Tornádo v hlavě. Unikátní reportáž o katastrofě a naději od fotografky Jany Plavec

„Pojďte dál, dejte si něco na jídlo, uvařte si kafíčko, jsou tam buchty!“ volá na nás bodrým hlasem mladší paní od branky školní jídelny v Lužicích, jedné z obcí, kde se ve čtvrtek 24. června prohnalo ničivé tornádo. Zve nás na něco teplého do žaludku jako každého, kdo prochází kolem momentálně nevídaně rušnou ulicí, kde mezi červenými vozy hasičů a nákladními armádními vozy plnými sutě a stavebnin sem a tam pobíhají lidé s nářadím. Lužice jsou první zastávkou na naší cestě za příběhy lidí, které postihla katastrofa.

Vydáváme se hlavní ulicí a kopírujeme tak trať téměř 26 kilometrů dlouhé stopy po živlu, který jako by si vybral nejhorší z možných variant a zpustošil nejhustěji obydlené části mezi Břeclaví a Hodonínem. Stopa je patrná podle modrých „zaplachtovaných“ střech, z nichž na konci visí PET lahve naplněné vodou. Typický výjev pro všechny zasažené obce. Kromě nich jsou to i šrámy na fasádách, kde jsou jako projektily zabodané kusy střešních krytin a dalších předmětů z dalekého okolí.

Obrovská síla

V Lužicích se živel hnal hlavní ulicí směrem k trati, mezitím s sebou vzal také krov rodiny Svobodových. Na jejich domě nyní pracuje několik dobrovolníků, snaží se dům, původně určený k demolici, přivést zpět k životu. Znamená to co nejrychleji zabezpečit, aby do interiérů nevnikala voda při dešťových průtržích a zajistit statiku horního patra hrozícího zřícením. Vnuk Boris, který přijel se svým otcem ještě téže noci na pomoc, ukazuje, jak v místech, kde kdysi spával, leží ve srolované matraci zaseknutý kus betonového stropu. „Kdybych tam ležel, už bych tady teď nebyl,“ poznamenává.