Filmařka, která nechává zaznít ženský hlas: Mluvit o násilí nebylo pro ženy to nejtěžší

Jak vás napadlo natočit dokument Žena, který dává prostor a hlas ženám z celého světa?

Nápad na celovečerní dokument Žena jsme začali rozvíjet už v době práce na předchozím filmu Člověk (2015). Ten byl formálně založený na stejném principu: na čistě osobních výpovědích. Když jsme dělali rozhovory s muži, ženami a dětmi z celého světa, cítili jsme, že se ženy dívají na život jinak. Jejich pohled není lepší nebo horší než ten mužský, je prostě jiný. A také jsme cítili, že ženy chtějí nejen mluvit, ale ještě víc chtějí, aby jim bylo nasloucháno. Jednalo se o novou situaci, protože před deseti nebo patnácti lety bylo v některých zemích téměř nemožné najít ženu připravenou mluvit a sdílet své osobní zkušenosti před kamerou. Ale tentokrát k nám ženy všude přicházely samy a o svůj příběh se chtěly podělit. 

Jakmile se ocitly před kamerou, odhalily všechno: ty nejosobnější zážitky i to, co třeba předtím nikdy s nikým nesdílely. Jako by na tento okamžik čekaly celý život. A tak nám společně s mým spolurežisérem Yannem Arthus-Bertrandem došlo, že právě teď je správný čas na to, aby ženy dostaly slovo. Tím projekt začal. Bylo to skoro před pěti lety, téměř dva roky před aférou Weinstein a hnutím #MeToo.

Existoval již na začátku filmu daný scénář, nebo jste nechali svým respondentkám svobodu co se týče obsahu jejich vyjádření?

Náš způsob práce se od natáčení obvyklých dokumentů liší. I když máme seznam otázek a témat, která chceme otevřít, vše přizpůsobujeme příběhům, které slyšíme. Scénář se tedy neustále vyvíjel a přizpůsoboval tak, abychom byli co nejotevřenější vůči tomu, co ženy chtěly sdílet. Můžeme tedy říct, že film byl napsán společně se všemi ženami, které v něm vystupují.

Natočili jste velké množství rozhovorů. Jak jste vybírali, které z nich do konečné podoby filmu dát a které vystřihnout?

Vzhledem k tomu, že jsme natočili na dva tisíce svědectví, bylo samozřejmě velmi frustrující rozhodnout o finální podobě snímku, některé příběhy nechat a jiné vystřihnout. Snažili jsme se najít správnou rovnováhu mezi univerzálními tématy, v nichž se každá žena pozná, jako je vzdělání, posílení postavení ženy ve společnosti, práce, mateřství, menstruace, vztah ke svému tělu nebo sexualita, a mezi více specifickými tématy, které jsme já a Yann Arthus-Bertrand jako režiséři chtěli zdůraznit. Například znásilnění, které je často používáno jako válečná zbraň, nebo nucené sňatky. O takovou rovnováhu jsme usilovali i v rámci každé země.

U filmu, jako je ten náš, asi těžko můžete být zcela objektivní. Všem ženám byly položeny vždy stejné otázky. Nicméně přišli jsme například za jednou ženou, aby s námi sdílela své zkušenosti s domácím násilím, ale ve filmu je nakonec ta část jejího příběhu, kdy hovoří o svém významném společenském postavení a úspěchu. Nikdy jsme nevěděli, co se během rozhovoru stane. Byli jsme otevření a připravení nechat se překvapit.

Jak jste dokázali získat důvěru všech zúčastněných žen? Často hovoří o velice intimních záležitostech.

Je pravda, že vzhledem k míře intimity našich rozhovorů by těžko bylo možné, aby se většina z těchto žena svěřovala neznámemu muži. Spolurežisér Yann to rychle pochopil, takže rozhovory vedly pouze ženy. Mnohé jsem dělala sama, ale měla jsem také úžasný tým pěti novinářek, které s námi na projektu pracovaly dva roky. A v každé zemi, kam jsme přijeli točit, jsme měli spolupracovnici, která nám pomáhala připravit natáčení a která vše připravovala mnoho měsíců dopředu.

O kterých tématech se ženám hovořilo zvlášť těžce?

K mému překvapení nebyly nejcitlivějším tématem životní útrapy nebo násilí. To jsou bohužel problémy natolik časté, že o nich ženy mluví zcela svobodně. Nejtěžší bylo hovořit o sexu. Ten je ve většině zemí stále obrovské tabu! Hodně žen se nejdřív zdráhalo na otázky o sexu nebo prvním orgasmu vůbec odpovídat, ale jakmile se rozhodly, že tyto dveře otevřou, nebyly k zastavení. Některé ve svých vzpomínkách zašly tak daleko, že jsme museli hodně věcí vystřihnout, protože by jinak šlo takřka o erotický film. Jednalo se o skutečné osvobození od všech tabu a stereotypů, v nichž ženy žily po řadu let. Sama jsem byla jejich nově objevenou svobodou překvapená.

Proměnila práce na dokumentu Žena nějak vás osobně?

Díky tomuto filmu jsem si uvědomila, jaké mám štěstí. Vychovávali mě rodiče, kteří mi říkali, že nic není nemožné a že mohu dosáhnout všeho, co chci. Jsem vdaná za muže, který si mě váží a dělá všechny domácí práce (manželem Anastasie Mikové je kameraman Dmitrij Veršinin – pozn. red.). Neumím ani uvařit vajíčka, ale pro něj to není problém. A pracuji s mužem, který je celosvětově uznávaný, ale který vždy naslouchá mým názorům (režisér Yann Arthus-Bertrand, fotograf, filmař a spisovatel – pozn. red.). Myslela jsem, že po celém světě je mnoho žen, jako jsem já. Ale při práci na dokumentu jsem si uvědomila, že můj příběh je stále výjimka a že většina žen musí ve svém životě hodně bojovat.

Upřímně doufám, že náš film společně s řadou dalších věcí, které v současném světě probíhají, přispěje k rozvoji nové společnosti, kde můj příběh už žádnou výjimkou nebude.

Je globalizace proces, který posílení ženského elementu ve světě pomáhá?

Ano. Když slyšíte zkušenosti žen z jiných zemí, svědectví různých životních cest, které jsou v mnohém shodné s tou vaší, vytváří to určitý pocit propojení, pocit „sesterství“. A přestanete mít strach se ozvat.

Ženy si totiž své dosavadní mlčení nevybraly dobrovolně. Donutila je k tomu rodina nebo společnost, která jim říkala, aby mlčely, protože by jinak zahanbily sebe i své blízké. Ale když vidíte a posloucháte stovky žen, které sdílejí stejné zkušenosti, dává vám to sílu promluvit.

Tato svědectví jsou prvním krokem v dlouhém procesu změn, ale je to krok velice důležitý. Jakmile promluvíte, vašeho příběhu už se nemůže nikdo zmocnit, nemůže ho umlčet nebo odstranit, nemůže vám ho vzít.

Po promítání našeho dokumentu, ženy často chtějí sdílet svůj vlastní příběh s námi i s publikem. Vidíme, že ženy z našeho filmu jim dávají odvahu promluvit.

Co z filmu s vámi zůstává teď, když práce na něm je už nějaký čas za vámi?

Cítím velkou zodpovědnost. Na dva tisíce žen nám důvěřovalo, sdílelo s námi své intimní zkušenosti a pro mne je velmi důležité, aby byly hrdé na to, co jsme s jejich příběhy udělali. Snažím se ze všech sil, aby jejich hlasy byly slyšet po celém světě. Už je nejvyšší čas. Chci, aby ženy přestaly pochybovat a začaly věřit samy sobě, a chci, aby se muži přestali bát a lépe nám rozuměli.

Abych to shrnula do jedné věty: Přejeme se, aby tento film oslovil a podpořil každou ženu na celém světe. A k tomu přispívá i organizace Woman(s) (Women on Media And News School), kam směřují všechny finanční prostředky získané z prodeje filmu, z každé prodané vstupenky. Cílem organizace je umožnit ženám mediální vzdělání, aby tak celosvětově zesílil ženský hlas.

Film má být uveden do kin od 7. ledna 2021.