Sebevědomý odchod. Které staré politické pořádky Jacinda Ardern zbořila? Bez skandálu a s empatií
"Jsem jen člověk. Politici jsou jen lidé," prohlásila premiérka Nového Zélandu Jacinda Ardern a odstoupila z funkce. Sebevědomý odchod bez skandálu a na vrcholu sil jen podtrhuje celé její působení, které dokazuje, že politika může být založená nikoli na velkých gestech a ostrých loktech, ale na empatii a soucitu. A to nejen k ostatním, ale i k sobě samé.
Novozélandská premiérka Jacinda Ardern překvapila celý svět svým prohlášením, že deset měsíců před volbami ze své funkce odstupuje. Je to krok, který v politice často nevídáme. Krok, který dokazuje, že se tato žena v mnohém odlišuje od zavedených politických pořádků.
Ardern zaujala už svým zvolením v roce 2017. V té době jí bylo 37 let a byla třetí ženou v čele novozélandské vlády. Jako mladá progresivní politička však narážela na mnohé společenské stereotypy a zavedená očekávání spojená s vrcholnými politickými funkcemi. Novináři ji hned ze začátku vládnutí často konfrontovali s jejím těhotenstvím. Po pákistánské premiérce Benazir Bhutto byla totiž teprve druhou ženou v čele vlády, která během svého mandátu porodila. Například novinář Charles Wooley si Ardern do pořadu 60 Minutes pozval oproti zvyklostem i s jejím partnerem Clarkem Gayfordem a položil jí mimo jiné otázku, jaký je přesný termín jejího porodu a zda otěhotněla již během své předvolební kampaně. Jiní novináři ji kritizovali za to, že své těhotenství nekomunikovala voličům dříve nebo že dala přednost kariéře před rodinou.
Zcela samozřejmým sladěním mateřství a vrcholné politické funkce však Ardern jasně ukázala, že ženy do rozhodovacích pozic patří, a pokud chtějí, mohou současně vychovávat i dítě. Sexistické komentáře a novinářské dotazy ji provázely po celou dobu její politické kariéry. Po setkání s finskou premiérkou Sannou Marin vloni v listopadu se jí jeden novinář zeptal, zda se potkaly proto, že jsou podobného věku a mají mnoho společného. Šlo o dotaz, který by nám u setkání jakýchkoli dvou politiků přišel zcela absurdní, na což také Ardern upozornila.
Jacinda Ardern však není vzorem jen pro ženy. Svým politickým působením ukázala, že lze dělat politiku založenou nikoli na velkých gestech a ostrých loktech, ale na empatii a soucitu, což podle ní vyžaduje odvahu a sílu. V praxi tak potvrdila tezi britského psychologa Tomase Chamorro-Premuzice, který ve své knize Proč se tolik nekompetentních mužů stává lídry? (A jak to napravit) poukazuje na paradox, že vlastnosti, které obvykle očekáváme od lídrů (velké sebevědomí, až narcismus), jsou ve skutečnosti pro vedoucí pozice zcela nevhodné.
Vnímavý, citlivý, a přesto věcný přístup Jacinda Ardern prokázala po střelbě v mešitě ve městě Christchurch, kde bylo 51 lidí zastřeleno a dalších 49 zraněno. V důsledku toho byl zpřísněn zákon o držení zbraní a zahájena diskuze o tom, jak zamezit šíření extremistických myšlenek na sociálních sítích. Oceňován byl i její přístup po vypuknutí pandemie covid-19, kdy její vláda zareagovala rychle a efektivně: uzavřela hranice, vyhlásila lockdown a své kroky jasně, srozumitelně a včas komunikovala veřejnosti prostřednictvím médií i sociálních sítí. Podpora její vlády tak v tomto složitém období na rozdíl od mnoha jiných nijak zásadně neutrpěla.
Foto: Shutterstock
Jiný styl vedení nyní Ardern po náročných letech ve funkci zakončuje i poněkud jiným odchodem. Odchází na vrcholu, bez skandálu, sebevědomě. Na ženy v politice je stále kladen větší tlak než na muže. Tím, že jsou stále v menšině, je na ně upřena větší pozornost. Jsou pod drobnohledem a jejich názory, politická rozhodnutí, ale i jejich vzhled jsou soustavně podrobovány kritice. A také jsou velmi často dávány do souvislosti s jejich pohlavím. Navíc pokud mají děti, musejí hledat cesty, jak náročnou politickou funkci skloubit s mateřstvím.
To pak přispívá k tomu, že z politiky často odcházejí dříve než jejich mužští kolegové. Což ostatně vidíme i v české politice, kterou od devadesátých let v podstatě dodnes opanovala dvojice Václav Klaus a Miloš Zeman. Žádná žena ve vrcholné pozici takto dlouho nevydržela a na mnohé výrazné české političky poslední dekády minulého století už si nejspíš ani nevzpomeneme.
Přetrvávající stereotypy však mohou ženám usnadnit poznání, že jim docházejí síly, že jsou na pokraji vyhoření a že nastal čas odejít. Postoj, který by u mužů zřejmě někteří lidé vnímali jako slabost nebo selhání. I v tomto ohledu Ardern ukazuje, že skutečná odvaha a síla můžou být skryty v empatii – ať již vůči ostatním, nebo vůči sobě samé.
