Šok: muži se zajímají o sport a v médiích to vědí

Přiznávám bez mučení: poslední dny mi uštědřily lekci. Není příjemné být nálepkován jako mizogyn šířící předsudky o ženách.

Ne, nechci se přít. Větu v rozhovoru pro Mediažurnál jsem zformuloval mimořádně pitomě. A kritika mi patří.

Dosud jsem kontext výroku objasňoval jen v soukromých zprávách těm, kteří mě oslovili přímo. Jenže komentářem „Šok: ženy se nezajímají jen o péči o pleť, ale také o zpravodajství“ opustilo mé nešťastné expozé obvyklou bublinu a ohrožuje již reputaci nejen mou, ale především serveru iROZHLASu, který od vzniku profiluji jako moderní a nezávislé médium. Dovolím si proto několik dovětků, které ve vyhrocených komentářích jaksi zapadly. Snad pohled za mediální kulisy obrousí hrany.

Nejprve: mylně jsem předpokládal, že většina lidí ví, s jakými daty mediální domy pracují. O svých čtenářích mají totiž detailní znalosti. Vědí, odkud jsou, jaké je jejich stáří, na jakých zařízeních pracují, jaké jsou jejich zájmy a konečně znají i jejich pohlaví.

Znají je a pracují s nimi, byť se tím ne všichni zrovna chlubí. Nechoďme daleko, třeba Heroine na webu píše, že ji „čtou především mladí inteligentní lidé s průměrnými a nadprůměrnými příjmy, kterým není lhostejný jak osud světa, tak jejich nejbližšího okolí“. Stačí ale nahlédnout do inzertní prezentace, kterou rozesílá svým partnerům, a z lidí jsou najednou „ženy ve věku od 25 do 55 let“. 

Protože se v novinařině pohybuju přes dvacet let a v online žurnalistice více než dekádu, vím, jaká je struktura čtenářů na jiných zpravodajských webech. Stejně tak vím, jaké vábničky tam líčí. Zkrátka: snažil jsem se říct, že je skvělé, že nás čte tolik žen, aniž bychom si museli vypomáhat lacinými triky jako jinde.

A ne, není to vnitřně rozporné. Tedy pokud znáte mediální provoz. V online médiích se bojuje o každý klik, to znamená, že potřebujete udržet pozornost čtenáře co nejdéle. A jak to uděláte? Nabídnete mu obsah, který jej osloví a třebas odvede na jinou část webu, kde zkonzumuje i články, za nimiž primárně nepřišel. Opět nemusíme pro příklad daleko: právě Heroine velice dovedně míchá vážná témata s texty o „vztazích, rodině, práci, sexu, sebepoznání a zdraví“, jak píše ve zmiňované neveřejné prezentaci.

V onom pranýřovaném rozhovoru jsem se navíc snažil osvětlit – to se bohužel do výstřižku ve vašem komentáři nevešlo –, že zažitým postupům vzpírám a modelování média podle sociodemografických dat nemám v oblibě. Někteří mediální šéfové se přitom podle nich řídí a píší to, po čem lační jejich čtenáři, místo toho, aby šli do rizika a servírovali to opravdu podstatné.

V té spravedlivé kritice mé pitomé formulace se často opakuje ještě jeden motiv: proč jsem se prý tolik nepodivoval nad tím, že na zpravodajský web lezou i muži, když pro ně nemáme na iROZHLASu žádnou speciální rubriku. Pravda, nepodivoval. Proč? Protože ji máme. A píši to s vědomím, že dost možná vzedmu další nesouhlasnou vlnu. Data jsou i v tomto punktu neúprosná. Ve sportovních rubrikách hrají přesilovku čtenáři-muži. A nejinak je tomu i u nás.

Kolegové mě několikrát během posledních hodin vyzvali, abych reagoval, vysvětloval, obhajoval. Odbýval jsem je slovy, že za mě mluví moje práce, agenda, kterou nastolujeme pod hlavičkou iROZHLASu.

Navíc jsem se uklidňoval tím, že z mého života i praxe je přece patrné, že se snažím obklopovat inspirativnějšími, chytřejšími a vzdělanějšími ženami, než jsem já. Což – přiznejme si – není zas tak obtížné.

Stejně tak si ale musím přiznat, že jsem měl lépe formulovat a vysvětlovat.