Intimní cizinky. Jak jsem pronikla do světa shibari a otisky provazů a Edny ve mně zůstanou napořád

První show. Muž s aurou velkého drsného dominanta (terminus technicus) váže výrazně mladší ženu. Možná dělá všechny uzly správně, ale nemám pocit, že by mezi nimi bylo… cokoliv. Jiskra, propojení, vztah. Nic. On váže a ona před ním prostě stojí. A nechá se. Přijde i závěs, ale prostě to nemaká. Hudba jako z letní diskotéky, ani pokusy o legrácky tomu nepomáhají. Na to, jaký je kolem shibari humbuk, jsem čekala mnohem víc.

Ale hned další vystoupení je jiná liga. Sylvia provazem promyšleně ohýbá svého partnera Flokiho do různých pozic. Nikam nespěchá. Má čas ho hladit, z tváře čte, jak se cítí, líbá ho, vytahuje jeho tělo ještě o kus výš. Když Floki visí na bambusové tyči hlavou dolů, prostorem se začnou ozývat hluboké vzdechy. Bojuje s tíhou vlastního těla a sevřením provazu. Muže takhle vzdychat neslýcháme. Kluci přece nepláčou, nenaříkají. Ve zvucích čtu i prosbu k sobě samému vydržet ještě o něco déle. Sylvia spokojeně sedí pod tělem partnera a něžně se ho dotýká. Když ho spustí na zem, Floki ještě jednou zavzdychá. Tentokrát úlevou. Na kraťoučký okamžik je celá scéna výsostně vzrušující.

Dvojice znovu přichází na konci večera. Tentokrát on váže ji. „Jedno ze základních pravidel shibari je, že nikdy nevedeme provaz přes krk. S výjimkou situací, kdy vedeme provaz přes krk,“ vybaví se mi, když Floki znehybněné Sylvii v závěsu omotává provaz kolem hrdla. Pomalu začne utahovat, pak povoluje. A zase. S maximálním soustředěním sleduje její tělo a výraz. Nedýchám spolu se Sylvií, uchvácená důvěrou, kterou vkládá do svého partnera. A také vděčností, že mi dovolí sledovat tenhle tanec na hraně.