Neviditelné oběti. Kdo se jich zastane, když pachatel není?
Před rokem a půl Terezu napadl neznámý muž. Vracela se domů z práce. Znásilnil ji a okradl. Pachatele policie nevypátrala a Tereza je sice obětí trestného činu, ale proti násilníkovi se nikdy nevedlo trestní řízení. Jaká práva mají takové oběti?
Příběhů, kdy došlo k násilí, ale pachatel nebyl nalezen nebo z různých důvodů potrestán, není málo. Do médií se většinou nedostanou. Jako v případě, kdy rodinný známý zabil manželům Janě a Petrovi v hádce dospělého syna. Stalo se to před dvěma roky a pachatel nebyl odsouzen, protože spáchal sebevraždu dřív, než mohlo dojít k soudu…
I když je v České republice objasněnost zejména závažných trestných činů vysoká, části pachatelů se daří spravedlnosti uniknout. Viník se nikdy nenajde nebo je nakonec jeho jednání promlčeno. Také dochází k tomu, že se obžalovaný vůbec nedožije soudu a trestní řízení se zastaví: mrtvého nelze trestně stíhat. Co taková situace znamená pro oběti trestných činů nebo pozůstalé po takových obětech?
Obětí jste i bez soudu
Ve svém seriálu pro Heroine píšu o tom, jaká práva mají různé skupiny obětí, jaké nároky mají ve své specifické situaci a jak jim lze pomoci. Co si ale můžou počít lidé, kteří se stali obětí trestného činu, jenže není zřejmé, kdo je pachatelem, či pachatele nelze postavit před trestní soud? Jsou vůbec oběťmi trestného činu podle zákona? Jak se na ně dívá náš právní řád?
Kdy nejde pachatele trestného činu odsoudit a potrestat? Například pokud zemřel v průběhu vyšetřování či trestního řízení, pokud se trestného činu dopustil ve stavu nepříčetnosti, pokud byl v době spáchání činu mladší 15 let nebo se jeho trestný čin promlčel plynutím času, pokud byla pachateli udělena milost nebo například pokud by pachatel onemocněl po spáchání trestného činu a už by ho nebylo možné postavit před soud či by nebyl schopen chápat průběh trestního řízení.
Zákon o obětech trestných činů v první řadě stanoví, že za oběť trestného činu je třeba považovat každého, kdo se jako oběť sám cítí, a to do doby, dokud nebude prokázán opak či nejde-li zcela zjevně o zneužití postavení oběti. Není tedy pravda, jak se domnívá mnoho lidí, že oběť se obětí podle zákona stává až okamžikem, kdy soud rozhodne o tom, že pachatel trestného činu je vinen a uloží mu za něj trest.
Stejně tak důležité je, že zákon dál říká, že na postavení oběti nemá vliv, pokud pachatel nebyl zjištěn nebo odsouzen. To jinými slovy znamená, že oběti trestného činu, jehož pachatele se nepodařilo vypátrat nebo ho není možné odsoudit, mají stejná práva a nároky na ochranu i pomoc, jako ostatní oběti trestných činů. Zákon o obětech pak také říká, že každou oběť je nutno považovat za zvlášť zranitelnou do doby, dokud se neprokáže opak. Zvlášť zranitelné oběti pak mají zvláštní práva a nároky směřující ke své ochraně v trestním řízení a vyšetřování trestného činu.
Bez satisfakce
Podstatné také je, že zákon jednoznačně uvádí, že pozůstalí po oběti trestného činu, pokud utrpěli v důsledku smrti oběti újmu (a to nejen materiální, ale i psychickou újmu a útrapy), jsou sami oběťmi trestného činu podle tohoto zákona a je nutno takto s nimi zacházet.
Oběti neztotožněných pachatelů či pozůstalí po obětech pachatelů, které nelze postavit před soud, totiž prožívají vyšetřování a následné vyrovnávaní se s traumatem stejně těžce či dokonce hůře než oběti, které se nakonec v případě odsouzení pachatele dočkají jakési morální satisfakce.
Kdo je pozůstalá oběť? Každý příbuzný v pokolení přímém (tedy vztah prarodiče-rodiče-děti), sourozenec, osvojenec, osvojitel, manžel nebo registrovaný partner, druh nebo osoba, které zemřelá oběť trestného činu ke dni své smrti poskytovala nebo byla povinna poskytovat výživu. Je-li těchto osob víc, považuje se za oběť každá z nich.
Tereza tak měla v průběhu celého vyšetřování nárok na pomoc advokáta na náklady státu – i když trestní stíhání konkrétního pachatele nebylo dosud zahájeno (a možná k němu ani nedojde), Tereza se musela účastnit mnoha úkonů trestního řízení (podání trestního oznámení, podání vysvětlení, rekognice podle fotografií, rekognice naživo), u nichž jí jako tzv. zvlášť zranitelné oběti trestného činu hrozila následná psychická újma z vlastního vyšetřování. Plně se tu uplatnila presumpce zvláštní zranitelnosti oběti, tedy předpoklad, že oběti sexuálního násilí jsou zvláště zranitelné. U velké části prošetřovaných sexuálních deliktů a násilných trestných činů není navíc pachatel trestného činu na začátku vyšetřování znám, takže opačný postup by byl v rozporu s právy obětí na jejich ochranu.
Až šest set tisíc korun
Tereza, stejně jako Jana s Petrem, mohli čerpat peněžitou pomoc pro oběti trestných činů, kterou na základě zákona o obětech trestných činů vyplácí Ministerstvo spravedlnosti. To je významná pomoc ve složité životní situaci, o které oběti a pozůstalí velmi často vůbec nevědí. O peněžitou pomoc můžou při splnění určitých podmínek žádat i oběti, jejichž pachatele se nepodařilo vypátrat, zemřel nebo byl nepříčetný. A stejně tak můžou o tuto pomoc žádat pozůstalí po oběti trestného činu.
Jak vysoká je státem vyplácená peněžitá pomoc? Pokud byla oběti trestného činu způsobena újma na zdraví, může pomoc dosáhnout paušální částky 10 nebo 50 tisíc korun nebo prokázané ztráty na výdělku a nákladů vydaných na léčení. Peníze mohou být oběti vypláceny i opakovaně a celá částka může dosáhnout až 200 tisíc korun. U pozůstalých se dělí mezi všechny pozůstalé maximálně částka 600 tisíc korun, přičemž každý pozůstalý má nárok na paušální částku 200 tisíc korun, sourozenec pak na 175 tisíc korun, pokud se částka nekrátí poměrně z důvodu většího množství pozůstalých.
Stát nijak nekontroluje, na co oběť či pozůstalý vyplacenou částku použili. Jen je třeba počítat s tím, že pokud by pachatel byl později ztotožněn, již vyplacenou částku po něm nemůže oběť chtít, neboť její nárok na náhradu škody proti pachateli v tomto rozsahu přechází na stát. A stát pak po pachateli ony částky vymáhá.
Do kdy múžou pozůstalí a oběti žádat Ministerstvo spravedlnosti ČR o peněžitou pomoc? Žádost o poskytnutí peněžité pomoci lze podat u ministerstva nejpozději do dvou let ode dne, kdy se oběť dozvěděla o újmě způsobené trestným činem, nejpozději však do pěti let od spáchání trestného činu.
Kam dál
Jak dál neubližovat obětem znásilnění
Duše nekrvácí, nekulhá, nejsou vidět modřiny. Všichni dají oběti nějaký čas na vzpamatování, ale protože nerozumějí mechanismu vzniku a rozvoje posttraumatické poruchy, neumějí pochopit, proč oběti tak trvá, než se zapojí znovu do života-
O domácím násilí na seniorech se nedozvíte
„Přiznat, že mě týrá vlastní syn, dítě, které jsem nosil na ramenou, staral se o něj a vychoval, byla nejhorší věc, co mě v životě potkala. Znamenalo to, že jsem jako rodič naprosto selhal, protože jsem vychoval zrůdu schopnou vztáhnout ruku na svého rodiče.“
