„Slovo inspirace nepoužívám. Je to výmluva pro to, nic nevytvořit.“
„Kvůli její tvorbě se už nejeden česko-slovenský fanoušek a hejtr v erotické atmosféře nočního klubu pohádali,“ píše o zpěvačce její vydavatel. Album Antigona to zřejmě ještě přiostří.
Před třemi lety, to ještě vystupovala ve „zmutovaném kroji“, uchystala Záchranáři od Davida Kollera týž osud jako Johnny Cash písni Hurt od Nine Inch Nails. Dnes Katarína Kubošiová patří mezi nejuznávanější hudebnice své generace. Zároveň se stala i jednou z výrazných hlasatelek feministických postojů na hudební scéně.
Když na nové desce Antigona zpívá „som nepohodlná osoba / chcú, aby som bola kulisa, ozdoba“, lze mezi řádky číst vlastní zkušenost. Když jsem přijal její návrh vést rozhovor jen korespondenčně, věděl jsem, že i z textu bude prosvítat jak její pronikavý intelekt, tak výrazná osobnost.
Album ANTIGONA
Minimalistický zvuk, společensky angažované texty, výrazný hlas. Skladby z alba tvořila Katarzia společně s producentem Jonatánem Pastirčákem pro stejnojmennou inscenaci Slovenského národního divadla.
Umělecké jméno Katarzia sice vzniklo jako hříčka z křestního jména, ale právě dnes jako by pro Katarínu bylo zvlášť přiléhavé: prodělala hlubokou vnitřní proměnu, postupně upozadila akustickou kytaru, opustila i kapelní zvuk druhé desky a osvojila si jazyk současné elektroniky, aby do něj přeložila klasickou Sofoklovu tragédii. „Ráda se učím něco nového. Chtěla jsem, aby hudba i texty mluvily současným jazykem, a tím pádem komunikovaly s mladší generací.“ Když se zeptám, jestli se bojí, že by jinak uvízla ve stále stejném stylu, rázně to popírá. „My umělci takhle neuvažujeme. Jen děláme, co se nám právě chce. Mě právě teď zajímá víc to, co budu dneska obědvat, než že se chci něčemu vyhnout.“
Vzpomenu si na slova její vrstevnice, klasicky vzdělané klavíristky, producentky a taky uznávané hudebnice Awali o tom, že elektronika má nekonečné možnosti, ale zároveň pak umělci hrozí zahlcení. „Já naštěstí zas až tak moc možností nemám,“ nesouhlasí Katarzia. „A ať chci nebo ne, omezuje mě i technická zdatnost, level workoholismu a trpělivost,“ doplňuje.
Připravit se na radikální stylovou proměnu prý těžké nebylo. „Je to jen jiný princip skládání písniček. Předtím jsem skládala na kytaře a klavíru. Teď jsem psala i beaty a zvuky. Jonatán Pastirčák je samozřejmě posunul ještě do jiné dimenze. Momentálně mě víc baví skládat v počítači. Je to pro mě něco jako nová hračka.“
„Girl power“ v říši hudby
Když se zmíním o Awali, Katarzia reaguje okamžitě. „Je skvělá! Viděla jsem ji na festivalu Lunchmeat.“ Povídáme si o tom, že zatímco Awali skládá pod vlivem bezprostřední inspirace, ona sama skládá, jen když musí nebo se jí chce.
„Slovo inspirace nepoužívám, protože se lehce může stát výmluvou pro to, nic nevytvořit.“ Ostatně múzy má prý všude kolem sebe. O svých originálních kostýmech už se ale baví nerada. „Vůbec nad tím nefilozofuji. Někdy se do žádného oblékat ani nechci. Oblečení pro mě vždycky byla hlavně forma hravosti a kreativity.“
Katarína Kubošiová
Slovenská hudebnice, producentka, textařka. Absolvovala filmovou scenáristiku a dramaturgii na Filmové a televizní fakultě Vysoké školy múzických umění v Bratislavě. Za studií pracovala pro televizi Markízu jako asistentka režie.
První skladbu, Home, složila v šestnácti letech během ročního studia v severoamerické Tulse. První koncert s vlastním repertoárem pak odehrála v roce 2012 v bratislavském klubu Nu Spirit.
V roce 2018 se jako jedna ze třiceti mladých producentek a producentů, vybraných z celkem pěti tisíc uchazeček a uchazečů, zúčastnila prestižní Red Bull Music Academy v Berlíně. Žije v Praze a vystupuje s proměnlivou sestavou hudebníků.
Kromě Awali a Katarzie se v poslední době hodně hovoří také o Zagami Jericho, Monice Mindriakové, Veronice Buriánkové a dalších hudebnicích. „Dalo by se říct,“ ptám se opatrně, „že nové podněty v posledních letech do hudby přinášejí především ženy?"
„Jsou to úžasné holky!“ chválí je Katarína, ale na otázku evokující obraz girl power versus nevýrazní hudebníci nepřistupuje: „Podle mě přinášejí svěží a nové podněty všichni, kdo přinášejí svěží a nové podněty. Bude to v procentuálně vyrovnaném poměru.“
Na to konto se nemůžu nezeptat na KeyChange, iniciativu části festivalových promotérů, kteří se dobrovolně zavázali mít do roku 2020 v lineupu zastoupené půl na půl hudebnice a hudebníky. Jak se Katarzia staví k hlavnímu argumentu odpůrců snahy o rovné zastoupení žen a mužů na festivalech? Tedy že je ve skutečnosti namířena proti ženám, když upřednostňuje jejich kvantitu před kvalitou?
„Když se zamyslím nad lineupy a tím, koho jsem nedávno na festivalech potkala, tak jsem si tento fenomén neuvědomila.“ Podle Kataríny dobří organizátoři dobrých festivalů na ně zvou hlavně to, co je právě kvalitní nebo trendy, a neřeší, jestli je někdo žena nebo muž. „A pokud ano, na takovém festivalu jsem zatím nehrála.“
Osudové představení
Se statečnou Antigonou, která všem navzdory zůstala až za hrob věrná zapuzenému otci Oidipovi, padlému bratru Polyneikovi i sama sobě, se Katarzia může ztotožnit ve více rovinách. Hra ji oslovila nadčasovostí a příběhem mladé ženy stojící proti společnosti. „To je právě kouzlo antiky. Je to velký a starý příběh, ale zobrazuje nadčasové lidské vlastnosti a charaktery.“
Katarzia se podle svých slov vždycky angažovala. „Jen to možná doteď nebylo tak evidentní,“ dodává. Jejím stěžejním tématem je feminismus. „Mrzí mě, že ještě v roce 2018 v Evropě musí ženy za svoje základní práva bojovat. Je to pro mě nepochopitelné a vždycky jsem v šoku, když náhodou narazím na sexismus, diskriminaci nebo násilí.“
Jonatán „Pjoni“ Pastirčák
Slovenský skladatel, producent a zvukový inženýr. Studoval hudební produkci a zvukové inženýrství na SAE Institute v Londýně.
V duu Ink Midget & Pjoni získal ceny Radio Head Award pro objev a nejlepší elektronickou nahrávku roku 2012.
Zabývá se rovněž audiovizuálními instalacemi a performancemi, složil hudbu pro několik krátko- a dlouhometrážních filmů a divadelních a tanečních představení.
Katarína je v tomto směru konkrétní i jako textařka. Například její skladba Nikomu nepatríš, již předloni propůjčila kompilaci Superhrdinky, pojednávala o obětech domácích násilí. S jasným emancipovaným postojem je v Česku a obzvlášť na katolickém Slovensku první na ráně. Zajímám se, jestli se jí chce pozadí svých textů vysvětlovat. Většina hudebníků se tomu spíš vyhýbá. Katarzia je otevřenější – „podle toho, jaký mám den. Někdy nemám náladu podrobně rozbírat, co má zůstat mezi řádky, a někdy se mi vysvětlovat chce, hlavně když si někdo něco dezinterpretuje.“
Její tvorba i postoje jsou úzce provázané. Ptám se jí, jestli se její názory nepropírají častěji, než se hovoří o jejím talentu. „Nesnáším přívlastek talentovaný. Nebo jeden z nejzajímavějších nebo jeden z nej… cokoliv. Hlavně když to na mě vyskakuje jako marketingová popiska umělce. Evokuje ve mně srovnávání a já nemám ráda, když lidé ostatní dělí na talentované a netalentované. Připadá mi to jako hodnota na trhu krásy, díky které jste pro lidi atraktivnějším terčem.“
„A víte, co je hrozně smutné? Když se stanete slavným, všichni se s vámi chtějí kamarádit. Najednou kam přijdete, jsou milí, slušní a zajímají se o vás. Uvěříte tomu, jak jste super, zábavný a že vám to s lidmi prostě jde. A vedle vás stojí kámoš, kterého se nikdo nezeptá, jak se má.“
Abych se nemusela stydět
Když jí bylo dvacet, nikdo na ni zvlášť milý nebyl. „Ještě na škole jsem stávala na baru vedle hereček, tehdy jsem s nimi dělala produkci v divadle. Když jsem přišla, vůbec se se mnou nebavily. A najednou si navzájem píšeme obdivné komenty.“ Tyto lidské vlastnosti jí přijdou směšné. „Talent je cit a souvisí i s citem k lidem.“
V souvislosti s citlivostí se dostaneme i na reakce na sociálních sítích. Etika veřejné verbální nebo písemné diskuze je podle Kataríny nedotažená. „Lidi si neuvědomují, že tím, co píšou nebo říkají, se reprezentují. Vytáčí mě, jak se k sobě chováme ve veřejných diskuzích. Na obou stranách barikády. Proč se nemůžeme bavit normálně a konstruktivně?
Když chci změnit svět k lepšímu, musím se nejdřív začít slušně chovat ke svým nejbližším, ale i k neznámým. Abych se za sebe za pár let nemusela stydět.“
