Mám dítě s ADHD a učitelé si na něj pořád stěžují. Nosí špatné známky, co doma jde, ve škole nejde, říká maminka

Kdy jste zjistili, že syn má problémy?

Když nastoupil do školky, mezi děti. Choval se impulzivně, upozorňoval na sebe, neposlouchal. Paní učitelka si s ním moc nevěděla rady. Trousila poznámky jako, že na školku není zralý, že porušuje školní řád a že je to na vyloučení. Chodili jsme si pro něj s hrůzou, co zas vyvedl. Další rok nastoupil do jiné školky, tam to bylo lepší, paní učitelky si nějak poradily. Ale další rok přišly jiné a už jsme byli zase tam kde před tím. Časem i ony zjistily, jak na něj, ale vždycky když se objevila nová paní učitelka, bylo to zase vše dokola: neposlouchá, zlobí…

Napadlo vás zajít se synem k dětskému psychologovi?

Napadlo to učitelku ve škole, kam syn přišel na den předškoláků. Po návratu mi to jedna z učitelek ze školky řekla mezi dveřmi. Tak jsme se objednali do PPP. Řekli nám ale, že nás vezmou až za několik měsíců, začátkem roku. Mezitím začal školní rok. V poradně pak syna posoudili jako nezralého na školu - v 7 letech - a poslali nás k psychiatrovi. Tam mu diagnostikovali ADHD, neboli hyperkinetickou poruchu – hyperaktivnost, impulzivnost, poruchu pozornosti.

Jaké to bylo ve škole?

První třída byl děs, poznámky lítaly, ze školy pořád nějaké stížnosti, i důtka. Pro nás jako rodiče bylo stresující neustále poslouchat, jaké mají ve škole se synem negativní zkušenosti. Po jednom průšvihu mi paní učitelka dovezla syna domů.

Co se stalo?

Byli se třídou byli na vycházce a syn trefil kamenem spolužáka, nebylo to cílené, ale stalo se. Podle paní učitelky měl celkově špatný den. Byli kousek od našeho bydliště, tak to vzali rovnou k nám.

Jak vidíte syna vy?

Je divoký, dělá věci bez rozmyslu, a pak ho to mrzí. Má to tak i doma, ale my jsme se s tím naučili žít a fungovat a doufali jsme, že totéž se podaří i ve škole. Učitelka to má těžké, neříkám že ne, chápu to, nemůže se věnovat jen jemu. Asistent nevyšel, zkoušeli jsme to.

Jak to?

V první třídě se o asistentu uvažovalo, psycholožka se přišla podívat na vyučování, ale syn měl zrovna jeden z dobrých dnů, a tak poradna usoudila, že to paní učitelka zvládne i bez asistenta a padlo to. Vím, že je dost případů, kdy si asistenti se žáky nesednou, tak si říkám, jestli to není takto i lepší, kdo ví. Syn už je teď vyzrálejší a paní učitelka to nějak zvládá, takže asistent snad ani není potřeba.

Kolik je synovi teď?

Je ve čtvrté třídě. Současná paní učitelka je celkem dobrá, umí si s ním poradit, je taková živější a akčnější. Zůstává ale problém s učením. Na vysvědčení teď syn dostal čtyřku z matematiky. Nestíhá časové tempo, výsledky, které má ve škole, neodpovídají tomu, co dokáže udělat doma. Má velký problém zapamatovat si čísla, násobilku si musí pracně vypočítat. Ve škole na to není tolik času jako doma, tak to tam často vzdá. Navíc dostával matematické úlohy jako trest za nevhodné chování. Klidně 50 - 100 příkladů na doma. U dítěte, které už tak matematiku nesnáší, mi to připadalo jako trápení. Tohle se naštěstí již neděje, s paní učitelkou jsme se domluvily, že to bude řešit jinak.

Má syn individuální vzdělávací plán?

Ano, ale nezdá se mi, že by se tím učitelé nějak řídili. Celý tento školní systém se mi zdá nešťastný pro všechny děti. Každé dítě je jiné, bez ohledu na nějaký handikep napsaný na papíře. Syn má výkyvy, jednou umí na jedničku, podruhé mu to vůbec nemyslí nebo je myšlenkami jinde, takže se stane, že do testu nic nenapíše. Ale když ho z toho pak vyzkouším doma, tak to třeba odvykládá bezchybně. Jednou jsme se doma něco učili dvě hodiny a pak přišel ze školy s pětkou.To mi pak přijde jako marná práce a škoda času, a jemu určitě taky. Hodně záleží na tom, jaký má zrovna den...

Pomohlo by podle vás, kdyby syn nedostával špatné známky?

Ano. Známka podle mě není žádný ukazatel toho, v čem jsme dobří, ale špatná známka vás může zviklat. Já na známky moc nevěřím, protože jsem se dokázala ve škole naučit na jedničku nebo na dvojku i věci, kterým jsem vůbec nerozuměla. Patřila jsem mezi ty lepší a poslušné studenty, ale nikde jsem se tam nenašla, neměla jsem čas se věnovat tomu, co by mne skutečně bavilo. Na vysokou už jsem se nehlásila, byla jsem celým školním systémem tak otrávená, že už jsem se nechtěla nic učit, jen si od toho odpočinout. Spousta těch naprosto zbytečných informací mě od dalšího studia odradila. Dnes, když mě něco zajímá, koupím si k tomu odbornou literaturu a nastuduji si to. Na to žádný titul nepotřebuji.

Co by ještě podle vás pomohlo situaci řešit?

Věřím, že kdyby učitelé věděli, jak na to, syn by to ve škole zvládal lépe. Je to hodně o možnostech a přístupu učitelů. Určitě by bylo užitečné, kdyby měli ve škole dobrého psychologa a ten pomáhal i jim, nejen žákům. Jsem na sociální síti ve skupině s maminkami s poruchami, ať už ADHD nebo AS. I když jsou ty poruchy v něčem rozdílné, problémy mají děti podobné. Hlavní zásadou je správný přístup k nim. Někteří rodiče byli dokonce donuceni opustit danou školku nebo školu a hledat si jinou. Takže my se máme ještě dobře, nám zatím hrozí vyloučení jen z družiny. A naopak vím zase od kamarádky, která má také syna s ADHD, že díky učitelce vše zvládá bez psychiatra a bez poradny. Důležitá je podle mě kladná motivace pedagoga, ta záporná – odsuzování, kritika - naopak dítě ještě víc sesune ke dnu.

Věra Frajtová vystudovala SPŠ Otrokovice v oboru aplikovaná chemie. Nyní kvůli svým dvěma dětem pracuje na zkrácený úvazek jako pokojská.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.