„Pouto silné jako provazy, se kterými jsme pracovaly.“ Loučení Niny Špitálníkové s českou královnou svazování

„V provazech nacházím obrovské množství lásky. Ta láska je krystalická, čistá, nezatížená různými domněnkami, partnerskými věcmi, nezatížená sexem. Je to láska, která patří jen duším, které se v ní spojí – tichá, nesdělitelná, nekonečná,“ cituje tě na konci reportáže o shibari pro časopis Heroine Marie König Dudziaková. Mluvila s tebou krátce před smrtí. Když časopis vyšel, ty už jsi tu nebyla.

Poslední odstavec, poslední věta, poslední setkání s tebou…

Nevím, jak psát o věcech, které jiní nevidí nebo se bojí jim pohlédnout do očí. Nevím, jestli dokážu psát o tobě, aniž bych tě ztratila znovu. Každé slovo, každá vzpomínka jsou jako dotek na čerstvou, bolavou ránu, a přesto mám pocit, že mlčení by bylo ještě bolestivější. Jak ale vyjádřit něco tak křehkého a jedinečného, aniž by se to rozplynulo?

Dobře jsme věděly, jak často lidé pohlížejí na shibari zkresleně – jako na něco, co patří za zavřené dveře ložnic, jako na výstřednost bez hlubšího smyslu. Ale my jsme viděly něco jiného. Viděly jsme krásu, něhu a propojení, které sahá daleko za hranice fyzického světa. A tak jsme si společně daly za úkol ukázat světu jeho skutečnou podstatu.

Chtěly jsme, aby lidé poznali shibari jako umění. Jako tichou oslavu krásy lidského těla, nástroj, který dokáže prohloubit důvěru a intimitu, jako most, který spojuje duše způsobem, jaký slova nikdy nedokážou zachytit.

Stály jsme na konci, ale byly jsme začátek.

Začátek něčeho nového, co mělo přepsat pravidla a ukázat světu, že shibari není jen to, co si mnozí představovali – že je to poezie důvěry, lidskosti a propojení.

A pak přišel ten okamžik a najednou jsi pryč.

Navenek nikdo neviděl, co nosíš uvnitř. Byla jsi silná, nezlomná, inspirující. Tvůj smích zněl jako slib, že všechno bude v pořádku, a tvoje odhodlání působilo nezlomně. Ale uvnitř… uvnitř se usídlily stíny, tiché a nenápadné. Každým dnem rostly a prohlubovaly příkop mezi tebou a světem. Snažila ses, bojovala jsi. Držela ses statečně, jako vždycky.

Ale pak přišel další stín. Nepozván. Nečekaný. Temný a všeobjímající. Převálcoval všechno – každou jiskru, každý tvůj boj. Ta tíha byla najednou příliš velká, aby ji člověk unesl sám.

Pořád je těžké si připustit, že už tu nejsi.

Pořád nevím, jak bez tebe dokážu jít a žít dál.

Pořád tě vidím stát, usmívat se a říkat mi: „Ninočko.“

Miluju tě, Vendy. A vždycky budu.

Tvoje Nina

Vendula Hradilová, známá jako Edna, odešla dne 16. listopadu 2024 ve věku 39 let. Odešla královna, ale zůstává její odkaz – důvěra, láska, intimita a odhodlání rozbíjet předsudky.

Tvůj odchod zanechal prázdnotu, kterou žádná slova nedokážou zaplnit. Bolí to tak, že někdy mám pocit, že nemohu dýchat. A přesto v té prázdnotě cítím ozvěnu tvé síly. Tvůj odkaz mě drží a připomíná mi, že musím říct něco, co je příliš důležité na to, aby to zůstalo nevyslovené:

Duševní zdraví je stejně křehké a vzácné jako fyzické. Deprese není slabost. Je to nemoc, která si zaslouží péči, pochopení a podporu. I ty nejstatečnější duše mohou nést stíny, které zůstávají skryté pohledům ostatních. Proto vás prosím, z celého srdce vás tu prosím, nezůstávejte s tíhou sami. Vyhledejte pomoc. Neexistuje nic cennějšího než život. Každá duše si zaslouží naději, světlo a přijetí.

Reportáž o shibari, která pro časopis Heroine vznikla krátce před smrtí Venduly Hradilové alias Edny, najdete na webu Heroine.cz.