Proč omezování interrupcí nikdy nikomu nepomůže
Omezování potratů se neděje jen v Polsku a v Texasu. I Slovensko opakovaně čelí snahám extremistů a konzervativních sil omezit reprodukční práva. O tom, proč jsou tamní protipotratové aktivity tentokrát ještě nebezpečnější a proč se nemusejí vyhnout ani ateistickému Česku, píše aktivistka z feministické skupiny Nebudeme ticho, která proti zákonům omezujícím potraty na Slovensku hlasitě protestuje.
Na začátku listopadu slovenský parlament opět hlasoval o zhoršení přístupu k legálním potratům. Návrh zákona s matoucím názvem „o pomoci těhotným ženám“ neprošel o pouhý jeden hlas. Jeho cílem bylo mimo jiné donutit ženy a další osoby, které by mohly otěhotnět, čekat na potrat o dva dny déle, a zároveň zákazem „potratové reklamy“ zhoršit přístup k informacím.
Není to žádná novinka
Snahy o omezení přístupu k interrupcím na Slovensku nejsou nic nového. S podobným návrhem přišli konzervativní politici hned po revoluci. V roce 2001 skupina poslankyň a poslanců napadla u Ústavního soudu možnost podstoupit umělé přerušení těhotenství na vlastní žádost. V roce 2008 byla zavedena dvoudenní čekací lhůta, takže interrupci lze provést až dva dny po podání žádosti, údajně proto, aby si žena mohla své rozhodnutí promyslet. Existuje také smlouva s Vatikánem, podle níž mohou lékařky a lékaři uplatnit takzvanou výhradu svědomí a přerušení těhotenství odmítnout.
Během následujících tří let se hlasovalo o dalších osmnácti návrzích. Všechny návrhy představovaly šikanu a výhružky ženám a dalším lidem, kteří by mohli otěhotnět.
Od roku 2018 se však s návrhy v této oblasti roztrhl pytel. První pokus o téměř plošný zákaz interrupcí přišel z fašistického prostředí Lidové strany Naše Slovensko. Návrh neprošel, ale i tak bylo z některých vyjádření politiků cítit, že problém je spíše v tom, kdo návrh podává, než že by vadilo samotné omezení reprodukčních práv.
Během následujících tří let se v parlamentu hlasovalo o dalších osmnácti návrzích. Některé měly za cíl umělé přerušení těhotenství téměř úplně zakázat, jiné se vydaly cestou citového vydírání, neodůvodněných byrokratických překážek nebo prodloužení problematické čekací doby. Všechny návrhy ale představovaly šikanu a výhružky ženám a dalším lidem, kteří by mohli otěhotnět.
Už ani jedna!
„Zatím tu musím kvůli potratovému zákonu ležet. A oni s tím nemohou nic dělat. Budou čekat, až plod zemře nebo se něco začne dít, a pokud ne, mohu očekávat sepsi.” To byla jedna z posledních textových zpráv, které třicetiletá Izabela poslala své matce. Nedlouho poté byla mrtvá. Lékaři čekali příliš dlouho.
Smrt mladé ženy v důsledku polského potratového zákona vyvolala další vlnu protestů
Za tři roky intenzivních snah o zhoršení přístupu k reprodukčnímu zdraví žádný návrh neprošel, ale tyto snahy se neobešly bez následků. O lidech, kteří podstoupili umělé přerušení těhotenství, se už tři roky mluví jako o nesvéprávných nebo nemorálních. Konzervativci, kteří se hlásí k demokratickým principům, začali hlasovat pro návrhy zákonů otevřeně fašistických stran, předkladatelé a předkladatelky dostávají prostor v médiích u každého návrhu a média často přebírají jejich rétoriku. Celý proces je ve výsledku zraňující a stigmatizující, přestože možnost rozhodovat o vlastním těle a reprodukci je jedním z nejdůležitějších předpokladů spravedlivého světa.
Nová strategie
U posledních dvou návrhů pak reálně hrozilo nebezpečí, že schvalovacím procesem projdou. Začal se v nich používat nový jazyk – předkladatelé v nich mluví o „pomoci ženám“, předstírají, že respektují volbu, a do návrhů začali vkládat takzvaná sociální opatření. Víme však, že změna nastala pouze v jazyce, nikoli v záměru. Ti, kdo nyní mluví o pomoci namísto zákazů, stále hlasují i pro ty nejrestriktivnější návrhy. Sociální aspekty v nejnovějších návrzích nebyly rozpracovány a je vidět, že jejich funkcí bylo pouze zakrýt skutečný účel návrhu.
U finanční pomoci při narození dítěte s těžkým zdravotním postižením není nijak definované, co se rozumí těžkým zdravotním postižením. Návrhy automaticky přiznávají nárok na krizové bydlení těhotným ženám a matkám s dítětem do tří let, ignorují však současný nedostatek míst v těchto zařízeních a neberou v úvahu zvláštní režim provozu zařízení, jejichž primárním úkolem je poskytovat akutní pomoc ženám a dětem, které utíkají z násilných vztahů.
Prodloužení povinné čekací doby ze dvou na čtyři dny, které se mělo vztahovat i na interrupce ze zdravotních důvodů, bylo diskutováno jako neškodná možnost pro ženy, které si nebyly jisté svým rozhodnutím. Většina žen však jde na zákrok již rozhodnutá a nutit je čekat je nepřiměřené, škodlivé, a navíc to v některých případech může znamenat, že se interrupce nestihne provést do 12. týdne těhotenství. Kvůli podobným zákonům zemřely dvě ženy v Severní Makedonii a nedávno třicetiletá Izabela v Polsku. A to nemluvíme o mnohých dalších případech, kdy lidé v důsledku nuceného čekání trpí psychicky a dalšími zdravotními problémy.
Obáváte se, že snahy omezit přístup k potratům začnou nabírat na síle i v Česku?
Už nyní je přitom přístup k interrupcím značně omezen. Třetina zdravotnických zařízení na Slovensku je odmítá poskytovat, interrupce často stojí více než 400 eur a v některých regionech je navíc obtížné získat přístup k antikoncepci.
Během tří let intenzivního úsilí o zhoršení přístupu k interrupcím se na Slovensku stala ještě jedna věc. Vznikla grassrootová feministická iniciativa postavená na nehierarchických principech Nebudeme ticho, která doplnila a navázala na dlouholeté advokační a vzdělávací aktivity feministických organizací.
Prvních protestů se zúčastnilo několik stovek lidí. K dalším se postupně připojili lidé ve městech po celém Slovensku, v České republice a dalších evropských zemích. Posledních protestů se zúčastnilo několik tisíc lidí a podařilo se jim zabránit i návrhu, který tak cynicky operoval se slovem „pomoc“.
Nejde jen o potraty
Česko je nejvíc ateistická země v Evropě, a tak mnoho lidí soudí, že zde žádné zhoršení přístupu k interrupcím nehrozí. Omezování reprodukční svobody však nevychází pouze od církve a netýká se pouze potratů. Po celém světě sílí hnutí proti interrupcím, které provázejí tvrzení o ohrožení dětí, rodiny, a dokonce celého lidstva. Antifeministické postoje pramení z nacionalismu, patriarchátu a kapitalismu.
I v České republice je pojem gender často používán jako strašák a existují obce, které spolupracují s Hnutím pro život.
V systému, kde je prvořadý nekonečný růst zisku, kde jsou lidé a příroda vnímáni především jako zdroje a kde se hodnota měří produktivitou, je kontrola a regulace těla druhých nutná. V systému založeném na hierarchii a nerovnosti je zakořeněná představa, že se děti musejí rodit pro národ, pro budoucnost, pro ekonomiku.
I v České republice je pojem gender často používán jako strašák, existují obce, které spolupracují s Hnutím pro život a podporují ho, a na půdě jedné z největších českých univerzit se objevily spoty tohoto hnutí. Jeden z poslanců pak přirovnal pomoc Polkám, které potřebují interrupci v jiné zemi, k lákání žen za hranice na ilegální heroin.
Právě v souladu s antigenderovou rétorikou zavedlo Maďarsko zákaz jakéhokoli queer obsahu ve školách, ve filmech pro mládež nebo v reklamách a také zákaz formální změny pohlaví. V Polsku se na každoročním největším shromáždění neonacistů a krajní pravice ozývají hesla o silném Polsku, proti feministickému hnutí Strajk Kobiet, proti lidem na útěku a homosexuálům spolu s hesly o ochraně dětí.
Nerozumí pomoci ani solidaritě
Jedním z nejcyničtějších momentů nové snahy rámovat omezení jako pomoc a ukázkou naprostého nepochopení toho, co pomoc znamená, bylo, když poslankyně, která byla zpravodajkou zákona, těsně před hlasováním od řečnického pultu prohlásila, že povolení nechirurgických interrupcí vyvolaných pomocí tablet by bylo kruté. Uvedla, že v takovém případě by žena prožila ukončení těhotenství sama, bez podpory, při plném vědomí a že by ji to traumatizovalo. Ale takovým způsobem interrupce probíhat nemusejí. Tak se odehrávají jen v nespravedlivém světě, kde jsou potraty, a zejména lidé, kteří je podstoupí, stigmatizováni, ve světě, kde nám říkají, že bychom se měli stydět.
Žena jako veřejný majetek
I když v České republice není žádná „institucionalizace regulace dělohy“ na stole, i ve veřejných diskusích potkáte dost lidí, kteří by potraty rádi zakázali nebo mají minimálně potřebu za ně ženy odsuzovat.
Naším cílem nejsou jen legální interrupce v nezměněném světě. V lepším světě, o který již usilují miliony lidí, neprožíváme umělé přerušení těhotenství sami a bez podpory, ale tak, jak chceme a jak si vybereme. S podporou našich komunit a s respektem. Potrat bez podpory a ve strachu musíme prožívat pouze tehdy, pokud žijeme ve společnosti, která nám to jinak nedovolí.
Feministky z jihoamerických zemí vytvořily v 90. letech 20. století solidární síť, která pomáhá ženám a dalším nechtěně těhotným lidem podstoupit nechirurgickou interrupci díky nové metodě, látce misoprostol, o níž se dozvěděly od aktivistek v Brazílii.
Před rokem v Polsku byly reakcí na téměř úplný zákaz interrupcí nejen masové protesty, ale také posílení solidárních sítí, které přímo pomáhaly s přístupem k umělému přerušení těhotenství. Několik dní po vynesení soudního verdiktu se k „tetám“, pomáhajícím organizacím ve Vídni a Berlíně, přidala podobně fungující skupina v České republice – Ciocia Czecia. Abortion Dream Team a Aborcja bez granic již pomohly tisícům lidí. Aktivistky pomáhají při cestách do zahraničí, ale ještě častěji pomáhají po telefonu. Sdílejí své zkušenosti s lidmi, kteří podstupují umělé přerušení těhotenství, a provázejí je celým procesem.
Výsledkem protestů Nebudeme ticho na Slovensku není jen to, že zákon neprošel. Lidé se učí organizovat, formují se a zanechávají v protestech vlastní stopu. Vytváříme si představy o tom, jakou společnost chceme.
