Hranice inkluze. Je důležitější budoucnost školství, nebo vzdělání mého dítěte?
Jednoznačně jsem příznivkyní inkluzivního vzdělávání. Ale obě moje dcery chodily na osmileté gymnázium. A kdybych se měla znovu rozhodnout, rozhodnu se nejspíš stejně. Je to pokrytecké, já vím.
Dnes už je zřejmé, že obnovení víceletých gymnázií bylo jednou z chyb devadesátých let. Tehdejší nostalgii po prvorepublikových gymnasiích a snaze je vzkřísit se ale vlastně nelze divit. Komunisté dali gymnaziálnímu vzdělávání pěkně zabrat, školské reformy z let 1976 a 1984 se nijak netajily tím, že jejich cílem je gymnázia co nejvíce připodobnit odborným průmyslovkám. Každý student si musel zvolit odbornou specializaci, třeba stavebnictví nebo ekonomii, naopak humanitní předměty, už tak dost ideologicky zpotvořené, ustupovaly do pozadí.
Takže je pochopitelné, že po roce 1989 mnoho lidí lákala myšlenka obnovení „klasických“ nebo „reálných“ gymnasií, jak je známe z filmů pro pamětníky. Se vším všudy, včetně toho, že děti do nich nastupují už po páté nebo sedmé třídě. Cílem bylo přivést k životu ducha všeobecné vzdělanosti.
