„Přirozená“ rodina, homofobie, právo na názor a Petr Fiala

Je pravděpodobné, že taková diskuse většinovou populaci buď mine, nebo ji už obtěžuje, jak se „pořád řeší LGBT+ duha“. Koneckonců i řada diskutujících říká, že tohle není téma (mj. nadcházejících voleb). Ale ono to téma je, když se pořád vrací a pořád jsou na něj tak silné reakce. A zde se jedná o vyjádření předsedy velké politické strany, možná i budoucího premiéra. 

V diskusi na toto téma obecně se opakuje několik diskurzivních figur a vzorečků, které je dobré umět rychle prohlédnout. Tak se na ně pojďme podívat.

Právo na názor

Petr Fiala se jasně deklaruje jako konzervativec, takže některé jeho postoje jsou naprosto očekávatelné a nemusely by jiné lidi tolik šokovat. Karta „právo na názor“ vytahovaná jako ultimátní trumf už ale začíná být únavná. Samozřejmě, že lidé mají právo na svůj názor, to jim opravdu nikdo nebere. Ovšem jako mají ti první právo na svůj názor, druzí mají právo tento názor kritizovat (protože to je jejich názor), a to klidně i velmi ostře. A pak prostě vedeme diskusi, jejíž podstatou může být kriticky nahlížet základy a hodnoty, na kterých takové názory vznikají. Někdy jsou to fakta, racionální a logické konstrukce, jindy emoce a předsudečné, bigotní a zastaralé představy.

Co je to „přirozené“? 

Co to vůbec je, ta stále opakovaná „přirozenost“? Co se dělá nějakou dobu? Jak dlouho? A něco jiného, co se v minulosti dělalo dlouho, bylo přirozené tehdy a nyní už není? Je to něco, co dělá většina (nějakou dobu)? Jak velká většina? Je to něco, co je biologicky možné? Je neustálý vývoj medicíny přirozený, nebo nepřirozený, když pomáhá např. s problémy při početí? Ve všech těchto rovinách lze snadno ukázat, že pojetí rodiny a reprodukčních možností je relativní. Nic pevně daného a absolutního. Odkaz na „přirozenost“ bez jasné definice je tak pouze manipulací k vyvolání pocitu ohrožení a odporu na jedné straně a ubližování a zraňování na straně druhé.

Diskuse se také ve skutečnosti dotýká mnohem většího počtu lidí, než kolik obsáhne LGBT+ menšina. Z vyjádření konzervativců se zdá, že „přirozená“ a „tradiční“ je pouze maminka, tatínek a jejich biologické děti. To je ale přece omezené vnímání a ignorování jakýchkoliv jiných forem, které ve společnosti reálně jsou (a vždycky byly!), možná i ve větším počtu případů než ten ideál M + T + D. Lidé se rozcházejí, rozvádějí, umírají, nacházejí si nové partnery a partnerky, děti pak reálně vychovává nebiologický pečující. Jejich vztahy, péče a úsilí jsou odkazy na nepřirozenost a netradičnost nevkusně znehodnocovány. Když původní tatínek odejde založit novou „tradiční rodinu“ někam jinam a matce-samoživitelce pomáhají s dětmi její rodiče a bratr s rodinou, případně nový partner, je jejich rodina „nepřirozená“, zatímco nová tatínkova rodina je nějak lepší?

Je to homofobie?

Velmi citlivým bodem pro všechny strany se v diskusi stává označování takových příspěvků, jako jsou třeba zrovna výroky Petra Fialy, za homofobní a jejich autora či autorku za homofoby. Snad se alespoň elementárně shodneme, že homofobie v současném většinovém vnímání je vymezovat se negativně či diskriminačně vůči homosexualitě – vnímat homosexuály jako bytosti i občany jiné (druhé) kategorie.

Zda jsou výroky pana profesora homofobní, lze pak určit dle jednoduchého kritéria: je pro něj klíčové pohlaví a sexuální identifikace rodičů, nebo „přirozenost“ početí dětí? První implikuje, že je pro něj klíčový právě prvek homosexuality. Pokud mu jde o to druhé, měl by za „nepřirozené“ považovat také neplodné heteropáry nebo ty, které počnou dítě pomoci umělého oplodnění. Pokud Petr Fiala nezdůrazní také tyto rodiny či svazky jako „nepřirozené“, je pochopitelné, že mnozí vnímají jeho výroky jako homofobní.

Zhoubná politická hyperkorektnost

Je opravdu pochopitelné, že se mnoho lidí zdráhá a brání tvrdě označit člověka za homofoba. Jako homofoba (či rasistu a sexistu) si většina z nás představí chlapíka z Horní Dolní, který se na adresu menšin a znevýhodněných vyjadřuje vulgárně a agresivně. Kdy z něj ta nenávist, odpor a děs z odlišnosti přímo odkapávají. Homofob říká věci jako „homouš je pedofil a když si dva chlapi strakají péro do zadku, je to nechutný, a určitě tak budou prznit i děti, když jim je povolíme. Patří je léčit, převychovat nebo raději rovnou hodit ze skály“. Homofob přece není kultivovaný pan profesor v saku, který umí mluvit klidně, věcně a možná časem povede naši zemi.

Ano, můžeme říct, že homofobie není jedna, že má nuance. Že označovat někoho za homofoba je kontraproduktivní a místo hledání kompromisů mezi sebou zase jen víc kopeme příkopy. Jenže – pokud nějaké vyjádření opravdu vyjímá LGBT+ lidi jako něco nepřirozeného a jako někoho, komu nepřísluší stejná práva jako heterosexuálům – není tlak toto nepojmenovat jako homofobii pouze ona „zhoubná politická hyperkorektnost“? Kdy je nám nepříjemné nazývat věci „tak jak jsou“, protože se bojíme urazit něčí ego, či proto, že máme nějakého člověka rádi a v jiném kontextu s ním souzníme v mnoha věcech (a třeba si s ním spojujeme naději na lepší politickou kulturu v zemi)?

Na konci „teoretické“ diskuse jsou reální lidé

Ano, je možné vnímat, že tyhle vyhrocené debaty už všechny unavují a ničemu nepomáhají. Ale úplně to tak není. Je třeba pořád připomínat, že zatímco pro některé je to teoretická diskuse o konceptech a definicích, pro jiné je to bytostné téma a celoživotní trauma. LGBT+ lidé jsou úplně normální lidé, kteří chtějí žít úplně normální život. A neposlouchat denně, tu od anonymních diskutérů, tu od bigotního strýčka a tu od jednoho z nejvyšších politických představitelů v zemi, že jsou jejich vztahy nepřirozené a že oni jsou jako občané druhé kategorie.