Kdo se stará o to, co není vidět? Moje Heroine Barbara Herz dělá divadlo o tom, co by nás mělo pálit

Ať už se hra dotýká postoje společnosti k obětem domácího násilí, stereotypů spojených s mateřstvím, nebo neadekvátního přístupu k různým trestným činům, nejedná se nikdy o nic menšího než o lidskou důstojnost. Barbara Herz na tyto problémy upozorňuje pomocí divadla založeného na důkladné rešerši, ověřování faktů a hloubkových rozhovorech. Díky emocím, které její angažované divadelní hry umějí vyvolat, se jí daří otevírat důležitá, často opomíjená témata. Velký profil Mojí Heroine Barbary Herz, ve kterém vysvětluje, proč dělá politické divadlo a jak prožívala debatu o ratifikaci Istanbulské úmluvy, čtěte v novém čísle časopisu Heroine.

Příběh adiktologa Dušana Dvořáka, který byl odsouzen na šest let a osm měsíců do vězení za pěstování konopí na mastičky, měl být původně jen jedním ze střípků mozaiky do divadelní hry o konfrontaci jedince se systémem. Nakonec se ale pro Barbaru Herz stal hlavním tématem inscenace Tanec dervišů, a nejen tím. Do snahy poukázat na vysoké tresty za držení drog v porovnání s podmínkami, které v Česku často padají za znásilnění, se nakonec vložila nejen v divadle, ale i v osobní rovině. Kvůli podpoře žádosti o prezidentskou milost jednala i s ministrem spravedlnosti. Postupnými, byť pomalými krůčky se i díky její snaze podařilo to, že už se loni mohl Dvořák jedné z repríz zúčastnit i osobně.

S nejnovější inscenací Istanbulská úmluva se jí však vyčistit zkalené vody vyfabulované debaty okolo mezinárodního dokumentu hájícího práva obětí domácího násilí bohužel zatím nepovedlo. Premiéru měla v pražském A Studiu Rubín jen pár dní před tím, než Senát o ratifikaci důležitého dokumentu hlasoval. Volání s poselstvím, že „moje tělo není vaše kulturní válka“, do jen pár desítek metrů vzdálených uší politiků v tu pravou chvíli nedolehlo. Mýty o „genderové ideologii“, „nové totalitě“, „feministické propagandě“ či „zákazu Velikonoc“ tu tak dále zůstávají jako ozvěna, která se tu a tam odrazí od zdí veřejného prostoru.

Barbara Herz chtěla původně coby studentka komparatistiky a divadelní vědy na Filozofické fakultě v Praze o divadle hlavně psát. Ve třetím ročníku se dostala na JAMU na režii a paralelně obě školy dokončila. Autorskému divadlu se věnovala od začátku, posléze přešla k metodě dokumentárního divadla a práci s autentickými materiály zasazenými do divadelního rámce. V jejím přístupu jde především o snahu vnořit se do zkoumaného fenoménu nebo společenského traumatu očima lidí, kterých se osobně týká.

Režisérka se zkušenostmi z divadel napříč celou republikou to dokázala nejen v nejnovější angažované hře Istanbulská úmluva nebo ve zmiňovaném Tanci dervišů, ale třeba také v autorských inscenacích Jen matky vědí, o čem ten život je nebo O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso. Jak pracuje Barbara Herz a co je její motivací? V aktuálním vydání tištěné Heroine přinášíme reportáž ze zkoušky její poslední hry i otevřený vhled do myšlení silné ženy, která se rozhodla krůček po krůčku vytrvale zasahovat divadlem do veřejného prostoru.