Jak milovat něco, co vás zabíjí? Smyslové představení propojuje polyamorii, rakovinu i umění vázání
Láska a nemoc byla tématem už prvního dílu projektu Tumor: karcinogenní romance. Pokračování s názvem Tumor: Polyamor také boří hranice mezi performance a činohrou a metafora monogamní lásky jde tentokrát ještě dál. „Rozšiřuje se počet partnerů i metastázy nemoci,“ říká režisérka a performerka Nela Kornetová. Spolutvůrkyní inscenace je Tereza Těžká, která do děje přinesla nejen vlastní zkušenost s polyamorií, ale také japonské umění vázání shibari.
Tereza Těžká s Nelou Kornetovou jsou právě v době našeho videohovoru za polárním kruhem v norském městečku Kirkenes. Voláme si až večer, protože od rána do pozdního odpoledne zkoušejí novou inscenaci Tumor: Polyamor, která kromě pražského A Studia Rubín dostala díky zahraniční spolupráci s česko-skandinávským performativním kolektivem T.I.T.S. prostor také v Norsku.
Hrát sama sebe
„Tendence živého organismu, buňky nebo skupiny udržovat v sobě stejné podmínky navzdory změnám okolních podmínek…“ Tak Cambridge Dictionary definuje takzvanou homeostázu nebo – jak možná znáte z hodin biologie, potažmo psychologie – stálost vnitřního prostředí. Právě určitý pocit klidu a stálosti je linka, která příběhu dává směr, u kterého končí i začíná. „Je to souboj člověka, který byl ve stadiu klidu, v homeostázi, jež se najednou mění, a všechno je nový. Všechno je nejistý, možná trochu děsivý a možná trochu nádherný,“ odpovídá hlavní tvář představení Tereza Těžká, kterou můžete znát z dokumentu V síti, na otázku, koho na jevišti hraje.
Podívejte se na fotografie z představení Tumor: Polyamor:
Foto: Vojtěch Brtnický
Přitom se trochu ošívá nad slovem hrát a vysvětluje, že jí takové slovo nejde přes pusu. „Ona nehraje, ona je tam za sebe. Na každou scénu totiž můžeme najít metaforu z jejího života. To, že nemá rakovinu, neznamená, že někdy nebojovala s nějakou nemocí,“ doplňuje ji režisérka Nela Kornetová. „Když člověk hraje, má jasně napsanou postavu. Může si propůjčit život někoho jiného. Když ale člověk hraje sám sebe a musí se konfrontovat sám se sebou, tak je to složitější, ale o to víc urgentní,“ vysvětluje Těžká, se kterou na jevišti bojují nejen s nemocí i performeři Jaro Viňarský a Matthew Rogers.
Foto: Bontonfilm
Láskou proti nemoci
Společenský status quo nabourává inscenace hned ve třech rovinách. Především otevírá otázku fyzického zdraví a nemoci, jež úzce souvisí i s velkým tabu západních společností, kterým je strach ze smrti. Autorky inscenace ji však nechtějí směrem k divákům a divačkám komunikovat jen optikou medicínského diskurzu. Spíše skrze osobní rovinu, která by nás měla popostrčit k tomu, abychom se sami sebe začali ptát, zda se po fyzické stránce cítíme dobře. Kromě motivu nemoci je ale důležitým hybatelem příběhu i polyamorie, ke které se Tereza dlouhodobě hlásí a ve veřejném prostoru o svých konsenzuálně nemonogamických vztazích otevřeně mluví. „Přijde mi důležité dát do povědomí, že není jen jedna možnost, jak mít partnerský vztah – že nemusím být jen s jedním člověkem. Není tady jen jeden model, který známe z mainstreamového umění,“ vykresluje Nela. Tereza ji vzápětí doplňuje: „Nebo můžeme. Rozhodně to není ta jediná správná cesta. Může být ta správná pro tebe, ale ne pro každého.”
Veřejně polyamorní
Těžká ve své performanci vychází ze svých osobních zkušeností a niterných emocí. Na jevišti zažívá příběh, kterým už si sama v minulosti prošla. „Snažila jsem se najít rovnováhu mezi dvěma lidmi, kteří ze začátku nevěděli, jak spolu žít, což bylo těžký. Nebo prostě na ho*no,“ glosuje. Pocity přitom měla různé – od obrovského klidu přes nejistotu i slabost, která jí místy dávala sílu. Přinášet takové téma do veřejného prostoru pro ni bylo paradoxně místy úlevné. „Vždycky když nastal problém, nemohli jsme rozlousknout nějakou scénu, tak jsem věděla, že to naráží na něco osobního, co ještě nemám vyřešené. A myslím si, že i skrze tohle jsem se dostala mnohem dál,“ dodává.
Foto: Shutterstock
Polyamorie zůstává v českém prostředí stále nepochopeným typem soužití, který se často stává terčem vtipů a spíše bývá označován za módní trend než za plnohodnotný způsob partnerského života. Což ostatně také dokládá absence práva, které by například polyamorním rodinám zaručovalo alespoň nějakou formu ochrany nebo umožňovalo sňatek více lidí, třeba i stejného pohlaví. Podle Kornetové se v Norsku, kde dlouhodobě žije, daří povědomí o polyamorických vztazích zvedat o trochu víc i díky politickému lobbování neziskovek. Nikoliv však za polárním kruhem. „Šance, že tady potkáme otevřeně nemonogamického člověka, je velmi mizivá. Je proto super, že sem přicházíme právě s tímhle,“ říká Kornetová. Obě problematiky – nemoci i polyamorii – se autorky snaží akcentovat se stejnou mírou vážnosti a dávat jim stejně velký prostor. Na každém divákovi a divačce tak nechávají, jak si budou příběh interpretovat a jak budou číst dějovou linku.
Svázat neznamená vázat
Spolupráce Nely a Terezy nevznikla náhodně. Ve chvíli, kdy se zformovaly obrysy pokračování projektu Tumor, začala se režisérka, která je sama převážně performerkou, poohlížet po někom, kdo by ji na jevišti vystřídal. Nápad oslovit Terezu přišel od autorky scénáře Dagmar Fričové. „Nejprve jsme si jenom povídaly a pak jsem si s Terkou dala celodenní workshop jedna na jednu, abych si vyzkoušela, jak přemýšlí a reaguje,“ popisuje režisérka. Přitom padla i otázka, jaký má Tereza vztah ke svému tělu a fyzičnosti. Tak se mimo jiné dozvěděla, že se Těžká již dlouhou dobu věnuje japonskému umění vázání s názvem shibari. „Bylo to štěstí a z nebe nám spadl úplně úžasný koncept. Je to velmi funkční metoda a klíč k tomu, jak propojit metaforu nemoci a lásky a zároveň tři lidi na jevišti.“
Foto: Mezipatra
Zprvu však nebylo jisté, jestli bude koncept fungovat. Umění shibari totiž není o svazování, jak mě Tereza důrazně opravila, ale o vázání, které je založené na komunikaci, důvěrném vztahu a vůli odevzdat sama sebe do rukou druhého člověka. „Proto s tím Jaro i Matthew museli souhlasit. Je to totiž na hranici bolesti – toho, co člověk chce a nechce vydržet,“ říká Kornetová a dodává, že i přestože nácvik této části šel pomaleji, byla pro ně důležitá hlavně rovina vzájemného konsentu.
Dopaminy a jiné hormony
A tak na to šli postupně. Protože při shibari nehrozí ani tak újma fyzická, jako ta psychická. Tereza jim nejprve vysvětlila filozofii shibari, vylíčila, z jakých důvodů ho lidi praktikují, co jim může přinést, či naopak vzít a jak k celému konceptu přistupovat. „Začali jsme s lehkým omotáváním. Následně jsme vymýšleli, jak se svázat dohromady, a pak jsme zkoušeli první závěsy. Zjistili jsme, že to půjde,“ popisuje začátky Tereza, pro kterou bylo využití shibari jako prostředku v performance také novinkou. „Já vážu jako riggerka (osoba, která profesionálně váže – pozn. red.) i modelka pět let, ale nikdy jsem v provazech nemluvila. To jsou koncepty, které jsme zkoušeli, a i já jsem si rozšířila něco, co jsem si myslela, že už rozšířit ani nejde,“ dodává se smíchem Těžká.
Speciální moment ztělesňuje samotný začátek představení, kde performeři několik minut visí svázaní dohromady hlavou dolů.
Obě umělkyně dodávají, že při shibari dochází k vyplavování obrovského množství oxytocinu, endorfinu a dopaminu, známých pod označením „hormony štěstí”, které mohou rozdmýchat bouřlivé emoční reakce. „Pamatuju, jak jsme zkoušeli poměrně jednoduchý závěs hlavou dolů všichni tři, a když jsme se vrátili zpátky na zem, následoval patnáctiminutový smích. Vůbec jsme nevěděli, jak ty emoce zpracovat dohromady,“ popisuje Těžká.
Smích se občas mísil s pláčem a Matthew s Jarem se se stále vzrůstající mírou odevzdání, sebekontroly i bolesti pomalu posouvali až k velmi složitým závěsům. Speciální moment ztělesňuje samotný začátek představení, kde performeři několik minut visí svázaní dohromady hlavou dolů. „Jsme tam spolu. A to něco znamená, je to velmi intimní. Jsme tam nazí a jsme tak strašně tam a teď, že už to ani víc nejde.“ uzavírá Tereza.
Nemoc, láska a spiritualita
Jak režisérka Nela Kornetová zdůrazňuje, každé umění je politické, ať už chce, nebo nechce. A ani Tumor: Polyamor není výjimkou. Prostor k interpretaci však nechávají autorky nanejvýš volný. Propojení metafory lásky a nemoci jako motivů, které spolu na jevišti navzájem koexistují i bojují, funguje účinně. A kromě toho je také možné je rozšiřovat, někdy dokonce až za hranici pozemského světa. Což bude ostatně také náplň plánovaného třetího dílu. „V něm bychom se chtěly dotknout lásky nadpozemské či spirituální – já a můj vztah ke spirituálnímu světu a já a můj vztah k mé nemoci,“ říká o inscenačním pokračování Kornetová.
Nejbližší reprízy inscenace se konají 22. a 23. listopadu od 19.30 v A Studiu Rubín.
