Hledání míru ve válce o očkování
Žijeme v neoliberálním světě, kde dnes a denně apelujeme na lidi, aby přebírali zodpovědnost za sebe a své zdraví. V případě očkování ale naopak vsázíme na utahování šroubů.
Jednou prý naše děti vymřou na spalničky. Že na vině budeme my „biomatky“, jsem se dozvěděla nejen v nedávné diskusi se známým, ale podobným názorem vládne i mnoho uživatelů internetu, které aktuálně zvedla ze židle zpráva o spalničkové epidemii.
Přestože moje čtyři děti mají ve svých tělech v součtu dvacet devět poly- i monovakcín, byla jsem za biomatku označena kvůli svému názoru, že očkování by u nás – stejně jako v řadě západních zemí – nemělo být ze zákona povinné, ale jen doporučené či dobrovolné (a i dnes řada očkování dobrovolných je).
Přičemž víme právě z okolních států, že nemusí nutně jít o bezbřehou anarchii, že jde spíš o rozvolnění termínů v očkovacím kalendáři.
Jako by proti sobě stáli jen zdravě skeptičtí vědci a hysterické šarlatánky s batikou na mozku.
Proočkovanost se nezvýší tím, že rodiče dostanou příkaz, kdy a čím musí pod hrozbou sankcí naočkovat své děti. V neoliberální společnosti, kde je jedním z hlavních imperativů osobní odpovědnost za vlastní zdraví a ve všech oblastech medicíny se klade důraz na informovanost a spolurozhodování pacientů-klientů, může být utahování šroubů systému nejenom nefunkční, ale i kontraproduktivní.
S batikou na mozku se nerodíme
V mediálním prostoru se o biomatkách, kterým by měli zakázat internety, protože na nich jen čtou nesmysly, mluví často. Jako by proti sobě stáli zdravě skeptičtí vědci a hysterické šarlatánky s batikou na mozku.
Skutečnost se ale od svého mediálního obrazu liší. Už před třemi lety zveřejnil Sociologický časopis sondu nazvanou Kritika povinného očkování v ČR – charakteristiky rodičů a diskurzivní rámce, které využívají, která zjišťovala, proč rodiče nepřijímají bez kritického rozboru povinný očkovací kalendář. Výzkumníci a výzkumnice přišli se třemi důvody, o nichž rodiče mluví.
Míra restrikce ze strany státu
Mapa ukazuje rozsah státem řízeného očkování:
Zelená – očkování je zcela dobrovolné
Oranžová – je dobrovolné s několika výjimkami
Červená – je povinné
Tmavě červená – je povinné pod hrozbou sankcí
Za prvé: spouštěcím mechanismem pro kritický přístup k povinnému očkování jsou nežádoucí účinky, které reálně pozorují na svém dítěti. Teprve poté, co je vyděsí, začnou se o očkování blíže zajímat. Jinými slovy: Biomatkou se člověk nerodí, ale stává na základě velmi stresového zážitku.
Za druhé: Rodiče „velmi negativně reagují na bagatelizaci pociťovaných negativních účinků očkování u svých dětí ze stran lékařů a neochota diskutovat i negativa spojená s očkováním se stává zdrojem jejich nedůvěry ve zdravotnický systém“. To jednoduše znamená, že rodiče se ptají pediatrů, ale nedostává se jim sluchu ani odpovědí. Lékaři je buďto neznají, anebo nemají dojem, že by je rodiče měli mít k dispozici.
A konečně za třetí: rodiče požadovali osobní přístup, individuální očkovací plán, očkování odkládali, aby dali šanci imunitě dětí lépe se srovnat s nežádoucími účinky. Rovněž požadovali, aby zdravotníci brali v potaz jejich rodinnou anamnézu. „Je přitom potřeba upozornit, že rodiče, kteří by odmítli všechna povinná očkování, nepředstavovali mezi respondenty rozhodně většinu,“ píší výzkumnice.
Rodič není zdravotník
Tento výzkum – podobně jako některé další práce na tohle téma – ukazuje českou společnost nikoli jako partu šílených ezomatek, které jsou rozhodnuté léčit meningitidu česnekem, ale jako společnost, která přebírá za své zdraví a za zdraví svých dětí spoluzodpovědnost.
Společnost, která pouze chce po státu a jeho zdravotnících, aby s nimi o jejich povinnostech diskutoval, aby s nimi vedl poučenou debatu a nezamlčoval podstatné informace. Aby odpovídal na jejich znepokojené otázky.
Jenomže systém tohle nedělá a není na to z velké části připravený. Často s argumentem, že rodiče jako nezdravotníci nedohlédnou všechny odborné aspekty, které by taková debata musela mít. S tím ovšem není možné souhlasit: z výše zmíněného výzkumu plyne, že 62 % rodičů, kteří kritizují povinné očkování dětí, má vysokoškolské vzdělání, dalších 30 % má maturitu. Dohledávají cizojazyčné odborné studie, doplňují si vzdělání, ptají se po metodách výzkumů.
Na druhou stranu spoluzodpovědnost za své zdraví přitom může přebírat kdokoli bez ohledu na dosažené vzdělání. Zdravotníci, potažmo stát musí být schopný mu adekvátně vysvětlit, o co jde.
Kdo vyslyší otázky
Očkující i neočkující rodiče (hranice mezi nimi není nijak ostrá, velkou množinu tvoří průnik, který bychom mohli pracovně nazvat „rodiče očkující s pochybnostmi a s odkladem“) znepokojuje řada otázek.
Namátkou: Jak jsou vakcíny testované? Proč neexistuje jejich testování vůči placebu, jako je to u léků? Jak je tedy možné odhadovat četnost nežádoucích účinků, když tohle testování tu není? Jakou relevanci mají v tomhle kontextu epidemiologické studie? Proč není možné v řadě případů očkovat monovakcínami? Jak hlásit nežádoucí účinky a má to udělat lékař nebo rodič? Kdo může chtít po výrobcích bezpečnější vakcíny či žádat o monovakcíny? Proč to nedělá ministerstvo zdravotnictví, když tlak ze strany rodičů stále sílí?
Rodiče, kteří budou informovaní a kterým nikdo nebude zamlčovat vedlejší účinky, nebudou mít důvod nechávat své děti neočkované.
Zásadní otázka, která by měla zaznít nade všemi ostatními, ale zní: Proč zájem a angažovanost rodičů, kteří jsou navíc docela organizovaní, nevyužít ke skutečné diskusi? Proč nevzít rodiče jako relevantní partnery, nenaslouchat jim a společně s nimi nevytvořit doporučený očkovací kalendář? A není to otázka na jednotlivé pediatry, ale na ministerstvo zdravotnictví. To jediné má moc nastolit v diskusi kolem očkování jinou atmosféru, než je tu poslední desetiletí.
Rodiče, kteří budou informovaní, vyslyšení a argumentací, nikoliv zastrašováním, přesvědčovaní o prospěšnosti očkování, rodiče, kterým nikdo nebude zamlčovat vedlejší účinky, nebudou mít důvod nechávat své děti neočkované a nechají třeba naočkovat i sami sebe.
Protože, jak známo, ty dnes tolik diskutované spalničky šíří zejména dospělí s vyvanutou imunitou po očkování v dětství, a nikoli ti, kteří onemocnění prodělali a mají tak imunitu doživotní.
Zdravé je vědět
Představa, že rodiče zvažující neočkování jsou pomýlení a nesvéprávní jedinci zblblí diskusemi na internetu, je mylná a nebezpečná; pouze blokuje debatu a stigmatizuje. Živí ji přitom bohužel třeba i Zdravotnický deník, který by mohl naopak debatu moderovat – když už je jeho podtitulem motto „Zdravé je vědět“.
Přitom jestli je něco typického pro rodiče zpochybňující povinné očkování a náš očkovací kalendář, je to kritické myšlení. Po kterém sice volá kdekdo, ale přitom neváhá házet po pochybujících rodičích coby nebezpečných šarlatánech bludnými balvany.
Anketa
Otázka by neměla znít, zda očkovat nebo neočkovat. Z mnohaleté nikam nevedoucí debaty o očkování vede cesta ven jen skrze zrušení téhle mediálně vděčné války.
Jsou tu totiž jen lidé, kteří mají obavy o zdraví svých dětí – a to ať už obavy z nežádoucích účinků očkování (a ty opravdu nemusí být zanedbatelné, ostatně ministerstvo uznalo nutnost odškodňovat takto postižené rodiny), nebo obavy z nemocí, které se mohou objevit ve větším množství, když bude setrvale klesat proočkovanost populace.
Skutečně uznat tyhle obavy je první krok k nalezení míru.
