Gaslighting. Neviditelné domácí násilí zbaví oběť vůle se bránit

On mě jako ani tak moc netýrá, víte. Ale pořád mi říká, co dělám špatně, jak jsem hrozná, jak mám doma špínu, jak neumím pracovat, jak jsem tlustá, že jsem ošklivá, a taky že syn spadl z kola kvůli mně. A že jsem zapomněla někam jít, i když mi to říkal třikrát. Ale neříkal. A taky, že jsem nekoupila, co chtěl koupit, ale nechtěl, opravdu nechtěl. Jenže on tvrdí že ano a posílá mi odkazy na weby o Alzheimerově chorobě a že se mám objednat na prohlídku. Já jsem tomu pak i uvěřila, a nakonec jsem se tam objednala a dva doktoři mi nakonec řekli, že jsem normální já a on ne. A že mám od něj radši utéct, protože to, co mi dělá, je nebezpečné.  

Jestli vám tento monolog připomíná něco z vašeho života, pravděpodobně máte za sebou zkušenost ze setkání s inteligentním manipulátorem používající tzv. gaslighting. Tohle pojmenování si zvláštní druh psychického nátlaku odnesl z filmu, kde hlavní hrdinku hranou Ingrid Bergman chce její manžel přesvědčit, že se zbláznila, a to tak, že postupně doma tlumí světla plynových svítidel a vyrábí různé „tajemné“ zvuky, ale přitom popírá, že by si toho všiml nebo je slyšel. Průvodními a obecně prokázanými příznaky toho, že vás tímto způsobem někdo manipuluje, je pocit hlubokých pochybností o vás samotných a vašich kompentencích, nedůvěra ve vlastní paměť a vzpomínky, pocit, že nemůžete věřit vlastním smyslům. 

Gaslighting byl jako psychologický fenomén poprvé popsán v šedesátých letech. Podle psychiatrů a psychologů jsou nejčastějšími gaslightery osoby s narcistickými a psychopatickými rysy, velmi často tedy charismatičtí jedinci, kterým se velmi těžko odolává. V poslední době byl tento styl manipulativního jednání hojně zmiňován v USA v souvislosti s prezidentskou kampaní Donalda Trumpa. Gaslighting totiž není jen forma nátlaku a manipulace mezi partnery, ale používají jej například právě politici, manažeři vůči svým zaměstnancům, nebo třeba rodiče vůči svým dětem.

Vždyť to se mnou myslí dobře

Díky své profesi advokátky se nejčastěji setkávám s touto fomou vtíravé a velmi záludné manipulace v partnerském vztahu. Domácí gaslighting je velmi nebezpečný v tom, že pro oběť je náročné ho včas odhalit a uvědomit se, že se musí začít bránit. Samo uvědomění si, že můj partner je gaslighter a pokouší se mnou manipulovat, je totiž základem obrany proti manipulaci – jakmile vám dojde, o co se partner snaží, stejně tak si uvědomíme, že to, co říká, není pravda, a že tomu musíte přestat věřit.

Jenže jak snadně to zní, tak obtížné to ve skutečnosti je. Psychická manipulace se rozvíjí plíživě, nenápadně a dlouho. I proto se stává, že o své příčetnosti mohou začít pochybovat i jinak psychicky stabilní a inteligentní jedinci. Jak se tedy stane, že ze zdravého sebevědomí a sebehodnoty sklouznete do stavu, kdy pochybujete o všem, co děláte?

Na začátku stačí málo: zamilovat se – a k tomu v sobě mít zrnko pochybností o sobě samém. Například nemilou vzpomínku na to, když vám kdysi rodiče nebo spolužáci říkali, že jste tlustá. A i když sama dnes víte, že 68 kilo ve třiceti letech není žádná tloušťka, v okamžiku, kdy vám váš partner začne ohmatávat břicho, chytat na něm mezi prsty „špek“, a pronese něco o tom, že byste si možná měla dát k večeři salát, je to možná první nenápadný krok do problému. Protože u manipulátora to neskončí u salátu, ale pokračuje to posíláním odkazů na hubnoucí cviky, vychvalování sousedky, co skvěle zhubla po porodu za měsíc, zatímco vám už to trvá rok, atd. Vaše pochybnosti o sobě samé protrhnou obaly, pod kterými jste je dávno pohřbila někde v sobě, a vynoří se na povrch. Opravdu jsem tlustá, říkáte si, když se prohlížíte v zrcadle, má pravdu. Udělám, co mi radí. Vždyť to se mnou myslí dobře.

Jenže vynechání večeří vás nespasí, stejně jako vás nezachrání usilovné drhnutí kuchyňské linky dvakrát denně, protože pro svého manipulátora budete stále tlustá, anebo pořád budete bordelářkou, co si doma neumí uklidit. Váš manipulátor vám to nikdy nezapomene připomínat, byť „laskavě“, někdy dokonce jako by žertem. Na řev a nadávky je času dost, až budete v jeho moci úplně.

Postupně se nabaluje jedno zpochybňování na druhé. Často se od jedné chyby přechází k jiné, anebo se zveličují do obrovských rozměrů. Zprvu nezávazné kritizování vaší schopnosti správně zaparkovat auto může vést k tomu, že nakonec nesmíte řídit vůbec a nikam, protože byste to auto jistě okamžitě rozbila. Nedá se vám prostě věřit – a přestáváte si především věřit vy sama. Než se nadějete, souhlasíte s tím, že jste prakticky k ničemu a že váš partner je vlastně chudák, když vás vedle sebe musí snášet. Tím, že s vámi je, vám prokazuje milost. Kdo jiný by vás vůbec chtěl?