„Moje práce je větší než já,“ říká válečná fotografka Jana Andert

Janu jsem kdysi náhodou potkala v Holandsku, kde jsme tehdy obě žily. Zaslechla jsem z okna svého bytu na nizozemském maloměstě češtinu, načež jsem okamžitě vyběhla před dům a tam seděla. Vysoká, štíhlá blondýna, o které byste si mysleli, že dělá modelku, na mě stejně překvapeně zamrkala modrýma očima. Daly jsme se do řeči.

V té době byla vychovatelkou v mateřské školce a ráda fotografovala, stejně jako já. O to větší překvapení přišlo o pár měsíců později, kdy jsem na jejím facebookovém profilu objevila fotky z válečného Mosulu nebo na portréty kurdských bojovnic.

Je těžké na ni narazit, protože je neustále v pohybu. Natáčí v krizových zónách po celém světě, ale sama se kamerám cíleně vyhýbá. „Já do toho příběhu nevstupuju,“ vysvětluje. „Radši lidi nechám říct, co potřebují. Mojí rolí je se ptát. Nemůžu hovořit o pocitech druhých lidí – jen oni sami nejlépe vědí, jak se cítí. Co je větší než já, je moje práce, a ta je pro mne ze všeho nejdůležitější.“

Pracuje na vlastní pěst, navštívila místa největších bojů, několikrát se ocitla v přední linii s tzv. Golden Divisions v bitvě o Mosul a Tal-Afar. Dokumentovala situaci v Iráku, Sýrii, Somálsku a momentálně mi odepisuje na zprávy z cesty do Libye. Mezi její klienty patřili největší mediální giganti jako CNN, Der Spiegel, Channel 4, francouzská a švýcarská televize a také čeští Reportéři ČT.

Co bylo tvým prvotním impulsem věnovat se tematice války?

Když jsem před pěti lety žila v Holandsku, dělala jsem jako studentka psychologie dobrovolného sociálního pracovníka pro uprchlíky. Pomáhala jsem jim vyřizovat formality, aby mohli v nové zemi normálně fungovat. Logicky mě začaly zajímat taky jejich příběhy, navíc Sýrie jako země mě vždycky něčím přitahovala. Byla jsem ji navštívit už před válkou.

Než jsem se stala reportérkou, fotila jsem hlavně fashion fotky. Pak jsem si vymyslela vlastní, úplně jiný druh projektu, kdy jsem do Iráku odjela na dva týdny dokumentovat uprchlíky přímo v táborech. Domiz, Kawergosk, Darashakran. Předem jsem si sice domluvila tematickou výstavu, ale vydala jsem se tam na vlastní pěst. Od té doby jsem se tam vracela každé dva měsíce. Pochopila jsem, že musím ke zdroji – aby byl příběh komplexní, je nutné zachytit jeho počátek, tedy válku.

Jak jsi to obhájila doma?

Já mám jenom maminku, a ta to samozřejmě řešila na začátku hodně, ale nakonec rezignovala. (směje se) Teď už je to tak, že si voláme a ona se mě zeptá, co je nového a já řeknu třeba „Libye“. Načež ona vyhrkne „Ježišmarjá!“ a tím to hasne.

Co člověka motivuje, aby dělal zrovna tenhle druh práce?

Motivují mě lidé, které natáčím, a naopak ti, kterým chci moji práci představit, přiblížit. Zajímá mě pohled civilistů i pohled vojáků, snažím se zachycovat realitu v co nejucelenější rovině. Není to jen o tom, co vidíme ve zprávách; voják je taky člověk. Nechci anonymní zpravodajství, chci ukazovat skutečné, lidské emoce ve všech jejich odstínech. Nezajímají mě čísla, ale individuality. Příběh jednoho člověka je stejně důležitý jako příběh lidstva.

V bitvě o Mosul jsem byla svědkem toho, jak během dne utíkalo několik tisíc lidí. V médiích jsou pak prezentováni jako cifra, číslo. Pořád to jsou ale lidé, kteří něco silného prožívají. Pro mě je nejdůležitější, abych mohla ukázat právě tohle.

Proč si myslíš, že lidé vnímají uprchlíky jako abstraktní „hmotu“?

Je jednodušší se neangažovat, statistiky nebolí. Když je to moc osobní, pocitové, lidé jsou nuceni nad tím přemýšlet. Všímám si, že se mluví o uprchlících, ale ne o Ahmedovi nebo Mohamedovi, kteří mají každý svůj unikátní příběh. Možná jsem naivní, ale pro mě je opravdu každý člověk důležitý. Beru se aspoň jako prostředník pro ty, co nemají možnost být slyšet.

Byla jsi svědkem konfliktu v Sýrii, zažila jsi ji před válkou. Můžeš popsat změny, které se ti odehrály před očima?

Před válkou jsem navštívila Aleppo. Bylo to nádherné město a můžu zodpovědně říct, že Sýrie byla ze zemí Blízkého východu jednou z nejvyspělejších a nejkultivovanějších. Fungovala tam infrastruktura, školství, lidé žili velmi moderně. Aleppo mi zůstalo v srdci.

Když jsem pak tuhle zemi viděla v době konfliktu, bylo to šílené. V současnosti už centrum jakž takž funguje, vesnice je ale hodně poznamenaná, hlavně provládní propagandou.  Ta země je zlomená nejen napohled, ale hlavně ve svých lidech. Syřané jsou velmi orientovaní na svou zem, domov, rodinu – a byli nuceni všechno opustit.

V bojích o irácký Mosul jsi strávila osm měsíců a operovala jsi v nejpřednější linii s tzv. Golden Divisions. Jak vypadal tvůj běžný den?

Ráno vstaneš – já trochu dřív než ostatní. Občas jsme se stihli i nasnídat a vydali se na ofenzivu. Někdy se to posouvalo rychle, přijeli jsme přímo do bojů. Někdy jsme jen čekali. V krizové situaci se těžko plánuje a vyjíždíš s tím, že teprve uvidíš, co se stane. Některé mise se se odehrávaly přímo v teritoriu ISIS, kde se šlo dům od domu a ty se pak „čistily“. Mise trvaly třeba od rána od šesti až do osmi večer. Když už s vojáky jednou vyrazíš, není cesta zpátky. Na nemoc, únavu nebo hlad není prostor.

V tvém dokumentárním filmu V Mosulu je vidět, jak blízko jsi byla.

Já už předtím nějaké ofenzivy natáčela a většinou jsem byla v zadní, novinářské linii nebo v chráněných konvojích. Pamatuju se na první den, co jsem přijela do Mosulu rovnou do těžkých bojů. To bylo opravdu úplně něco jiného. Nejdřív jsem byla vyjukaná, pak jsem si ale zvykla a uklidnila se. Měla jsem ale i momenty, když už jsem tam nechtěla být.

Konkrétně?

Třeba když jsi uprostřed přestřelky a lítá to ze všech stran a nevíš, kam se schovat, kam uhnout. To pak zbývá jen se modlit, aby kulka nezasáhla právě tebe.

Jaké to bylo v zázemí? Kde a jak jsi třeba přespávala?

Já se vyspím úplně všude, i uprostřed bombardování. (směje se). Dokonce jsem zaspala i útok Islámského státu. Na frontě jsme měli základnu v jednom domě, v jediné místnosti. Probudila jsem se asi ve čtyři ráno a říkám si, kde všichni jsou. Vojáci se potom začali vracet a vyprávěli mi, že v noci došlo k útoku. Byl to prý hrozný rachot – a já to celé prospala.

Někdy jsme spali přímo na frontě. Během postupu jsme „zasquatovali“ nějaký barák a udělali si tam základnu, na kterou jsme se pak vraceli. Měnilo se to. Někdy jsme měli dokonce i internet – to když tam s námi spala nějaká frčka.

Jak taková základna vypadala?

Jednalo se většinou o prázdné domy bez dveří, s vytřískanými okny, chyběl třeba kus zdi. A tam se spalo. V zimě v Iráku může být i –5° a v domě bez oken to je docela výzva. Na pohodlí můžeš zapomenout.

Věřit nemůžeš ani přátelům

Jak se koexistuje blondýnce s modrýma očima s partou muslimských vojáků, která žije ze dne na den a v úplně jiné realitě? Jak tě přijali?

Ze začátku to šlo hrozně těžce, byla jsem pro ně jako žena spíš na obtíž. V irácké armádě ženy nebojují a nejsou zvyklí je tam mít. Když jsem byla s Pešmergy, muži a ženy byli striktně oddělení, nikdy spolu nesdíleli jednu místnost. Nebyla to přirozená situace a nebylo to snadné pro vojáky ani pro mne.

Ale když už jsem tam byla dlouho, našli jsme svůj rytmus a zvykli jsme si na sebe. Byl tam jeden voják, Foat se jmenoval, který přede mnou lezl do skříně, když se chtěl převléknout. Naučili jsme se dávat si prostor. Ráno jsem si pravidelně přivstávala, abych si mohla udělat svoje věci. Fungovali jsme spolu hlavně proto, že jsme denně prožívali všechno společně, dobré i zlé.

Jaký jste spolu měli vztah?

Pak už bratrský, přirovnala bych to k rodině. Ale vždy, když jsem se dostala do jiné party vojáku, začalo to odznovu se všemi problémy, které to přinášelo. Je tam adrenalin, testosteron a spousta jiných věcí, nebylo to lehké.

Co přesně?

Pamatuju si, jak jsme byli na jedné ofenzivě v Mosulu. Prolézali jsme dírama ve zdi mezi jednotlivými baráky. Najednou jsem vylezla v místnosti, kde odpočívalo asi osmdesát vojáků, mezi kterými jsem musela projít. Oni na mě zírali a občas někdo pískl nebo něco zamumlal. V tu chvíli mi bylo hrozně. Hlavně mi bylo stydno a chtěla jsem odtud co nejdřív zmizet. Jejich mínění o západních ženách tomu taky moc nepomáhalo. Taková situace je naprosto nevyzpytatelná.

Měla jsi s vojáky nějaký konkrétní problém?

Byl tam jeden voják, se kterým jsme se znali čtyři měsíce a ke konci mě začal obtěžovat. Dala jsem mu jasně najevo, že tudy cesta nevede, ale bylo to hodně nepříjemné. Pak se stáhl a nechal mě být, ale později jsem to stejně, po dlouhém sebezpytování, nahlásila generálovi. Myslím, že to bylo správné rozhodnutí, protože by problém jinak nezmizel, existoval by dál. Je důležité dát najevo svoje hranice a ukázat i ostatním, že tohle nebude fungovat. Musím ale říct, že mi u toho rozhodování nebylo dobře.

Jak ses v dostávala ke zdrojům v zemi, kde se jich nedostává? Jídlo, pitná voda…

Trávila jsem veškerý svůj čas s armádou, která jimi disponovala. Přijel kamion a přivezl fazole, rýži, a když jsme měli štěstí, tak i maso. Největší problém byl ale s vodou; přes den bylo nesnesitelné vedro, tak jsem si vodu rozdělila na dva díly - jeden jsem vypila a druhý jsem na sebe vylila. V létě bylo na přímém slunci až 60°, v noci teploty klesaly na 40°.

Tělo bylo tím horkem už vyčerpané a často jsem si říkala, že jestli mě dnes na frontě nezastřelí, umřu vedrem. Taky toho s sebou hodně nosíš, máš dlouhý rukáv, neprůstřelnou vestu, helmu. Po čase tě postroj začne nesnesitelně řezat do ramenou. Pokud se nám stalo, že nás zrovna jako frontu odřízli a byli jsme v tzv. touch line, za kterou už je jen IS, pak jsme neměli nic, ani jídlo, ani vodu.

Co jsi v takové situaci dělala?

Věřím, že se lidé dokáží adaptovat na jakoukoliv situaci, a když se takové chvíle opakují, zvykneš si na to. Vypustíš komfort a vidíš, že se to dá zvládat.

Co hygiena? Jako žena máš svoje potřeby, které se do války úplně nehodí…

Pro ženskou je to v tomhle vždycky o něco těžší. Mívala jsem něco u sebe, ale co mi chybělo nejvíc, bylo soukromí. Když jsem byla u Pešmergů a sháněla jsem hygienické potřeby, bylo to dost komické. Šla jsem nakonec rovnou za generálem a ten mi je sehnal. Samozřejmě jsem se styděla, ale nedalo se nic dělat. Člověk se nad to musí povznést.

Můžeš ve válce někomu věřit?

Musíš si uvědomit, v jakém jsi prostředí, čím vojáci denně procházejí, jakou roli hraje stres. Věřit nebylo možné nakonec ani té „rodině“. Zažila jsem hrozné šílenosti, viděla jsem třeba ty kluky naprosto bez milosti popravovat protivníka, a taková situace tě okamžitě vrátí do reality. Jeden den spolu obědváte a děláte srandičky a pak ve stejný den stejného člověka vidíš někoho střelit do hlavy. To je válka.

Musíš se vypnout, nebo tě to zničí

Já si z vlastní dokumentární práce s uprchlíky pamatuji momenty, kdy jsem přestala fotit. Dál to prostě nešlo. Stalo se ti to?

Ano, ale spíš ze začátku, potom už ne. Pamatuju si takovou chvíli s uprchlíky z Mosulu, když jsem byla svědkem kolapsu podvyživené holčičky. Její matka usedavě plakala, a to mě tenkrát velmi zasáhlo. Odložila jsem kameru a sedla jsem si k nim, chtěla jsem tam v tu chvíli být pro ně.

Teď zároveň vím, že mojí nejdůležitější zbraní je moje práce. Proto tady jsem. Respektuju intimitu jiných, ale zároveň jsem si uvědomila, že jen já mám v tu chvíli možnost zaznamenat určité věci nebo události. Jinak by to zůstalo navždycky pohřbené uvnitř několika přímých aktérů a nikdo by se o tom nikdy nedozvěděl.

Kdy ses poprvé setkala se smrtí?

To si pamatuju hodně dobře, bylo to na ofenzivě v Khaziru, kde jsem tenkrát točila reportáž o vojenských lékařích. Vozili tam mrtvé nebo polomrtvé vojáky, napůl rozstřílené. I přesto, že jsem to natáčela, musela jsem chvílemi odvracet hlavu. Pak jsem to dlouho rozdýchávala. Najednou jsem si uvědomila, jak strašně jednoduchý je zemřít, že to není nic nadpřirozeného. Před minutou je to člověk a pak už je to jenom tělo.

Jak na tebe působí smrt dítěte?

V té chvíli vypnu, zpětně se to ke mně ale vrací. V Afrínu mě to zasáhlo asi nejvíc v životě – to když nám na pitevnu přivezli tři děti z jediné rodiny, jejichž dům ráno zasáhl letecký nálet. Dovezli je na pitevnu v igelitech, položili na ocelové stoly a rozbalili to, co z nich zbylo. Pamatuju si, že dceři bylo čtrnáct, klukovi devět a druhé dceři jedenáct. Nevím, čím to bylo, možná tím stísněným prostorem, kde je ticho, kde je jen personál, oběti a jejich rodiny, ale tohle jsem tenkrát opravdu nezvládla, musela jsem odejít. Pak jsem s těmi rodiči promlouvala a do očí se mi draly slzy.

Jak ses s takovými tragédiemi vyrovnávala?

Na to nikoho nemám, jen sebe. Musela jsem se s tím naučit pracovat nejlépe hned na místě, ale mnohdy k tomu není čas. Viděla jsem umírat hodně lidí, smrt přicházela ve formách, které si ani nedovedeš představit. Musíš se vypnout, nebo tě to zničí.

Snažila jsem se na to mít určité rituály, které mě trochu přiblížily normalitě. Pustila jsem si někde stranou hudbu, popřemýšlela jsem si o věcech nebo si něco zapisovala, někdy se jen vybrečela. K určité vnitřní hygieně, pokud se to tak dá říct, mi pomohlo i studium psychologie. Přesto to vůbec není jednoduché.

Kdy ses nejvíc bála?

V Afrínu, kde jsem poznala zase úplně jiný způsob války. Jednalo se v podstatě o tureckou invazi, kdy Turci pod zástupným důvodem zabrali kurdskou část Sýrie. Potřebovali strategicky propojit Idlib s Azazem, aby měli větší plochu k manévrování, o Kurdy jim primárně nešlo. Turci tam vtrhli a začali bezhlavě bombardovat. Proti pozemním silám se ještě bojovat dá, ale proti letectvu je člověk prakticky bezbranný. Měli tam drony, které nepřetržitě monitorovaly situaci a na každý i sebemenší pohyb reagovaly bombou.

Co přesně se dělo?

Já byla tenkrát ve městě Jandaris, které bylo prakticky obklíčené. Bivakovala jsem v přízemním bytě pětipatrového domu. Zrovna jsem spala, když začaly nálety. Bomby lítaly úplně všude. Nedá se vůbec popsat, jaký zvuk ty stíhačky vydávaly, když nalétávaly nad územím a shazovaly koberce bomb.

Neuvěřitelný rachot, po kterém v prachu padaly celé bytovky. A ty jen sedíš a čekáš, kdy ti to spadne na hlavu. Cítíš absolutní bezmoc a beznaděj. Nemůžeš točit, nemůžeš se ani hýbat, jen čekáš. Byla jsem celou dobu skrčená mezi futry dveří a poslouchala ten šílený jekot. Říkala jsem si tehdy, že můj život končí na tomhle místě.

Za svobodu a rovná práva

Změnily se díky tomu, cos zažila, tvoje životní priority? Změnila ses ty?

Určitě ano. Přišla jsem o naivní pohled na svět a na lidi. Vždycky jsem byla hodně důvěřivá, to se teď naprosto změnilo. Viděla jsem, čeho jsou lidé schopni. I ti, které máš za přátele. Válka je katalyzátorem, odhaluje v lidech jádro, které tě může překvapit.

Co člověk cítí, když se po měsících z války vrátí domů?

Přiznám se, že vrátit se pro mě nebylo jednoduchý. Prožívala jsem tam hodně „zhuštěný“ život a najednou jsem upadla do nezvyklého klidu. Měla jsem problém s prázdnotou, chyběla mi intenzita. Kladla jsem si otázku: „A co teď?“ Řešila jsem to tím, že jsem byla pořád v pohybu.

Po čtyři měsíce jsi také dokumentovala život v kurdské ženské jednotce (YPJ) na území Sýrie. Jaká je tam energie, v čem se liší od té mužské?

Ženské jednotky operující v Sýrii se od mužských liší hodně, mají obrovský sociální kontakt, cítí sounáležitost se svými družkami. (CNN odhaduje počet žen v kurdské armádě na celou jednu třetinu. – pozn. red.) Mužští vojáci v Iráku byli žoldáci, kteří odjeli na několik dní na misi a pak se zase opakovaně vraceli k rodinám. Ženské bojovnice YPJ rodiny nemají, nesmějí mít ani vztahy, žijí odříznuty od běžného života a boj a soužití v kolektivu jiných žen berou jako poslání.

Naučily se v tom fungovat, je to součást jejich ideologie. Bojují za svou zem, proti IS, proti Turecku, ale primárně za rovnoprávnost. Odmítají dané kulturní normy a chtějí mít možnost svobodné volby, jako muži.

Jak to v jejich jednotce reálně funguje?

Jsou velmi disciplinované. Vstávají každý den v pět a operují v širší škále bojových aktivit, například jako samostatně oddělený zásahový útvar těžkých zbraní tzv. Rychlé odezvy. Podobných ženských skupin je hned několik. Já jsem se osobně setkala s jednou ženskou jednotkou při ofenzivě v Diazoru v Sýrii, kde bylo deset žen. Jejich úderná síla je hodně obávaná, protože džihádisté věří, že pokud budou zabiti rukou ženy, nedostanou se do ráje. Díky kombinaci disciplíny a téhle legendy, kterou jsou obestřeny, jsou tyto ženské jednotky velmi efektivní.

Dá se ve válce najít humor nebo naděje?

Samozřejmě. Válka není jen drama, je to i obyčejný život mezitím. Nebojuje se „24/7“. To pak jen sedíme, bavíme se, děláme přihlouplé vtípky, i to k tomu patří. Uvědomila jsem si tam, jak strašně důležité jsou mezilidské vazby a pospolitost, jak válka dokáže lidi stmelovat. Pozoruju tu rodiny, které mají vůli žít jen díky tomu, že mohou být spolu. Lidská sounáležitost uprostřed války je velmi silná a vidět to je krásný.

Autorkou portrétu Jany Andert je Jana Plavec. Fotografie ze Sýrie a Iráku z archivu Jany Andert.