Pohled na holé zdi garsonky, stesk a pocit selhání. Jak se cítí rodiče dětí ve střídavé péči

Je léto 2017, sedím na zemi v čerstvě pronajaté garsonce, zírám na holou zeď naproti sobě a nabírám rohlíkem krabí salát z umělohmotné vaničky. Vedle mě je na podlaze napůl sestavený stolek z Ikea. Koupila jsem ho v euforii, že si ho konečně mohu do bytu dovolit i přesto, že by mému muži připadal nepraktický a kýčovitý.

Jenže s mým mužem jsme se před měsícem rozešli a dohodli se na méně obvyklém modelu střídavé péče. Dcery zůstanou v našem společném bytě a střídat se u nich budeme my. Já u nich budu každé pondělí až středu, on ve čtvrtek a v pátek a každý z nás ob víkend.

Dnes je čtvrtek a je to můj první den bez dětí.

Upřímně, nemyslela jsem si, že se mi bude tolik stýskat. Holky jsou už docela velké, je jim dvanáct a patnáct. Vlastní útočiště a čas jen sama pro sebe je něco, po čem jsem léta marně toužila. Jenže teď si připadám spíš jako ve vyhnanství. Není to ta radostná kreativní samota, kterou jsem si přála, je to hnusná osamělost. Pocit, že jsem ztratila domov. Mám chuť se k nim rozběhnout přes park, je to jen patnáct minut chůze, a všechno to zrušit.

V té chvíli netuším, že ještě nejméně dva roky pokaždé, když ve svých dnech bez dětí půjdu okolo našeho domu a vzhlédnu k rozsvícenému kuchyňskému oknu, mi skoro vhrknou slzy do očí.

Autoři švédské studie o zkušenostech rodičů ze střídavé péče popisují první dny bez dětí jako „drsný šok provázený bouřlivými emocemi“. Objevují se tělesné bolesti, pocity smutku, zklamání a ztráty kontroly.