Nefungující anestezie, rozpad ega a zmanipulovaná zdravotní dokumentace: Porod v Česku v 21. století
V červenci loňského roku jsem přivedla na svět dva zdravé chlapce – jednovaječná dvojčata. Na jejich narození si nepamatuji. Pod vlivem ketaminu a propofolu jsem byla během císařského řezu přesvědčená, že umírám. Poslední, na co si pamatuji, je stupňující se ostrá bolest, kterou jsem pocítila ve chvíli, kdy mi operatéři začali otevírat břicho, aniž by zkontrolovali, zda podaná spinální anestezie plně funguje.
Můj porod kopíruje dvě dimenze českého porodnictví. Na jedné straně odpovídá jeho úspěšné zakončení statistikám dokumentujícím rekordně nízkou úmrtnost novorozenců a rodiček. Na straně druhé demonstruje kombinace neochoty komunikovat a vysvětlovat (ve vztahu lékař-pacient, ale také mezi zdravotníky samotnými) spolu s mnohonásobným lidským selháním jednotlivců odvrácenou tvář našeho porodnictví. Ta v mém případě vedla k extrémně traumatickým, a přitom naprosto zbytečným prožitkům. Změnit toto nešťastné nastavení se bohužel dlouhodobě nedaří ani přes živou debatu o porodním násilí a rostoucí povědomí o problematice mezi na porod se připravujícími ženami.
Průběh svého porodu jsem se rozhodla zveřejnit, jelikož jsem na vlastní kůži pocítila nepoměr mezi teoretickými právy pacienta, které jsou velmi rozsáhlé, a praxí, ve které v podstatě neexistují. Pokusy o obranu těchto práv během mé hospitalizace vyústily ve stupňování nepřímého zpochybňování mé hodnoty a mých pocitů jako člověka, ženy a nakonec také matky. Bránit se ex post soudně jsem nakonec zavrhla, jelikož omluva jako vyústění sporu by pro mě měla vzhledem k eticky zásadně odsouzeníhodnému jednání klíčové lékařky nulovou hodnotu.
