Učitelé učí jiné předměty, než vystudovali, a vadí jim to. Aprobace ale na základní škole není tak důležitá, míní ředitel

Mnoho učitelů učí mimo takzvanou aprobaci neboli učí jiný předmět, než na který je připravovali ve škole. Někteří to těžce nesou, vy říkáte, že to nevadí. Proč?

Tento názor prezentuji především za základní školy. Vezmeme-li v úvahu skutečnost, že cílem vzdělávání podle Rámcového vzdělávacího programu je rozvíjení žákových kompetencí v co nejširší možné míře a takzvané “učivo“ - nebo chcete-li vědomosti -  jsou prostředkem k těmto vzdělávacím cílům, tak pro učitele jsou jednoznačně nejdůležitější jeho kompetence vzdělávat žáka. Teprve na druhé příčce jsou učitelovy znalosti. Jinak řečeno, informace mají hodnotu teprve tehdy, když se s nimi kompetentně pracuje.

Dvojaprobovanost vede k produkci izolovaných rádoby odborníků, kteří jsou z fakult (de)formovaní právě jen pro tyto dva obory. Aprobace jsou v podstatě setrvačným momentem pedagogických fakult, které nereagovaly na vývoj školské legislativy, ta ani pojem aprobace nezná. Od roku 2005 stanovuje jako povinné vzdělávací obory. Takzvané předměty jsou de facto variabilní, nepovinné. Každá škola se rozhoduje pro jejich obsah i název.

Propojování předmětů a projektové učení ale také vyžaduje určité znalosti daných témat…

Pochopitelně. Projektově učit je náročné na přípravu a čím širší „vědomostní“ záběr učitel má, tím kvalitněji je schopen jednotlivé obory propojovat. Ale projekty jsou také ideální příležitostí pro to, aby se učitel „učil“ společně se svými žáky. Moment překvapení, objevení něčeho nového může být obohacením a radostí pro všechny, tedy i pro učitele.

Podle vás tedy nemusí mít učitel znalostní základ?

To neříkám. Jen nepanuje shoda na tom, co vlastně patří mezi důležité znalosti, a co už je zbytečné. Pokud má učitel vědomosti jen ze svých aprobovaných předmětů a ty ostatní není schopen na základní škole učit, ptám se, kde je chyba. Uvedu jako příklad dějepis. Na základní škole se dějiny učí (pominu-li vlastivědu na prvním stupni) v šestém až devátém ročníku, a to v každém ročníku 1-2 hodiny týdně. Na gymnáziích v prvním až čtvrtém ročníku 2 hodiny týdně. Když se budu držet hodně při zemi, žák, který se pak stane učitelem, absolvoval během základního a středního vzdělání kolem 500 hodin dějepisu. A to ten, který pak jde učit dějepis, ale i ten, který má aprobaci na fyziku. I fyzikář dějepis vystudoval ve větším rozsahu, než kolik hodin fyziky měl na vysoké škole. Chci tím říct, že pedagogické vzdělání má být hlavně nadstavbou, která ke znalostnímu základu studentů přidává zejména učitelské dovednosti, připravuje profesionály po didaktické a metodické stránce.

Chápu to dobře, že se to podle vás neděje?

Bohužel, a to z důvodu, že peďáky jsou skanzeny, které stále vidí znalostní a odborný základ jako pro učitele to nejdůležitější. Nehledě na to, že i v odborné přípravě by se jim taky dalo leccos vytknout, v každém případě to není správná priorita. Nabiflovaný polovědec ví ze svého oboru stejně jen zlomek. Pro učitele je daleko důležitější připravit se na celoživotní učení, než se učit znalosti. Vysoké školy by měly rozvíjet učitelské osobnosti, které mají důležité učitelské kompetence, jak o nich úžasně píše například profesor edukační psychologie Chris Kyriacou.

Jaké jsou tedy podle vás hlavní učitelské kompetence?

Schopnost plánování a přípravy hodiny, řízení hodiny, práce s klimatem ve třídě, udržení vnitřní motivace žáků, jejich sebereflexe a sebehodnocení. Pokud tohle učitel neumí, není dobrým učitelem, i kdyby odříkal teorii relativity tam a zpátky. Každý učitel by měl být také vzdělaný v oboru dětské psychologie, sociální a speciální pedagogiky a daleko více v didaktice a metodologii. Více než dvacet let také poukazujeme na nedostatek praxe na školách. Odezva žádná. Na žalostném stavu českého školství mají tak vysoké školy svůj velký podíl.

Proč vlastně učitelé učí mimo svůj obor, i když nechtějí?

V současné době je odklon od aprobací způsoben nedostatkem učitelů. Učitelé nejsou a když už se nějaký najde, málokdy pasuje přesně do potřeby školy. Je ale kvalifikovaný, tedy způsobilý učit. Samozřejmě se jedná především o dohodu vedení a učitele, ale znám už i „zoufalé“ ředitele, kteří z důvodu zabezpečení chodu školy předmět jednoduše přidělí z pozice šéfa. Mají odpovědnost. A učitelé by měli být flexibilní profesionálové.

Jaroslav Jirásko vystudoval VŠCHT. Má dvacet pět let praxe ve školství, z toho osmnáct jako ředitel. Nyní pracuje jako ředitel ZŠ K. V. Raise v Lázních Bělohrad.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.