Jako by byl konec světa. Přečtěte si příběhy žen z explozí zničeného Bejrútu

V Bejrútu žije moje přítelkyně Martine. Požádala jsem ji, aby sepsala svůj příběh a popsala události, jak je sama vnímala. A aby v ulicích města posbírala příběhy bejrútských žen, které by se o ně chtěly podělit. Vznikly tak unikátní výpovědi nejen o události, ale i o tom, jak se ve městě žilo před zničující explozí a jak se žije po ní.

Martine Aoun, 33 let, softwarová inženýrka (11 km od exploze)

Bylo odpoledne a jako každý den v tuto hodinu jsem se právě vrátila z práce domů do guvernorátu du Mont-Liban, který leží asi 15 km autem od bejrútského přístavu. Po chvilkové siestě v obývacím pokoji, kde jsme seděly s matkou, jsme najednou ucítily divné zachvění. Rychlé a intenzivní, jako bych se najednou na dvě vteřiny propadala o pár pater níž výtahem. Intuitivně jsme vzhlédly k lustru v domnění, že jde o zemětřesení. Lampa se ale ani nechvěla, ani nekývala. Něco tu nehrálo.

Po pár dalších vteřinách, kdy jsme vyčkávaly a snažily se zjistit, odkud to přichází, se najednou ozvala ohlušující, ostrá rána, která mne bodla do ucha, prošla jím a zastavila se někde uprostřed mozku. Instinktivně jsme se uchýlily na záchod pro hosty, do místnosti, která se nachází v samém jádru domu, je daleko od vstupních dveří, bez oken a ze všech stran krytá zdí. Právě tam se naše rodina schovávala i během občanské války v roce 1990, kdy mezi sebou bojovaly politické frakce – na jedné křesťanské a na druhé muslimské milice. V době, kdy ostřelování zasáhlo i ložnice rodičů, pro nás záchod byl jediné bezpečné útočiště. Bylo to tak tehdy a platí to dodnes. Nechápala jsem jako dítě, proč jsou rodiče tak ustaraní, ve skrýši jsem mohla mít s sebou svoje hračky. Teď je mi ale 33 a v životě jsem neměla takový strach.

Byla jsem si jistá, že šlo o výbuch, zněl ale jinak než ten, který jsem kdysi za univerzitních studií slyšela v podzemním amfiteátru a při kterém zemřel premiér Rafík Harírí. Teď byl jiný, ohlušující, hrozivý, jako by věstil konec světa. Byl také jiný než zvuky války o rok později, když Izrael ostřeloval mosty kolem Libanonu nebo když islamistické milice bojovaly s libanonskou armádou.

Zprávy v televizi i na internetu byly zmatené a zdálo se, že nikdo neví, co se vlastně stalo. Rychle jsme přepínaly z jednoho kanálu na druhý – všude dokola ukazovali obrazy poničených domů z centra i z chudinských čtvrtí Bejrútu. V ulicích pobíhali zmatení, zakrvácení lidé a všude vládl naprostý chaos. Zprávy byly roztěkané, kusé a nedávaly nám smysl. Nejdřív jsme myslely, že jde o další atentát, tentokrát na Sa’ada Harírího, syna Rafíka Harírího, všichni politici a poslanci ho totiž začali najednou hledat. Ale ukázalo se, že šlo o něco jiného.

Když jsem pak na internetu uviděla zprávu izraelských médií, že Izrael zaútočil na Hizballáh, propukla jsem v nekontrolovatelný pláč a ovládl mě vztek a naprostá bezmoc z bezpráví na lidech, které jsem viděla na obrazovce zlomené. Matka na mě musela zakříčet, ať přestanu. Uklidnilo mě, až když jsem se dozvěděla, že šlo o nehodu, i když uvěřit jsem tomu mohla jen stěží, na mysl se mi pořád dralo zaklínadlo „teroristický útok”.

Od té chvíle mám neustálý pocit nejisté půdy pod nohama, píská mi nepřetržitě v uchu a čekám, kdy to přijde znovu. I když mě výbuch fyzicky nepoškodil, lidé z mého města jsou mrtví, nezvěstní nebo přišli o všechno. Na konci každého dne si říkám, že se tu nemůžu cítit v bezpečí. Chybí tu stabilita – od ekonomiky až po infrastrukturu. Smutné je, že nás do takového neutěšeného stavu přivedl vlastní stát svou nekompetencí, korupcí a neschopností přijmout zodpovědnost za nastalé neštěstí.

Jak můžeme vzhlížet k autoritě nebo jí naslouchat, když jen prohlubuje sociální nerovnosti, je pořád ve válce, je zkorumpovaná a nese podíl na ekonomické a finanční krizi i koronavirové krizi?! Jak můžeme žít v zemi, kterou ovládají teroristé vraždící vlastní lidi? Jak můžeme pracovat a nemyslet při tom na bídu, ve které žijeme? I když svou zemi miluji, jak můžu nemyslet na emigraci ze zločineckého režimu?

Cítím, že v Libanonu nemám budoucnost, necítím pro tuto zemi naději. Vláda nechce odstoupit, u moci jsou pořád ti samí lidé [vláda Hasana Diába později demisi podala – pozn. red.]. V Libanonu nikdy nevíte, jestli se dožijete příštího týdne.

Linda Boulos-Macari, 35 let, občanská aktivistka a mezinárodní humanitární pracovnice (1 km od exploze)

V momentě výbuchu jsme se s přáteli nacházeli na náměstí Mučedníků, místě, kde se konávají protivládní a lidskoprávní demonstrace. I tehdy tu zrovna jedna probíhala. Slyšela jsem první silný výbuch a o pár minut další, po kterém se otřásla země. Po první explozi se někteří utíkali schovat pod skleněnou budovu, při druhé se z okenních rámů vysypalo sklo a začalo pršet dolů na mé přátele.

Nejdřív jsme si mysleli, že nás bombarduje Izrael, pak jsme viděli hořet přístav a za chvíli se na horizontu objevil obrovský hřib. Dostali jsme strach, že se jedná o atomový útok. Celý den jsme pak odstraňovali těla z náměstí a odváželi zkrvavené lidi do nemocnic. Problém ale byl, že většina nemocnic v centru byla odstavena z provozu. Během celého dne jsme nepotkali jediného člověka pověřeného vládou. Podobné to bylo i v dalších dnech; veškerá zodpovědnost s odklízením těl i trosek zbyla na civilisty, kteří se okamžitě zapojili do humanitární pomoci zejména pro lidi, kteří přišli o domov.

Nejenže vláda dlouho přehlížela uskladnění tisíců tun explozivní látky blízko rezidenčních čtvrtí, ale dokonce se nám snažila zabránit v tom, abychom v těžkých chvílích poskytovali pomoc ostatním. Myslím, že jsme nejspíš jediná země na světě, jejíž vláda brání vlastním lidem v dobročinné činnosti. V následných dnech ještě pro jistotu vydala rozhodnutí, že přebírá dohled v ulicích, což pro nás znamenalo, že jsme se museli stáhnout. Jde jim o to, že se do země chystají mezinárodní organizace a oni se chtějí prezentovat jako zachránci.

Už teď je mi jasné, že polovina z pomoci půjde do jejich kapes a nepotřebují tu mít neziskovky a civilisty, kteří by se jim u toho dívali přes rameno. Jsou to titíž lidé, kteří na nás střílejí na demonstracích. Ozbrojené složky naší vlastní vlády jsou jednou z hlavních příčin celé téhle noční můry. Když jsem se narodila, byla válka a celý svůj život mám pocit, že dosud neskončila. Tvým hlavním nepřítelem je v Libanonu tvoje vlastní vláda.

Lituji ty nejzranitelnější, kteří pokojně seděli ve svých domech, které jim začaly zničehonic padat na hlavu, a jediná věc, kterou teď dokážu cítit, je vztek. Už mi nezáleží na vlastní budoucnosti, jen si přeju, aby tahle vláda nesla zodpovědnost za svoje činy. Mohla bych emigrovat, mám i americký pas, ale teď prostě nemůžu odjet, ani kdybych chtěla, nemůžu naše lidi opustit.

Noura (příjmení neuvádí), 20 let, pokladní v restauraci (méně než 1 km od exploze)

Byl tu úplně obyčejný den. Kolem šesté hodiny se restaurace pomalu plnila večerními hosty, když se najednou ozvala rána. Vyběhli jsme se podívat ven, co se stalo. Chvíli jsme na sebe bezradně hleděli ve snaze najít odpověď, ale jediné, na čem jsme se shodli, bylo, že jsme „to” všichni cítili pod nohama. V tu chvíli zazněla druhá, ohlušující rána, po níž už se začalo okamžitě odevšad sypat sklo.

Rached, pracovník kuchyně, vrávoral na schodech a byl evidentně ve vážném stavu, při prvním otřesu si poranil hlavu o železné dveře, při druhém výbuchu ho tlaková vlna smetla ze schodů a při pádu se uhodil do hlavy znovu. Zavolali jsme záchranku, v tu chvíli ale v celém městě nic nefungovalo, tak se ho kolegové rozhodli nést. Ale než ho donesli do nemocnice, byl Rached mrtev. Bylo mu 25 let. Ještě teď se chvěju, když slyším zvuk železných dveří, děsím se, co přijde potom...

Ferial Nehme, novinářka (3,4 km od exploze)

Čtvrtého srpna odpoledne jsem se vypravila za svou sestrou, která si pár dní předtím zlomila nohu. Zrovna jsme seděli se švagrem a dětmi v obýváku, když se dům otřásl. Mysleli jsme si, že je to zemětřesení, ale tentokrát to bylo jiné. Podívali jsme se na sebe a moje neteř se rozběhla k nemocné matce do vedlejšího pokoje, aby se ujistila, že se jí nic nestalo.

My ostatní jsme začali panikařit a zběsile pobíhat po místnosti, pronásledováni kvílivým zvukem zvenčí, který se rychle stupňoval. Najednou, v setinách vteřiny, jsem se ocitla na zemi u dveří, ačkoliv jsem předtím stála u okna v opačném rohu místnosti. Pamatuju se, že jak jsem letěla vzduchem, ohlédla jsem se a jako ve zpomaleném záběru viděla letící tříšť úlomků skla. Najednou jsem ucítila, jak mě něco řízlo do předloktí. Nebolelo to, dokud jsem si neuvědomila, že mám šaty nasáklé krví. Rychle jsem si obvázala ránu ručníky.

Nejdřív jsem si myslela, že dům zasáhl šrapnel, zdálo se, jako by vybuchl přímo pod domem. Ambulance nereagovaly na telefonáty, tak jsme se vypravili na ošetření do blízké nemocnice, kde se tísnilo kolem stovky zraněných. Pozorovala jsem sklíčeně některé, kteří přišli o zrak nebo prsty na rukou, měli poraněnou hlavu a silně krváceli, někteří už byli mrtví. Uvědomila jsem si, že tenhle den dělila život od smrti jen tenká vrstva štěstí. Přesto ale neztrácím naději ve svou zemi, která se už mnohokrát dokázala zvednout i ze sutin, a věřím, že povstane znovu.

Christiane al-Haiby, 31 let, pracovnice zpravodajství v lokální TV (7,3 km od exploze)

To odpoledne jsem měla ještě nějakou práci v televizi, v newsroomu ve 2. patře budovy v severní části Bejrútu. Právě když měly začít večerní zprávy, zatřásla se země. Několik sekund poté zazněl mohutný výbuch, po kterém jsme vyběhli ven ve snaze zjistit, co se stalo. Lidé říkali, že na obloze nad městem zahlédli bílý hřib. Dostala jsem strach o rodinu, tak jsem zavolala matce a otci s bratrem, kteří pracují v restauraci v Gemmayze poblíž přístavu. Matka mi řekla, že jsou naštěstí oba v pořádku, ale že v jejich okolí je několik zraněných a mrtvých. Auto, které nechali v noci stát na ulici, bylo úplně zdemolované.

Pak jsme se dozvěděli, že se jednalo o explozi, a vyslali na místo zpravodaje. Zpráva, kterou jsme všichni předpokládali, totiž že šlo o atentát na na Sa’ada Harírího, se nepotvrdila. Ve stejném týdnu měl proběhnout mezinárodní soud s pachateli atentátu na jeho otce. Silně jsme pociťovali, že něco „visí ve vzduchu“. Proto se také ostatní štáby v závěsu s vyděšenými politiky okamžitě po výbuchu vydaly Sa’ada do Beyt al-Wasat hledat.

Hodiny strávené sledováním nejnovějším zpráv mě naplnily smutkem a zoufalstvím. Obvolala jsem snad všechny lidi, se kterými jsem kdy přišla do kontaktu, a ptala se jich, jestli jsou v pořádku. Od té doby cítím, jako bych žila nezaslouženě, často myslím na lidi, kterým výbuch vzal všechno. Mé myšlenky se točí okolo toho, že v Bejrútu není budoucnost, protože tu žijeme z mála a ze dne na den. Finanční i koronavirová krize jen umocnily naše zoufalé pocity. Na druhou stranu musím říct, že jsem během těchto těžkých okamžiků viděla tolik projevů lidskosti a solidarity, že mě to teď drží nad vodou.

Pauline Khoury Mansour, 59 let, spolumajitelka kosmetické školy (1,3 km od exploze)

V době události jsem se zrovna nacházela v Achrafieh s blízkou přítelkyní Katiou, ženou zesnulého manželova bratra, která přišla na návštěvu. Právě se chystala k odchodu, když jsme zaslechly něco, co znělo jako bombardování. Když jsem se zeptala Katiy, co to bylo, řekla, že nálet. Říkala jsem si, že možná bombardují nedalekou elektrárnu (v Mar Mkhayel), protože se to zdálo tak blízko. To bylo jen o pár vteřin předtím, než mohutná tlaková vlna vyrvala z ostění dveře a okna. Chytla jsem Katiu, strhla ji na gauč a naházela na ni všechny polštáře, které byly v dosahu. Sklonila jsem se k ní a pevně jsme se držely.

Měla jsem pocit, jako by explodoval dům, začal se propadat a my s ním. Vytržené vstupní dveře tančily ve vzduchu jako list papíru, kolem létaly různé předměty, mezi nimi skleněné střepiny a zdálo se, že míří na nás. Už jsem se jen modlila k Bohu, aby to skončilo. Všechna okna i dveře jsou dnes pryč, kulaté stropní lampy explodovaly a všechno, co nebylo pevně přibité, se roztříštilo. Auto, které stálo venku, skončilo úplně zdemolované. Přes lehké pohmožděniny a povrchová zranění jsem si uvědomila, že je zázrak, že jsem to přežila. Ale jakmile jsem se trochu vzpamatovala, přišla na mě hrůza z toho, že začala další válka.

Vzhledem k dětství, které mám za sebou, jsem se vždycky cítila v těžkých situacích silná, proto jsem se uklidnila, když jsem zjistila, že šlo o pouhou nehodu. Hned jsem popadla koště a začala vymetat suť a střepy. Soused na mě křičel, že jsem blázen, ale já jsem s tím nepřestala, dokud se v domě zase nedalo normálně chodit. Vymlácená okna jsem oblepila fólií. Nešlo ani tak o nepořádek, ale chtěla jsem tu událost vymést z domu, „odestát ji“, jako by k ní nikdy nedošlo.

Maha, 30 let, herečka, Sin al-Fil – východní předměstí Bejrútu (3,1 km od exploze)

Měla jsem zrovna pravidelné sezení s psychoterapeutkou. Už jsme skoro končily, když jsme uslyšely ostrý zvuk. Začaly jsme obě křičet, když vtom přišel další, který nás zcela ohlušil, a budova se otřásla. Slyšely jsme hlasité sypání skla, na klinice vypukla obrovská panika. Nikdo nevěděl, co se děje, všichni křičeli jeden přes druhého. Mysleli jsme si, že přišlo zemětřesení nebo útok Izraele, někdo si myslel, že pod domem vybuchla bomba. Lidé v autech na ulici troubili, spustily se všechny autoalarmy.

Moje terapeutka dostala panický záchvat, tak jsem se ji snažila utěšit. Zůstala jsem na klinice, dokud nebylo jasné, co se opravdu stalo. Pak jsem se hned spojila s ostatními členy rodiny. Pak jsem se vydala přes trosky směrem domů, výtah nejezdil, všude byly vysypané střepy z okenních panelů, na zemi popadané stropy. Na ulici všude krev…

Další dny jsem proplakala, zvlášť když jsem všude viděla lidi, kteří přišli o všechno. Každý z těch osudů se mě dotýká osobně, protože jsme obyvateli společného města, jedinečného místa v Libanonu. Výbuch považuji za zločin, protože k němu nemuselo dojít. Je to jen důsledek dlouhodobého neřešení problémů libanonského lidu. Nevím, jestli se kdy o výbuchu dozvíme celou pravdu, o to víc si ho ale budeme pamatovat jako memento současné mizérie v naší zemi.

Aya Nehme, 25 let, digitální marketérka v britské firmě, amatérská fotografka (58 km od exploze)

Byla jsem v horách, když mi volala sestra: „V Bejrútu vybuchla nálož, celé auto je zničené, jsem v pořádku, ale lidi kolem mě ne.” První, co jsem si v tu chvíli pomyslela, bylo „prosím, už znovu ne”, protože mi automaticky přišla na mysl válka. Ujistila jsem se, že matka se sestrou jsou v pořádku, a dokázala jsem myslet jen na to, jestli to přežijeme. Ve zprávách v televizi se pak objevilo něco, co dalece přesahovalo naši představivost. Když jsme uviděli první záběry, sevřelo se nám srdce. Zachvátila nás panika a začali jsme obvolávat všechny známé a zjišťovat, jestli jsou mimo nebezpečí nebo jak jim můžeme případně pomoci. Nikomu bych nepřála strach, který jsme o ně v tu chvíli měli.

Protože jsem fotografka, nedalo mi to, abych se ráno nevyjela podívat na místo nehody zaznamenat všudypřítomný chaos v ulicích. Chodívala jsem těmi místy 25 let a teď jsem nedokázala určit, kde přesně se nacházím. Nezbylo tu skoro nic, co by mi je připomínalo. Všude bylo slyšet tříštění skel rezonující ulicemi na kilometry daleko. Jedinou naději jsem v těch chvílích cítila, když jsem pozorovala dobrovolníky odklízející trosky. Nabízeli vodu a jídlo pracovníkům, kteří sem sami přišli ze všech koutů města, aby mu pomohli se trochu zmátořit. Po vládních složkách ani vidu, ani slechu.

Jednou, když jsme odklízeli lidem z domů sutiny, slyšeli jsme, jak kdosi říká: „Všechno je ztracené, kéž bych to nepřežil.” Po třídenním odklízecím maratonu na nás najednou plně dolehl vztek a vydali jsme se do ulic protestovat proti režimu, stejně jako jsme ostatně chodili i roky a měsíce předtím. Rozdíl byl jen v tom, že se v nás teď nahromadila všechna zloba na vládu, která v nás až dosud bobtnala jako hrách. Na naši do morku kostí zkorumpovanou vládu, která nás, občany Libanonu, jenom přehlíží a nemá zájem na tom, abychom mohli konečně žít důstojný život.

Teď už víme, že nás nezastaví ani slzný plyn, ani kulky, ani ničivý výbuch. Že půjdeme dál, že nepřestaneme odklízet smetí, které zbylo, a budeme znovu budovat to, co bylo zničeno lidskou lhostejností. Libanon je náš domov a vezmeme si ho zpět.

Autorky se honoráře za text vzdaly ve prospěch nově otevřené sbírky Člověka v tísni SOS Libanon, která je určena na obnovu Bejrútu po ničivé explozi.

Redakce: Adéla Gálová

Fotografie: Aya Nehme