Ferrante club: Nová inscenace řeší zákruty ženského přátelství i emancipaci v Česku a Polsku

Obě režisérky prožily dospívání v katolickém a provincionálním Polsku v době transformace, ale Magda Jiřička Stojowska už více než deset let žije a pracuje v České republice. Téma emancipace proto tvůrčí duo uchopilo i z hlediska srovnání ženských práv v Česku a Polsku. V inscenaci použily pasáže z románové neapolské tetralogie, nejvíce však vycházely z hereckých improvizací a z ankety, ve které se polských čtenářek a čtenářů Eleny Ferrante ptaly hlavně na to, jak vnímají práva žen. S Magdou Jiřička Stojowskou jsem si chtěla povídat hlavně o dynamice svérázného ženského přátelství a o tom, co to znamená, když jedna žena vede druhou a je jí vzorem.

Jak vás napadlo inscenovat scénickou koláž Ferrante club a otevřít téma současného stavu ženské emancipace prostřednictvím novodobé české a polské historie?

Úplně náhodou jsem do ruky dostala populární tetralogii Geniální přítelkyně. Je to literatura, do které člověk hladce vstoupí, děj je napsaný bestsellerovým způsobem se spoustou zápletek, ve kterých hrají roli různé postavy, a my jsme jednoduše zvědaví, co se s nimi stane. I přes tento druh žánru jsme ale měly s Igou Gańczarczyk pocit, že je tam ještě něco navíc. Jde o dílo, které se skrz populární příběhovou linku dotýká důležitých témat, která řeší současné ženy.

Také nás zajímaly neprvoplánové spojitosti. V souvislosti s neapolskou ságou může totiž pseudonym Eleny Ferrante odkazovat na italskou emancipovanou spisovatelku Elsu Morrante, která ve svých příbězích popisovala krutou realitu života a vyprávěla o statečných a bojovných ženách, které překonávaly nepřízeň sociokulturních podmínek patriarchátu a snažily se vybřednout ze své často bezvýchodné situace. Podobně i Ferrante, která přeložila například Kristýnu Volfovou a inspirovala se mnoha současnými progresivními spisovatelkami, ukazuje v Geniální přítelkyni hlavní styčné body současného vývoje ženské emancipace – ambivalenci sociálního povýšení, paradoxy mateřství, ženské přátelství, sexuální iniciaci i výchovu dívek. Stejně tak jako neznáme totožnost Eleny Ferrante, zmizela z doslechu ve svých šestašedesáti letech i Lila, jedna ze dvou hlavních hrdinek díla.

Vztah Eleny a Lily poukazuje na velkou dynamiku a sílu, které v sobě ženy mají, a také upozorňuje na to, že v dnešním světě se ženskému charakteru stále nepřikládá stejná váha jako mužskému. Na začátku si čtyři ženy s názorem v debatě Ferrante clubu pokládají otázku, jaké znají ženské hrdinky z populární literatury. A spolu s přítomnými diváky docházejí k závěru, že znají velmi málo ženských charismatických hrdinek. Většinu zajímavých postav v literatuře pro ně zastávají muži. První moderované vzpomínání nad četbou bylo komické a nadnesené. Přineslo však i zajímavé zamyšlení nad tím, že ženské postavy často vnímáme černobíle. Jsou buď dobré, nebo špatné, ale nic mezi tím. Nepolemizuje vztah Eleny a Lily s často proklamovaným názorem, že ženské přátelství je nekomplikovaný, harmonický, solidární vztah, že ženy jsou k sobě hodné, kamarádské a fungují v zájemné sounáležitosti?

Chtěly jsme ukázat, že vztahy v ženském kolektivu jsou plné napětí a agresivity. Krom toho, že se ženy potřebují, mohou se navzájem posílit a dát si velké množství energie, vzniká mezi nimi i spoustu napětí. Také proto ve scénách, kde by měl hrát muž, například ve scéně znásilnění, obsazujeme ženu. Na scéně jsme navíc rozehrály ponížení jiného druhu, které vychází ze vztahu přítomných hereček. Jedna je poučovaná od druhé a vylučovaná přes dvě další. Na základě experimentů a improvizací jsme nalezly velmi zajímavé manipulační techniky bojů o moc, které vznikají ve skupinách, a ty jsme demonstrovaly. Rozhodně jsme nechtěly idealizovat ženy a jejich vztahy. Naopak, chtěly jsme ukázat, že ženské vztahy představují obrovský materiál plný zajímavého napětí a nejednoznačností.

V inscenaci po částech odkrýváte jednotlivé fragmenty z knížky. Můžete pro lidi, kteří předlohu neznají, nastínit hlavní příběh Geniální přítelkyně?

Kniha začíná telefonátem syna Lily, jedné z hlavních hrdinek, který volá spisovatelce Eleně. Díky tomuto hovoru se dovídáme, že Lila ve svých šestašedesáti letech zmizela. A zmizely po ní i jakékoliv stopy. Zmizely všechny její předměty, doklady a vymazala sama sebe i na fotografiích. Snažila se vymazat se úplně. Elenu to nerozesmutní, ale spíš naštve. A dá jí to nový impulz, sedne si k počítači a začne psát příběh jejich přátelství. Dozvídáme se, že bylo od začátku založeno na tom, že Elena je do jisté míry zamilovaná do Lily. Vnímá ji jako tu lepší, geniálnější, inteligentnější a charismatičtější, než je ona samotná a snaží se s ní držet krok a následovat jí. Doufá, že jí Lila ukáže cestu, kam svůj život směrovat. Dostáváme se od dětství přes dospívání, vztahy s muži, přes manželství a děti až ke stáří obou žen. Jde o velmi komplexní obraz jejich vztahu. Když to čteme, máme pocit, že příběh má zdroj v něčem velmi osobním.

Proč jste jako režisérky obsadily čtyři herečky, které hrají mnoho různých rolí? Jak jste s nimi pracovaly?

Chtěly jsme skupinu do jisté míry emancipovat a pracovat s ženami, protože nás ženský kolektiv zajímal. Nechtěly jsme vytvářet psychologické postavy, ale zajímala nás spíš hra na to, kdo může být Elenou a kdo Lilou. V knížce také pozorujeme zajímavý vztah žen jako dvojčat. Zhlížejí se v sobě, chtějí být podobny jedna druhé a vztahy mezi nimi se zajímavě předávají. Když je jedna silnější, druhá se cítí slabší. Nechtěly jsme, aby to byl příběh o dvou konkrétních ženách. Šlo nám spíš o pozorování dynamiky v ženském kolektivu, a proto jsme zvolily čtyři herečky, které navázaly vztah a vytvořily skupinovou dynamiku, která nám přináší současný kontext příběhu tady a teď. To, že Halka Třešňáková zastávala hlavně mužské role, vzniklo během zkoušek a improvizací. Každá z holek objevovala své zajímavé polohy, ve kterých se cítí dobře, a s tím jsme pracovaly.

Inscenaci jste bohatě proložily karaoke písničkami. Zaznívá v ní Christina Aguilera, italské hitovky minulého století nebo rádiové šlágry. Podle čeho jste vybíraly hudbu?

Dočetly jsme se, že v Americe existuje klub fanynek, které se začaly setkávat, aby diskutovaly o knížkách Eleny Ferrante, a zároveň zjistily, že mají rády karaoke, takže během diskuzí o literatuře zpívaly. Nám se to hodně líbilo. Přišlo nám, že to vyjadřuje popkulturu, kterou v sobě má literatura Eleny Ferrante, nějakou populární melodii. Zároveň nás zajímala dekonstrukce – nabourat se nějakým způsobem do literatury. Staré italské hitovky v inscenaci slouží trochu jako vtip, přinášejí Itálii z 60., 70., 80. let, kterou máme v paměti uloženou právě v těchto hitech. Elektronická hudba Petra Zábrodského k nim představuje kontrapunkt, kterým jsme chtěly poukázat na jiný vztah – rozdíl mezi jemným, hladkým a populárním vyprávěním o vztazích a nerovností, kterou chceme ukázat právě skrz dekonstrukci samotné Ferrante.