Hlavně žádnou hysterii. Jak se v totalitním Československu mlžilo o Černobylu

I v těchto dnech se v souvislosti s aférou výbuchu muničního skladu ve Vrběticích přesvědčujeme o tom, že politické vedení Ruska upřednostňuje své mocenské zájmy před lidskými životy – ať už ve vlastní zemi nebo jinde. Oproti situaci před pětatřiceti lety je tu ale jeden podstatný rozdíl: dnes o tom můžeme otevřeně hovořit. Když 26. dubna 1986 došlo k havárii reaktoru v Černobylu, Československo bylo součástí sovětského bloku. Varovat před něčím, co přicházelo ze Sovětského svazu, bylo tehdy nepřípustné. I kdyby to byl radioaktivní mrak. Veškeré obavy byly oficiálně bagatelizované jako „hysterie“.

„Informace jsme si sháněli všelijak. Černobyl byl opravdu největší zážitek té doby, protože dokazoval úplně všechno: prolhanost režimu, jeho schopnost tutlat před občany to nebezpečí. Když budeme mít štěstí, nic se nám nestane a když ne, spadne na nás déšť plný radioaktivity. Proti ohrožení ze Sovětského svazu nikdo nebyl ochoten oficiálně vystupovat,“ popsal tehdejší situaci novinář Čestmír Klos ve svých vzpomínkách pro Paměť národa.

Nebylo kam odejít

V Československu se lidé o radioaktivním ohrožení dozvídali prostřednictvím zahraničního rozhlasu. Ale na samotné Ukrajině, kde bylo nebezpečí největší, lidé zůstávali v nevědomosti ještě o několik dní déle.

Vjačeslav Iljašenko, který začátkem devadesátých let přesídlil do Československa, tehdy pracoval v Kyjevě jako učitel. Ještě 5. května ve městě probíhala hromadná akce, kdy děti místo školního vyučování šly kreslit ven na chodníky, o den později startoval Závod míru. „Bydleli jsme na okraji Kyjeva a kolem našeho domu jezdily obrovské náklaďáky s betonem. Jedno za druhým, pár týdnů kolem domu na hlavní cestu a tam už byl skoro vidět Černobyl. Hodně blízko to bylo,“ vzpomíná. Až později pochopil, že beton byl určený na zabezpečení havarovaného reaktoru. On sám se o nebezpečí dozvěděl šeptandou: jeho matku varoval její kolega v práci. Svou ženu a děti poslal pryč z Kyjeva: „Pak chtěli odjíždět další lidé, ale už nikdo nemohl sehnat lístky na vlak. Lidé se snažili dostat pryč, jak se dalo.“

O tom, že se lidé, kteří pokoutně sehnali informace, snažili odjíždět z Ukrajiny, hovoří také potomek volyňských Čechů Bohdan Ševčuk: „Jak lidé viděli, že někteří utíkají, došlo jim, že se něco děje. Až druhý den nám řekli, že vybuchl Černobyl. No ale co, kam odejít? Tak tady lidi žili dál,“ řekl v rozhovoru pro Paměť národa. Někteří jeho kolegové byli posláni na odklízecí práce v evakuační zóně kolem reaktoru. Podle jeho slov část z nich před nástupem do práce vypila dvě deci vodky. Ti, kteří to udělali, přežili, ostatní údajně později všichni zemřeli.

Milada Nováková byla na přelomu dubna a května 1986 v Sovětském svazu na dovolené, kterou dostala v práci k padesátým narozeninám. O havárii se dozvěděla až po návratu: „Doma nás čekalo překvapení v podobě zvěstí o výbuchu černobylské jaderné elektrárny. Oficiální zprávy situaci zlehčovaly. Došlo nám, že jsme se pohybovali v zasažených oblastech, a nikdo nic nevěděl.“ Když v roce 1992 onkologicky onemocněla, považovala Černobyl za jednu z příčin své nemoci.

Závod míru startuje z Kyjeva

V Československu se první oficiální zpráva o výbuchu objevila 29. dubna, tři dny po havárii. „Ve světě došlo k podobným haváriím nejednou. Jak uvádí TASS, havárie v Černobylské jaderné elektrárně je první havárií tohoto druhu v Sovětském svazu,“ uvedlo Rudé právo. Krátká zpráva však na stránce snadno mohla uniknout pozornosti vedle velkého článku o „štvavých vysílačkách“ – tedy rozhlasových stanicích Svobodná Evropa a Hlas Ameriky a o Afričanech „trhajících okovy“.

Rudé právo sice nezastíralo, že k havárii došlo (to se nedalo popřít zejména díky informacím z oněch „štvavých vysílaček“), ale upíralo pozornost na práci hasičů na odstranění následků a snažilo se vytvořit dojem, že v zahraničí k takovým nehodám dochází běžně. O možném nebezpečí radiace se nepsalo nic.

A tak to zůstalo i v dalších dnech. Oficiální teze zněla: žádné riziko nehrozí. Lidé se účastnili prvomájových průvodů, českoslovenští cyklisté odcestovali do Kyjeva na start Závodu míru. „V té době by odmítnout jet Závod míru znamenalo konec sportovní kariéry,“ říká bývalý reprezentant Jozef Regec, který se závodu účastnil, a dokonce jednu etapu vyhrál. Když po letech onemocněl karcinomem ledvin, lékař mu možnou souvislost s ozářením nepotvrdil, ale ani nevyvrátil.

Z československých závodníků do Kyjeva nedorazil pouze Vladimír Kozárek, který před závodem onemocněl, ale byl samozřejmě podezírán, že simuluje v obavách z radiace. V příštím roce pak závodit nesměl: „Zůstal mi pořád cejch simulanta. V roce 1987 jsem si v nominačním závodě vyjel účast, ale řekli mi, že když jsem byl nemocný o rok dřív, marodím i teď. Přišel jsem i o mistrovství světa.“ 

Žádné pokyny jsme nedostali

Přesto i v Československu v tichosti, bez toho, že by se o tom obyvatelé dozvídali, probíhala některá preventivní opatření. Po havárii bylo odloveno a vyšetřeno více než tisíc jelenů, srnců a divokých prasat, u nichž se zkoumala (a v některých případech byla zaznamenána) zvýšená radioaktivita. Byla zakázaná spotřeba ovčího mléka a kravské mléko mělo být užíváno jen k výrobě dlouho zrajících sýrů, aby se radioaktivní jód stačil rozpadnout. To všechno svědčí o tom, že úřady si nebezpečí uvědomovaly. Přesto se o něm veřejně nesmělo mluvit. Současní odborníci hovoří o tom, že riziko ozáření bylo na našem území zanedbatelné, což ale tehdejší mlčení nijak neomlouvá.

Naopak velmi hlasitě byla kritizována údajná „hysterie“ západních sdělovacích prostředků a ochranných opatření v zemích za železnou oponou, kterým se vyčítalo, že havárii zneužívají k propagandistickým účelům.

Poměrně úsměvný je fakt, že Rudé právo nejprve informovalo o tom, že na našem území nedošlo k žádnému zvýšení radioaktivity, a později psalo, že radioaktivita neustále klesá. Každý projev znepokojení byl nálepkován jako podněcování „davové psychózy“.

O tom, že dostatek informací neměli ani vědci a odborníci, hovoří jaderný fyzik Milan Honusek, který v té době pracoval v Ústavu jaderné fyziky v Řeži u Prahy: „Přivezli jsme si do Řeže prach z chodníku a naměřili jsme zvýšené radioaktivní záření,“ říká v rozhovoru pro Paměť národa. „Informovali jsme o tom nadřízené, ale ti o tom chtěli mlčet. Žádné pokyny jsme nedostali, informovanost byla mizerná.“ I on se ale ztotožňoval s tehdejším oficiálním názorem, že není dobré šířit paniku.

Důvěra se oslabila

Mlčení, tutlání a bagatelizování situace se ale komunistickému režimu nevyplatilo. Už v červenci 1986 sociologové z Centra pro výzkum veřejného mínění provedli výzkum, který je přivedl ke zjištění, že „u části populace se důvěra v československé informační zdroje oslabila“. Mlžení kolem černobylské katastrofy tak možná nakonec přispělo i k pádu režimu o tři roky později.

Poněkud smutně v tomto kontextu vyznívá skutečnost, že oslabení důvěry v tradiční média je velkým tématem také dnes, kdy informací rozhodně není nedostatek. Svou roli v tom sehrávají dezinformační weby i fakt, že na sociálních sítích dokáží zkreslené informace, nepodložené názory a manipulativní výkřiky snadno přehlušit zpravodajství podložené fakty. Historie ukazuje, že zavírat oči před skutečností můžeme vždycky jen dočasně.