Když zneužití říkáme láska. Román Moje temná Vanessa vrací hlas Lolitě
Vanesse Wye je sotva patnáct let, když jí její čtyřicetiletý učitel začne skládat lichotky o vlasech barvy javorového listí a rozervané duši básnířky. O rok později dívku poprvé, ale rozhodně ne naposledy znásilní. Jejich dvacet let trvající destruktivní vztah zachycuje americká autorka Kate Elizabeth Russell v románu Moje temná Vanessa. I když jde o fiktivní příběh, umně v něm vykresluje mlhavé hranice mezi zneužitím a láskou i naši schopnost sebeklamu v zájmu holého přežití.
Nejslavnějším románem zachycujícím obsesi staršího muže nedospělým děvčátkem je bezesporu Lolita od Vladimira Nabokova. Tomu kritika mimo jiné někdy vyčítala, že v příběhu dívce odepřel vlastní hlas. Byla jen mihotavým odrazem neodolatelné nymfičky v očích Humberta Humberta, ale nikdy skutečnou osobou - Dolores Haze. Vždyť i odvozenina jejího jména Lolita je mazlivou přezdívkou od jejího únosce, nikoliv její vlastní volbou.
Kniha Moje temná Vanessa (My Dark Vanessa), jejíž název odkazuje na jednu z Nabokovových básní, chce naopak všem umlčeným Dolores Haze tenhle hlas vrátit. V brilantní prvotině spisovatelky Kate Elizabeth Russell tak o zločinu promlouvá zneužívaná dívka, nikoliv pachatel. To ona si volí narativ i způsob vypořádání se s traumatem, který ale nemusí být čtenářům vždy po chuti. Russell totiž odmítá Vanessu zavřít do škatulky perfektní oběti, jež by byla tak akorát vzdělaná, bohatá, sympatická, pohledná, cudná, kajícná i trpící, aby neprovokovala. Tedy oběti, která by nedala veřejnosti záminku k podezření, že „si o to říkala“.
Oběť, která nechce být obětí
Vanessa, s kterou se čtenář poprvé setkává v jejích 32 letech, není snadno uchopitelná. I přes vysokou školu pracuje v neperspektivním zaměstnání jako recepční, večery tráví ve společnosti alkoholu, marihuany a náhodných postarších mužů z baru nebo seznamky. Je zlomená, unavená a životem se potácí v nesmyslném monotónním kruhu.
Z letargie ji vytrhne až prohlášení na internetu, v kterém bývalá studentka obviní Vanessina profesora z internátní školy Jacoba Strana ze sexuálního napadení. Protože se kdysi proslýchalo, že i Vanessa měla jako teenagerka s tímto učitelem nějaké pletky, žena se na ni obrátí s prosbou. Chce, ať i ona zveřejní svoji zkušenost, a Strana spolu konečně potrestají.
My Dark Vanessa
Spisovatelka Kate Elizabeth Russell pochází z východoamerického státu Maine, kam také zasadila děj své literární prvotiny, jež vyšla letos v březnu. Russell získala titul magistra umění na Indiana University a doktorát z tvůrčího psaní na University of Kansas. Na knize My Dark Vanessa pracovala podle svých slov zhruba dvacet let a pozornost na sebe strhla ještě před vydáním informací o sedmiciferné sumě, kterou za román dopředu obdržela. Následně začaly přicházet první pozitivní ohlasy kritiků - někteří knihu označili za nejkontroverznější počin roku 2020. My Dark Vanessa se aktuálně překládá do dvaceti jazyků včetně češtiny a plánuje se i její zfilmování.
Po kauze MeToo jsme zvyklí na inspirativní vyprávění, v nichž se bok po boku oběti postaví tyranovi a nastolí spravedlnost. Russell ale odmítá nechat postavy hrát podle pohodlné šablony. Dává jim svobodu jednat jako celistvé bytosti plné zmatku a bolesti. Vanessa tak svou roli oběti popírá. Odmítá připustit, že její vztah se Stranem, okolo kterého se jako kolem černé díry točí celá její existence, není temnou grandiózní romancí o první lásce, ale příběhem o hebefilovi ztraceném v chtíči a egu, který zničil život dítěti. Že všechno, na čem stavěla a také ztrácela svou hodnotu člověka i ženy, bylo klamem.
A tak se Vanessa naopak postaví za Strana, s kterým se i v dospělosti stýká. S bušícím srdcem se ujišťuje, že je v pořádku, poví mu, že lžím jeho bývalé studentky nevěří, a přísahá, že o jejich vlastním poměru nikdy nikomu nepoví. Ne proto, že by ji snad Strane před mnoha lety jedné zimní noci v dětském pyžámku s potiskem jahod neznásilnil a od té doby neohýbal její tělo, duši i život podle svého. Ale protože někdy dokáže oběť přežít zločin jen tím způsobem, že se stane jeho spolupachatelem. Sama Vanessa k tomu říká: „Nejsem obětí, protože jsem jí nikdy nechtěla být, a pokud jí nechci být, tak jí nejsem. Tak to funguje. Rozdíl mezi znásilněním a sexem je v nastavení mysli. Nemůžeš znásilnit někoho, kdo je svolný.“
Predátor lovící kořist
Důvody Vanessina jednání může trpělivý čtenář najít v podtónech jejího vyprávění, které přechází mezi dvěma časovými liniemi. První je výše zmíněná současnost, v níž se Vanessa a Strane naposledy pokoušejí vypořádat s minulostí a s následky svých rozhodnutí. Tato část je sama o sobě syrová, bolestná a pro čtenáře mnohdy frustrující. Nutí ho i přes nevoli respektovat rozhodnutí oběti, jak naloží se svou ránou - i kdyby to znamenalo vyváznutí pachatele. Klade nepříjemné otázky, zda máme vůbec právo nutit někoho k prozření, že je obětí, i když jí být nechce? A dluží oběť pomoc dalším obětem? Kromě toho bravurně vykresluje, jakým způsobem trauma vychýlí trajektorii života na desítky let dopředu.
V druhé - stejně tak zneklidňující - časové lince sledujeme patnáctiletou Vanessu, která nedávno nastoupila na elitní internátní školu. Vidíme nejistou, osamělou dívku, jež zoufale touží po troše lidského zájmu a je pro vřelé slovo ochotná udělat cokoliv. To v ní okamžitě rozpozná i její dvaačtyřicetiletý učitel angličtiny Jacob Strane a jako tolik skutečných predátorů těchto slabých míst využije.
Heroine má newsletter!
Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.
Pozvolna si získává dívčinu důvěru a nechává ji vyhřívat se na výsluní jeho pozornosti. Vyzdvihuje Vanessin pronikavý intelekt a jedinečného ducha, podněcuje ji v tvorbě básní a prorokuje jí velkou budoucnost. Dopřává jí pocit jedinečnosti a odlišnosti od banality davu. Promlouvá k ní skrze díla Nabokova, Sylvie Plath, Edny St. Vincent Millay a dalších nekonformních umělců. Strane zároveň dívku umně modeluje k obrazu svému, podsouvá jí své myšlenky a názory, a vmanipulovává ji do chování, jež jí není vlastní. Tvrdí, jak v ní našel spřízněnou temnou duši, která je odvážná a nebojí se experimentů, ale kterou okolí nikdy nemůže pochopit. Vanessa sice taková ve skutečnosti není, ale ráda se takovou stane, jen aby si obdiv svého mentora udržela.
Zkažené dítě
Jako teenagerka dychtivá nových zážitků i pravé lásky se nechá Vanessa poslušně Stranem dovést až tam, kde ji chtěl od počátku mít - tedy do jeho postele. Autorka u těchto scén čtenářovi nijak neulevuje a nutí ho je do detailu prožít spolu s hlavní postavou - bez přehnané lascivnosti, spíše s jakýmsi lékařským odstupem.
Pokud by snad čtenář v některých chvílích zapochyboval, zda je Strane monstrem, během prvního večera s Vanessou se švy jeho převleku potrhají a on ukáže svou pravou tvář. Netušíme ale, zda je pouze monstrem. Na rozdíl od Humberta Humberta Stranovi do hlavy nevidíme a nevíme, kolik svých vět a slibů myslí vážně. Ani nakolik si je vědom destrukce, jež na Vanesse zanechává. Z náznaků je totiž zřejmé, že neklame jen svou studentku, ale i sám sebe, aby dokázal se svými činy žít.
Strane je oba přesvědčuje, že všechno dělá s Vanessiným svolením, že má dívka celou situaci pevně v rukou. Dokonce, že je za ni přímo zodpovědná - to ona ho svou krásou a jedinečností dovedla k šíleným činům, ona je tedy prapůvodce i hybatel děje. V tomto postoji ho snadno utvrzují také po staletí zaběhlé vzorce svádějící vinu na ženskou oběť, kterou před ortelem neuchrání ani dětský věk. Vždyť i o románu Lolita například spisovatel Robertson Davies uvedl, že „nepojednává o zkažení nevinného dítěte lstivým kriminálníkem, nýbrž o zneužívání slabého muže zkaženým dítětem“.
Otázky bez jednoznačných odpovědí
Není překvapivé, že se příběhy o mladičkých dívkách a stárnoucích mužích v umění hojně objevují a poplatny té či oné kultuře mnohdy dané vztahy přehnaně romantizují, sexualizují nebo z jejich protagonistů dělají černobílé karikatury.
Rusell si je podobných společenských konstrukcí a komplexnosti tématu dobře vědoma. Léta studovala psychologické svazky i skutečné případy zneužívání, aby mohla tyto poznatky zužitkovat ve své knize. Nechce tak čtenáři dovolit, aby hlavní postavy vnímal zjednodušeně, nutí ho k přemýšlení a práci s ambivalentními pocity. Naléhavě se ptá po hranici konsentu, roli manipulace, a jestli může láska někdy být součástí zneužívání a zneužívání součástí lásky. Jednoznačnou odpověď ale - stejně jako ve skutečném životě - nenachází.
