Tak máme práva, ale nejsme si rovni. Kocovina jednoho gay táty z (ne)manželství pro všechny
Jsem David, je mi 39 a jsem biologický táta Marušky (7), tzv. sociální táta Adélky (7) a registrovaný partner Michala (35). Žijeme jako rodina v Brandýse nad Labem, máme se rádi, naše děti prosperují, mají hodně kamarádů a my jsme spolu šťastní, protože jsme funkční rodina. Letos je to deset let, co jsme s Michalem uzavřeli registrované partnerství. Od té doby čekáme na okamžik, kdy se z téhle právní chcíplotiny, kterou tehdy politici museli osekat na paskvil, aby vůbec něco prošlo, stalo konečně v moderní evropské demokratické zemi něco důstojnějšího. Třeba manželství. Něco se stalo. Manželství to není, není to ani stoprocentní zrovnoprávnění. Přineslo mi to kocovinu. Přesně tak jsem se cítil, když jsem se probudil do jinak výjimečného dne 29. února, který je jen jednou čtyři roky.
Prezident Petr Pavel podepsal „manželství pro všechny“, které před dvěma měsíci schválila sněmovna. Tedy poté, co ho celé pěkně ořezala. Nesmí se mu říkat manželství, ale „partnerství“, ruší se slovo „registrované“. A osekala právo na společnou adopci, ale to je spíše politický alibistický blábol, protože samotný gay nebo lesba o adopci dítěte žádat smí jako doposud a nově si pak to adoptované dítě smí i osvojit i partner/ka. Takže ve finále místo „ANO“ na adopce je to „ANO, ale tak složitě, že vám to co nejvíc znepříjemníme“…
V obou těchto případech, které se tedy osekaly z původní verze, jde přitom o důležitou hodnotou, emoční, lidskou a společenskou rovnost. O skutečnou rovnoprávnost. A pro ni jsme jako gayové a lesby zůstali stát za dveřmi. Proč já smím být maximálně něčí partner a můj heterosexuální bratr smí být něčí manžel? V čem jsem horší, v čem jsem méně? Máme ke státu méně povinností, že nejsem hoden stejného? Ne. Jen jsem se narodil jako gay, to je všechno. V ničem jiném se neliším.
