Nejstarší žena na obálce a zdlouhavé diskuze o Istanbulské úmluvě. Vybíráme pět událostí týdne
Česko se nepřipojí k žalobě Evropské komise proti Maďarsku kvůli jeho antiLGBTQ+ zákonu. Ministra zahraničí Lipavského to podle jeho slov sice mrzí, nečinnost ale především vysílá světu signál, že jsou nám práva menšin opět tak trochu jedno. Stejně jako domácí násilí na ženách. Pořád totiž, zdá se, lopotně prostudováváme Istanbulskou úmluvu, a její přijetí tak zůstává v nedohlednu. Máme pro vás ale také pozitivní zprávy, třeba o stošestileté tatérce na obálce módního časopisu. Co dalšího nás v uplynulém týdnu zaujalo? Web Heroine.cz vám přináší pravidelný přehled událostí.
Je jí sto šest let a je hvězdou obálky. Časopis nafotil svou dosud nejstarší cover star
Filipínská mutace časopisu Vogue si tento týden připsala důležité prvenství. Hvězdou obálky totiž udělala dosud nejstarší ženu, jaká se na titulní straně tohoto lifestylového magazínu kdy objevila. Apo Whang-Od, tatérka z hornatého regionu Kalinga na severu Filipín, totiž oslavila již své sto šesté narozeniny. Dosavadní titul nejstarší cover star Vogue patřil britské herečce Judi Dench známé jako M z filmů o Jamesi Bondovi: tu magazín nafotil v době, kdy jí bylo pětaosmdesát let. Apo Whang-Od se ve své vesnici už od šestnácti let věnuje tradičnímu filipínskému umění batok. To spočívá ve vklepávání tetování do kůže ručně pomocí trnu, který je připevněn na bambusovou tyč a namáčí se ve směsi sazí a přírodních barviv.
Podle šéfredaktorky časopisu Bey Valdes se redakce na obálce jednoznačně shodla: představuje podle nich všechno, co je krásné na filipínské kultuře, píše britský deník The Guardian. Rozhodnutí je ale evidentně nejen oslavou této asijské země, ale především ženské síly a krásy v každém věku. Lifestylové magazíny přitom po dlouhou dobu platily za místo, kde se uplatní jedině mladé ženy, nejlépe odpovídající evropským standardům krásy. V posledních letech sice pozorujeme změnu, proti ageismu ve společnosti ale ještě zdaleka nemáme vyhráno. Na webu Heroine.cz jsme v minulosti psali například o společenské neviditelnosti padesátnic, které už mají podle většinového názoru jen „stárnout s grácií“. Navzdory stereotypům ale máme pocit, že domorodé tatérce grácie rozhodně nechybí: stačí jí k tomu zkrátka být sama sebou.
Sanna Marin končí coby finská předsedkyně vlády
Foto: Shutterstock
Ve Finsku se v pondělí 3. dubna konaly sněmovní volby: v těsném souboji v nich zvítězila středopravicová Národní konzervativní strana nad sociálními demokraty. Dosavadní finská premiérka Sanna Marin tak nejdůležitější funkci v zemi tentokrát neobsadí, informuje zpravodajská stanice BBC. Mladá lídryně se pro mnohé stala symbolem změny a důkazem, že politika nemusí být výsadou bílých mužů nad padesát. Marin si přitom coby představitelka státu prošla několika kontroverzemi, které se už od počátku jevily absurdně a které cílily hlavně na její věk a pohlaví: jednou z nich byla obálka časopisu, na niž se nechala vyfotit v černém saku bez košile, druhá pak přišla poté, co ve svém volném čase navštívila soukromý večírek. Obě tyto pseudokauzy měly jasný podtext – ženu v politice přece můžeme hodnotit podle momentálního vzhledu a drobných „přešlapů“, jak pro web Heroine.cz popsala Veronika Šprincová.
Prozatímní konec Sanny Marin coby premiérky s největší pravděpodobností nahraje řadě názorů škodolibě se zaklínajících tím, že „to s těmi mladými političkami nakonec nebude tak horké“. Všechny jmenované projevy se nesou v duchu tokenismu, tedy představy, že jedna jediná žena, která se probojuje do vyšších kariérních pater, najednou zastupuje celé pohlaví a její kauza či neúspěch se rovnají důkazu, že se ženy obecně pro vysoké posty příliš nehodí. Ať už si ale o Sanně Marin myslíme cokoliv, období její vlády nebylo pouhým jednorázovým experimentem a její současná těsná „prohra“ neznamená návrat ke starým dobrým mužským pořádkům. Ve Finsku ostatně Marin nebyla první premiérkou, nýbrž tou zatím nejmladší. Pojďme se tedy na věci dívat tak, jak jsou: Marin se nyní v očích světové veřejnosti stáhne o trochu více do pozadí. Pro všechny ženy to ale neplatí.
Proč pořád diskutujeme o Istanbulské úmluvě?
Takzvaná Istanbulská úmluva (plným názvem Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí) neustále vzbuzuje emoce. Kdo si ji doopravdy přečetl, ví, že na ní není nic závadného. Stala se ale symbolem a centrem širších debat o násilí na ženách a objevuje se kolem ní mnoho mýtů a obav. Na to se rozhodly reagovat poslankyně Lucie Potůčková (STAN) a Barbora Urbanová (STAN) a uspořádaly v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR kulatý stůl s názvem Demytizace Istanbulské úmluvy. Kromě odborníků a odbornic v panelu diskutovali také lidé v publiku, především další poslanci a poslankyně. Opravdu zaznělo několik obav z toho, co Istanbulská úmluva přinese. Drtivá většina přítomných se pak shodla, že nevidí důvod úmluvu konečně nepřijmout.
Česká republika podepsala Istanbulskou úmluvu v roce 2016, ale ani do roku 2023 nebyla schopna ji ratifikovat. Každá další vláda opakuje, že „je třeba vést politickou diskuzi“. Ale o čem pořád? I několik zákonodárců na kulatém stole se podivovalo, kde je vlastně problém. Proč to tak trvá, co pořád potřebujeme diskutovat, když vše už bylo řečeno a vysvětleno – třeba v našem již dva roky starém textu od Pavla Houdka. Na ratifikaci Istanbulské úmluvy jsme se na webu Heroine.cz ptali i prezidentských kandidátů. V drtivě většině byli pro. Včetně nového prezidenta Petra Pavla. Pokud potřebujete rychlý přehled o Istanbulské úmluvě a o tom, jak reagovat na nejčastější mýty a obavy, podívejte se na brožurku vypracovanou Úřadem vlády. Je z roku 2018. Už pět let máme všechno vysvětleno, ale na ratifikaci pořád marně čekáme.
Česko nebude v rámci Evropské komise žalovat Maďarsko kvůli potírání práv LGBTQ+ lidí
Foto: Shutterstock
Česko se nepřipojí k žalobě Evropské komise proti maďarskému antiLGBTQ+ zákonu. Ve středu o tom na Twitteru informoval ministr zahraničí Jan Lipavský, kterého dle jeho slov rozhodnutí mrzí. „Děti neohrožuje vidět takové postavy v TV nebo knížkách. Ohrožuje je umělé vzbuzování nenávisti nebo zamlčování informací,“ napsal. Na to, aby deklarovaly, jestli žalobu podpoří, či nikoliv, mají členské státy Evropské unie posledních pár dní. Zákon zakazuje například informování o různých sexuálních orientacích na školách a jejich zobrazování ve filmech, dokumentech a reklamách cílených na diváctvo mladší osmnácti let. V Orbánově státě tak ve skutečnosti představuje zástěrku pro potírání práv LGBTQ+ lidí, na čemž se shodují lidskoprávní organizace i evropské země včetně Rakouska, Dánska, Lucemburska, Španělska a řady dalších, píše Deník Referendum.
Už bývalý premiér Andrej Babiš přitom v červnu 2021 nečinně přihlížel, zatímco se osmnáct zemí Evropy zavázalo ke společnému boji proti diskriminaci LGBTQ+ lidí. V pasivitě ohledně lidských práv teď pokračuje i kabinet Petra Fialy. O tom, že práva LGBTQ+ osob na svobodnou existenci a sebevyjádření jsou jednoznačně právy lidskými, přestože se to tak části společnosti nejeví, píšeme v Heroine dlouhodobě. Ani v Česku není situace růžová, přestože není zdaleka tak tristní jako v Maďarsku: o tom, proč mají sexuální menšiny i u nás důvod k obavám, psala v minulosti pro web Heroine.cz například Bohdana Rambousková. Zatím jsme svědky hlavně donebevolající přezíravosti: ta ale vždy umožňuje otevření cesty k násilí. Vláda teď znovu promarňuje šanci to změnit.
Ženský sport je stále plný nerovností
Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková se zúčastnila setkání pořádaného americkým velvyslancem Bijanem J. Sabetem a jeho ženou Lauren Sabet na téma ženského sportu a nerovností, které kolem něj stále panují. Laurenčíková, která se stala nositelkou ocenění Moje Heroine 2021 (až do června můžete nominovat svoje favoritky na ocenění v letošním ročníku), na svém Facebooku popsala, co podle organizátorů setkání můžeme udělat pro to, aby k diskriminaci ženského sportu nedocházelo: „Jako rodič nebagatelizujme, když naše dítě přijde ze sportovního kroužku s nepříjemným příběhem, pocitem, a trpělivě ho vyslechněme. Nepřijatelné chování ze strany vedoucích, trenérů a spoluhráčů řešme a poukazujme na to, že to není normální. Ve veřejném prostoru netolerujme shazování ženských hráček a komentáře na jejich vzhled, kompetence a soukromý život. Jako divák podpořme ženské individuální a kolektivní sporty a kupme si lístek na nejbližší zápas.“
Prostředím českého vrcholového sportu a postavení žen v něm by se Laurenčíková prý ráda ve funkci systematicky zabývala. Že je to potřeba, dokázal twitterový hit minulého týdne, tedy fotografie ze setkání zástupců ženských kolektivních sportů, na němž jsou mezi plejádou mužů všehovšudy dvě ženy. Nerovnostem ve sportu se věnujeme také na webu Heroine.cz: minulý týden jsme například v souvislosti s Ženským derby upozorňovaly na předsudky o ženském fotbalu, které popsal Filip Bláha. Sportovkyně si zkrátka oproti svým mužským kolegům musejí mnohem složitěji vybojovávat společenské uznání, peníze i respekt trenérů a asociací. Pro začátek by ale bylo potřeba, aby mohly toto odvětví v agenturách reprezentovat právě samy ženy. Dopady neustálého udržování „pánských klubů“ ve vedení totiž vidíme na vlastní oči. A to nejen ve sportu.
