak se celkově se třídou pracovalo. V matematice bylo takových nadaných asi pět. Dostávali možnost učit spolužáky, stavět se do role učitelů. Holky, co byly talentované na výtvarku, si mohly dělat svoje, když my jsme se teprve učili malovat postavu nebo zátiší. A jejich obrazy visí ve sborovně. 

Není to asi škola pro všechny, ale není to o tom, jestli jste umělecky zaměření nebo „ezo“. To já jsem rozhodně nebyla. Řekla bych, že to je spíš o tom, jestli se rádi učíte. A to já jsem v sobě měla někde zakutané, základní škola to ve mně potlačila, ale teď mě to hrozně baví. A ačkoli mám ADHD, mám pocit, že se dokážu naučit snad cokoli. 

Dnes se hodně posuzuje zevnějšek. I v tomhle byl waldorf jiný. Já tam nakráčela zmalovaná, na podpatcích, s melírem a nalakovanými nehty, a učitelé ani nehnuli brvou, i když to tam není obvyklé. Šli po podstatě. Vnímám to tak, že pro ně je dobrý waldorfský student prostě někdo, kdo se chce učit, a nezáleží na tom, jak vypadá.

Řekla bych, že ta škola opravdu aplikuje kritické uvažování a kritickým myšlením mě vybavila. Učili nás prověřovat vlastní názor, umět ho podložit. Teď na univerzitě je na kritické myšlení kladený veliký důraz a já jsem vděčná za to, že jsem se to naučila už na lyceu. Díky tomu mám dnes výhodu. Mně, studentce z Česka, která nemá angličtinu jako rodný jazyk, se často daří formulovat myšlenky před ostatními lépe než mnoha mým anglickým spolužákům.

Je to i tím, že jsme dělali ročníkové práce i závěrečnou maturitní práci. Museli jsme je s učiteli konzultovat, celé napsat a pak i veřejně obhájit. Když vás učitelé tolikrát žádají o to, abyste vysvětlili, jak něco myslíte, a našli pro to argumenty, tak se to prostě časem naučíte.  

Natalie Cenigrová je z Prahy a studuje první ročník tříletého bakalářského oboru psychologie na Coventry University ve Velké Británii. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.