Učitel, který předsedá maturitním komisím: Většinou nezasahuju, ale někdy mi to prostě nedá a zeptám se

Jak jste se stal předsedou maturitní komise, jaký je mechanismus výběru?

Komisi vždy předsedá někdo z jiné školy. Na mě to připadlo asi hlavně proto, že jako tělocvikář ve škole tolik nechybím (směje se), tak mě paní ředitelka vyslala. Každá škola musí někoho uvolnit a na území Prahy je to pak magistrát, kdo navržené učitele rozšoupá do škol. Druhou možností je, že se ředitelé dvou škol domluví na výměně předsedů. Takovou dohodu magistrát respektuje a takto domluvené předsedy pak jmenuje.

Pro zopakování: jaké je složení členů komise?

Kromě předsedy je v ní zástupce dané školy jako místopředseda, často ředitel nebo jeho zástupce, a třídní učitel, to jsou stálí členové, plus další dva učitelé k danému předmětu, zkoušející a přísedící. Na malých školách si občas zvou přísedící taky odjinud, když nemají dost vlastních učitelů na daný předmět. U nás na PORG Libeň to tak je například, když někdo maturuje z chemie.

Kde sedíte letos?

Letos výjimečně v té naší, porgácké, jako třídní. Je to vůbec poprvé, co mám takovou roli u nás. Kromě tělocviku sice učím ještě zeměpis, ale z toho tady maturoval někdo naposledy před patnácti lety. U nás se na zkoušení chodím spíš dívat.

A v minulých letech jako předseda?

Většinou to funguje tak, že gympláci jdou na gympl. Byl jsem na Křesťanském gymnáziu v Hostivaři, dvakrát ve Vysočanech na Gymnáziu Jaroslava Seiferta, pak v Mensa gymnáziu…

To jsou všechno soukromé školy, že? To vás magistrát ze soukromých posílá jen na soukromé?

Myslím, že to je náhoda, nebo to bylo předem domluveno mezi řediteli. Dvakrát jsem byl i v Gymnáziu Jana Nerudy v Hellichově ulici, to je státní.

Je za to nějaká odměna?

Ano, je to ohodnoceno hodinově, už několik let sto třicet korun za každou započatou hodinu.

Kolik je to práce?

Záleží na škole. Na větších školách, kde jsem byl, to bylo celých pět dní, od rána od osmi do pěti do šesti do večera. PORG Libeň je malá škola, my máme jen dvacet šest maturantů, jen jednu třídu v ročníku, a tady je hotovo za tři dny. Taky samozřejmě záleží na tom, jak škola uchopí svou školní, profilovou část, jak moc časově náročná je.

Zasahujete jako předseda nějak reálně do děje? Nebo spíš jen přihlížíte?

Předseda má jeden hlas a s ostatními spolurozhoduje o výsledné známce. A docela často se stává, že jsem tím jazýčkem na vahách, neboli můj hlas nakonec rozhodne, kam se komise přikloní. Maturanta se ptají primárně zkoušející a přísedící, kteří po domluvě také navrhují výslednou známku.

Kladete někdy otázky i mimo váš předmět?

Zeptat se může kdokoli z komise, což je často myšleno jako pomoc. Obecně do toho spíš nevstupuji, ale občas se taky zeptám. A hlavně v prvních letech jsem měl pocit, že musím zasáhnout, když mi připadalo, že student opravdu plácá hlouposti, nebo ani netuší podstatu. Vybavuju si, že jsem se jednou zeptal „proč se té válce říká studená, když to slovo opakovaně používáte?“. Student nevěděl, a to maturitní otázka zněla: „Období studené války“.

A když jste byl tím jazýčkem, spíš jste pomohl, nebo potopil?

Spíš pomohl, ale byl jeden dva případy, kdy jsem byl dalo by se říct přísný a hlasoval jsem pro nedostatečnou. To fakt nešlo. To bych se musel stydět sám před sebou. Nikdy bych ji ale nenavrhnul sám, od toho jsou tam učitelé, kteří studenta dobře znají.

Ústní zkoušení, kterému jste přítomen, se týká státní i školní maturity, že?

Ano, ale je hodně na té škole, jak si tu školní část koncipuje. Na jednom gymnáziu se ty zkoušky v češtině do jisté míry dublovaly. V obou případech šlo o literární teorii a historii. Jiné školy se tomuhle naopak snaží vyhnout. Tady u nás je školní maturita z češtiny slohová práce, esej.

Připomeňte nám prosím, jak probíhá ústní státní maturita z češtiny…

Studenti předloží seznam dvaceti knih, které si vybrali z nabídky svého češtináře (to bývá asi osmdesát až sto knih) a přečetli. Vytáhnou si nějaké číslo, to odpovídá nějaké knize v jejich seznamu, a k ní, tedy k nějaké ukázce z ní, dostanou otázky. Takové standardní, snad stokrát jsem slyšel se ptát, zda se jedná o „ich“ formu nebo „er“ formu. Nebo takové to „zasaďte do kontextu doby a do kontextu díla samotného autora“. Knihy mají být z různých časových období. A pak je v rámci téhož ústního zkoušení ještě rozbor jiného, většinou neliterárního textu. Tam se prověřuje, jak mu maturant rozumí, stylisticky. Kdo tam mluví, jaký to má účel. To je vždy tak posledních pět minut z těch patnácti.

Jak se při zkoušce chovají učitelé? Nechají studenty mluvit, nebo jim do toho skáčou?

Je to hodně různé. Zažil jsem učitelku dějepisu, která to za studenty prakticky odříkala sama, nechala jim mezeru tak na poslední slovo nebo na nějaké datum.

Bylo to ve snaze jim pomoci, nebo to byl prostě její styl?

Myslím, že to byla kombinace obou. Učí to takto už třicet let a nemůže si pomoct. Ale zažil jsem i rozumné učitele, kteří nechají maturanta povídat a dávají rozumné doplňující otázky.

Když se na něco ptají z matematiky, dokázal byste odpovědět? A v kolika tak případech?

Nedokázal, s matematikou si netykám a jsou to těžké věci. Složité výpočty, třeba i na deset minut.

Kolikrát jste zažil, že někdo musel dělat reparát?

Dvakrát třikrát se mi to stalo, to jsem pak musel znovu do komise v září. Učitelé většinou vědí, o koho tak asi půjde. Vždycky se vyskytne tak jeden dva studenti, u kterých si řeknete, jak mohli dojít až k maturitě. Anebo prostě někoho zradí nervy. V té chvíli se hodně projeví, z jaké je kdo rodiny, jaké poměry tam jsou. Pamatuju si holku tak plnou hrůzy, že ze sebe nevypravila ani slovo. Párkrát jsem zažil, že ve snaze odvrátit nejhorší vás paní ředitelka vezme za loket a řekne „pojďte si dát kafíčko“. Takže vás na pět minut odvedou a trochu tomu tak můžou pomoct, když jde hlavně o nervy.

Na vaší škole se nestává, že se k maturitě dostane někdo, kdo při zkoušce pohoří?

Řekl bych, že ne. Naposledy tu byl někdo vyhozen od maturity asi před patnácti lety. To se ještě maturovalo „postaru“ a ne jak teď, když je státní maturita od Cermatu. Tou se úroveň snížila natolik, že takový student, který by ji neudělal, rozhodně nedojde do posledního ročníku. Navíc v kvartě, v půlce studia, máme takzvanou malou maturitu. Tam se prověřují základy, které jsou potřeba pro další studium, a taky schopnost jít dál.

Poznáte jako třídní na svých maturantech nervozitu? Nebo jsou v klidu?

Nervózní jsou, přitom jsou to všechno velmi chytří mladí lidé, z dvaceti šesti jich má přes dvacet vyznamenání na posledním vysvědčení, půlka měla samé jedničky. Jak už jsou na škole dlouho, jsou takoví mazácky lehce odrzlí (směje se), ale teď najednou úslužní a zkrotlí. Je to přece jen důležitá zkouška, předěl v životě. První zkouška v jejich životě z takového objemu znalostí. Berou to vážně. I když třeba požadavky na angličtinu ve státní maturitě jsou pro ně směšné, umí ten jazyk samozřejmě daleko líp. Ale jak jsou hodně zaměření na výkon, tak nechtějí nic pokazit. Ještě větší respekt mají z přijímacích zkoušek na vysoké školy.

Zažil jste maturitní zkoušku, která by byla pojatá nějak kreativněji, kde třeba student musel něco předvést?

Zažil, většinou u uměleckých předmětů jako výtvarná a hudební výchova.

Ono se maturuje z těchto předmětů?

Občas ano. Viděl jsem dvakrát maturitu z hudebky a byla to dost náročná zkouška. Student musel něco zahrát. Musel to umět transponovat. Nebo mu učitel zahrál akord a student jej musel rozepsat a dál s ním pracovat. Aby obstál, musel tu hudební nauku opravdu dobře umět. Plus znát skladatele a jejich práci, vývoj v hudbě, styly atd. apod.

Z toho, jak to komentujete, to vypadá, že se v hudbě vyznáte.

Zpívám a hraju na kytaru a máme s kamarády kapelu, taky zpívám s jazzovým triem. Na Gymnáziu Mensa jsem zase viděl maturitu z výtvarné výchovy, vybralo si ji docela dost studentů. Pracovali na nějakém tématu celý rok a pak tam ta díla (od sochy po nějaká videa) před komisí prezentovali, byly to až takové klauzurní práce a fakt skvělé. Mimo umělecké předměty je takto pojatá maturita u nás třeba v dějepise. Student obhajuje ročníkovou práci. Myslím, že to splňuje parametry vysokoškolské seminárky.

Je vám čtyřicet dva let. Mezi vámi a vašimi maturanty je generační rozdíl. Připadají vám v něčem zásadně jiní?

Možná jsou více „rozevlátí“, než jsme byli my. Je to ale jen to první, co mě napadá. Těžko srovnávat svoje vnímání a kontext doby tehdy a dnes. Navíc já jsem chodil na obyčejný gympl na Proseku a můžu srovnávat jen se svými tehdejšími spolužáky. Byla to taky velká sídlištní škola, bylo nás asi osm set, pět paralelek v ročníku, v každé třicet dětí, zatímco PORG Libeň je malý. Všichni se tady známe, je to komunita. Čímž neříkám, že malá škola musí být vždy dobrá, ale vztahy jsou osobnější a je podle mě snazší vytvořit dobrou atmosféru.

A kdybyste srovnal, jaké to bylo se vzdělávat tehdy, s tím, co vidíte na škole teď?

No to je nebe a dudy. Přál bych si pro sebe takovou školu, jakou mají teď mí studenti. Diskutovat v dějepise, v občance, to jsem nikdy nezažil, to neexistovalo. Češtinu jsme měli docela dobrou, ale náš dějepisář, ten přišel, otevřel dveře a povídá „tak kde jsme skončili, á, Pragmatická sankce, otevřete si sešit, budu diktovat“. A pak celou dobu chodil sem a tam a diktoval. Věděl toho hodně, mělo to hlavu a patu, ale naše zapojení bylo nulové.

Jak dlouho už na PORGu učíte?

Dvacet let. V září začínám dvacátou první sezonu pořád na stejné škole. Začal jsem tu učit už jako student na vysoké. Když jsem byl ve čtvrtém ročníku, tehdejší ředitel Václav Klaus mladší sháněl zeměpisáře a tělocvikáře. Zavolal na fakultu, na oddělení pedagogiky a didaktiky, jestli tam někoho šikovného nemají, a oni doporučili mě. Plus další kolegy, na dějepis a biologii. Klaus mi pak volal domů, vzala to maminka, já nebyl doma, a jestli by se mohl přijít podívat, jak učím, v rámci praxe. Přišel, doteď si pamatuju, že to bylo v 6.A v jedné dejvické základce, a učil jsem o Africe. Jemu se to líbilo a místo mi pak nabídl.

Vy jste si ještě v životě nehledal práci?

No, nehledal.

Jan Bukovský vystudoval zeměpis jako učitelský předmět na PřF UK a tělocvik na FTVS. Učí tyto předměty na PORG Libeň a kromě toho vyučuje angličtinu v jazykové škole Penny Lane, kterou založil s bývalým kolegou. Díky Fulbrightově nadaci rok učil na střední škole v USA. Zpívá a hraje na kytaru v amatérské formaci Praha 2 a je frontman kapely Jazzterdays.

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.