Jak vědět, kdy to mám nahlásit? Mlhavost hranic je jen jedním z problémů studentů vysokých škol

„…nejvíc mi na tom všem vadí, že jsme si přestali mezi sebou důvěřovat. Vytvořilo to mezi námi takovou stěnu. Jako by mi to, že jsem byla obtěžována, automaticky zavřelo pusu. Vlastně jsem se styděla říct to okolí a myslím, že to je na tom to špatný. Najednou to bylo divný říct, sdílet to s někým, bála jsem se jejich reakcí, že si za to můžu sama, nebo že jsem si chtěla šplhnout, že jsem se do toho neměla prostě dostat. Taky co jsem měla čekat, že? Když jsem zjistila, že pak nejsem sama, že jsem nebyla jediná, tak jsem si říkala, proč jsem to neřekla dřív, že by mi někdo mohl pomoct dřív. Teď už vím, že neříct to byla chyba, ale já se bála. Protože nikdy nevíš, co se může stát, co ti může udělat, jak to obrátí a jestli ti někdo bude věřit. To, že by mi nikdo nevěřil, by dost vnitřně bolelo, kdyby si mysleli, že kecám, že se mstím…“ 

Touto citací začíná diplomová práce Markéty Kopecké. Oslovila kvůli ní studenty, studentky a taky vyučující z olomoucké univerzity, s nimiž pak vedla rozhovory. Někteří z nich měli se sexuálním obtěžováním přímou zkušenost. „To téma mne napadlo, když jsem se bavila s kamarádem a řešili jsme spolu, jak rozpoznat, co už je obtěžování a co ještě ne. Řekla jsem si, že bych si mohla položit výzkumnou otázku, jak ženy a muži vnímají a definují obtěžování,“ vysvětluje svoje motivace. Práci navíc začínala psát před třemi lety v době, kdy se na olomoucké filozofické fakultě řešil případ sexuálního obtěžování. „V té době jsem zaznamenala, že u nás na fakultě zrovna bují tato kauza, a došlo mi, že je třeba se tímto tématem na univerzitní půdě zabývat a dát mu prostor.“