Přemýšlíte, co dětem pod stromek? Co třeba interaktivní vařečka se zvuky bití a pláče

Vařečka-hračka, která vydává zvuky napodobující bití a dětský pláč, není vtip. Tedy ne tak úplně. Je to leitmotiv kampaně, která reaguje na probíhající legislativní proces ohledně jasného odmítnutí fyzických trestů coby výchovného nástroje. Proč je to potřeba?

Současné znění paragrafu 884 zákona č. 89/2012, Sb. říká v článku 1 a 2 následující: „Rodiče mají rozhodující úlohu ve výchově dítěte. Rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině. Výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte.“ Jsou facka nebo pohlavek prostředky přiměřené okolnostem? Je to jedna facka denně? Nebo jedna za měsíc? Koneckonců dítě můžete týrat a ponižovat, aniž byste se ho fyzicky dotkli. Křikem, hrubými urážkami a nadávkami, tím, že mu hodíte s jeho věcmi nebo boucháte dveřmi. A deklarace nepřijatelnosti fyzických trestů má za cíl zároveň vyjádření podpory jiným výchovným metodám v duchu více respektujícího přístupu.

„Tělesné tresty u dětí vytvářejí představu, že násilí patří do blízkých vztahů, že je v pořádku blízkému člověku ublížit, ponížit ho nebo v něm vyvolat strach, pokud se nechová tak, jak já chci,“ říká k tomu Petra Wünschová, ředitelka a zakladatelka Centra LOCIKA, které se věnuje dětem ohroženým domácím násilím. Četné studie potvrzují, že tělesné tresty vytvářejí podhoubí pro rozvoj násilí ve společnosti ve všech jeho formách. Nadto také zvyšují riziko agresivního chování, přispívají k rozvoji problémů v oblasti duševního zdraví včetně vyšší sebevražednosti u náctiletých. Můžeme si dovolit tohle ignorovat?

Víme, že u nás i v jiných zemích je určitá část společnosti, která volá po vládě pevné ruky, což se v posledních letech opakovaně ukazuje v průzkumech veřejného mínění. Chceme-li ale být opravdu moderní, zdravou a odolnou společností, autorita budovaná pomocí zastrašování není vhodnou cestou. Alespoň to říkají odborníci a ukazují příklady dobré praxe.

„V Centru LOCIKA vidím denně, že rodiče mají své děti hrozně rádi, ale neumějí s nimi navázat přirozený blízký vztah, který je nejlepším regulátorem jejich chování. Proto je tu pořád taková panika, že když z výchovy odejmeme strach a bolest, tak jak ty děti budeme potom ‚ovládat‘? Když rodičům říkáme, že výchova neznamená dítě ovládat, zažívají obrovský ‚aha‘ moment. A musejí se znovu učit ten přirozený vztah navázat,“ řekla Petra Wünschová v nedávném rozhovoru pro magazín Heroine.

Bubnováním proti tichu a mlčení

Celý tento týden je tzv. Týdnem za dětství bez násilí a Centrum LOCIKA se snaží přitáhnout pozornost zákonodárců i široké veřejnosti k tématu ještě intenzivněji. Jednou z forem je happening s názvem Bubnovačka. Bubnováním chce symbolicky dát najevo, že ticho týraným a zneužívaným dětem nepomáhá, dnes o nich má být slyšet. Zapojují se jednotlivci, firmy a organizace i školy. Těch se jen loni zapojilo pět set.

Jednou ze škol, které se plánují účastnit i letos, je základní škola Naše škola Praha a střední škola Naše lyceum. „Rozhodně považujeme toto téma za nosné a věnujeme se mu, protože někdy děti nemusí poznat, kdy se už o násilí jedná. Z naší praxe se velmi vyplácí o tomtéž hovořit i s rodiči a ukazuje se, že rodičům velmi pomáhá zvědomit si, co pro ně třeba bylo v dětství běžné (a tudíž to také dělají), ale co není v pořádku, případně to na nich zanechalo stopy, s nimiž zápasí dodnes. A zaznamenali jsme pozitivní vývoj rodin, kde jsme téma podchytili a otevřeně řešili. Je to samozřejmě práce zbavit se návyků, ale rozhodně to stojí za to,“ řekla pro Heroine ředitelka Štěpánka Rajchlová. Základní i střední škola se do Bubnovačky zapojují na popud maturantky lycea, která se tématu domácího násilí věnuje a chystá se na studium psychologie.

Kromě happeningu Centrum LOCIKA ve spolupráci s reklamní agenturou Saatchi & Saatchi spouští video kampaň se záměrně provokativní interaktivní hračkou, o níž bvla řeč v úvodu: vařečkou, která vydává zvuky bití a pláče. Za zmínku stojí, že nápad na kampaň vznikl v agentuře, když její obchodní ředitelka Lucie Dubová narazila v médiích na informace ohledně domácího násilí na dětech. „Zvedlo mě to ze židle a psala jsem hned našemu kreativnímu řediteli, že musíme něco vymyslet,“ vzpomíná Dubová. Jedna statistika se objeví i v závěru videa: 63 % rodičů používá fyzické tresty (průzkum Ligy otevřených mužů z roku 2018 – pozn. red.). Centrum LOCIKA jako garanta s potřebnou expertízou oslovila agentura až s hotovým návrhem. Výsledkem je plánovaná dlouhodobá spolupráce.

Jestli mezitím návrh mezi poslanci projde, nebo ne, není jisté. Bohužel ne všichni ho totiž podporují.

Facka jako politické téma

„Jsem vděčný svým rodičům, že jsem v pravý okamžik facku dostal také. Jsem z prostředí, kde rodiče uměli v pravý okamžik vymezit, jaké jsou mantinely,“ nechal se slyšet před dvěma lety k tématu ministr práce a sociálních věcí Marián Jurečka. Deník N se na toto vyjádření tehdy ptal v rozhovoru premiéra Petra Fialy. Z úst šéfa vlády jsme se tehdy dozvěděli: „Když nějaký rodič svému dítěti dá občas na zadek, nevím, co je na tom za politické téma, kterým by se měla zabývat vláda.“

Au. Spousta z nás v tomto vyrostla. Autorka tohoto textu dostala vařečkou ještě v patnácti. A tak bude asi spousta lidí na vyjádření premiéra jen krčit rameny: no vážně. Co je na tom za politické téma?

Zároveň vás možná napadá, že je přehnané klást rovnítko mezi týranými dětmi a těmi, které občas dostanou jednu na zadek? Je a není. Týrané a zneužívané děti jsou špička pyramidy, v jejíž základě stojí široce vnímaný postoj, že dát občas na zadek, přes ruce nebo pohlavek přeci nikomu neublíží.

Tohle si zřejmě myslí i část konzervativních představitelů koalice, zejména z řad lidovců a ODS. Koneckonců poslankyně za KDU-ČSL Nina Nováková podává protinávrh. Jako frekventantka různých akcí zaštítěných Aliancí pro rodinu zřejmě souhlasí s tím, že stát by v žádném případě neměl mluvit rodinám do výchovy (tedy tradičním rodinám sezdaných heterosexuálních párů). Citujme z webových stránek Aliance, které představují vhled do pravicově konzervativního smýšlení: „Věříme, že lidé si sami dokáží uspořádat svoje věci. Včetně výchovy dětí. Nechceme stát, který chce osobní životy lidí řídit, aby mohl neustále zužovat prostor pro aktivity jednotlivce. To vše pod záminkou, aby je ochraňoval. Progresivismus brání lidem dospět. Konzervativec naopak věří ve schopnost člověka se o sebe postarat.“

Východiskem z křeččího kolečka argumentace o sem tam jedné facce, co ničemu neublíží, je fakt, že návrh novely paragrafu 884 má sloužit především jako vzkaz veřejnosti a odrazový můstek. Fyzické násilí je tabu v partnerských vztazích, ve věznicích, ve školách. Proč by to směrem k dětem v jejich domácím prostředí mělo být jinak? Seniora se začínající Alzheimerovou chorobou byste za nehodu na toaletě nebo rozlitou sklenici neuhodili. Nejspíš byste chápali, že jeho nervová soustava má limity, které dotyčný není s to ovlivnit. S dítětem je to stejné. A než jeho nervový systém dozraje dost na to, aby to zvládlo, pomůže mu podpora a bezpečný prostor pro nácvik kýžených kompetencí. Třeba schopnosti autoregulace složitých emocí nebo respektující komunikace v případě konfliktu. Připomeňme si: děti se učí především nápodobou. Tak jaký vzor jim chceme dávat?