„Ne“ znamená ne. I na pískovišti a u dědečka. Přestaňme z dívek vychovávat budoucí oběti
Žijeme v šesté nejbezpečnější zemi světa, tyhle statistiky ale prakticky vůbec nezohledňují obtěžování a domácí násilí. Tichou toleranci, která usnadňuje páchání násilí, na mnoha frontách budujeme jako společnost. Doslova k ní děti vychováváme. Učíme ženy a dívky, ale nejen je, že na jejich hranicích nezáleží; že když se jim nelíbí, jak se k nim někdo chová nebo jak na ně sahá, je to jejich problém. Jak z tohohle toxického prostředí ven?
Můžu si tě pohladit?
Před pár lety jsem se stal otcem dcery. Protože se s manželkou profesně zabýváme výukou strategií, taktik a nástrojů, jak se bránit obtěžování a násilí, vychováváme dceru v duchu toho, co učíme celou veřejnost: aby se za sebe uměla postavit. Aby uměla říct „ne“, aby si uměla pojmenovat své vlastní hranice a ty si hájit. Aby se nebála postavit autoritě, pokud ji někdo začne zneužívat k něčemu, na co nemá právo. Aby si nenechala líbit šikanu, obtěžování, násilí.
Dcera roste a my vidíme, jak je to těžké a nezvyklé. Jak často je u žen a dívek běžné a žádoucí, aby dovolily své hranice překračovat, a jak často je společensky nepřijatelné, aby si je bránily. Začíná to už ve velmi raném věku. Mnoho dospělých má pocit, že je v pořádku na děti sahat. Jsou přece roztomilé, a když je dítě roztomilé, je v pořádku ho pohladit po vláskách, a projevit mu tak náklonnost. Pochopitelně bez dovolení – vždyť je to malé dítě a nemá z toho rozum.
