„Jako bych žila několik životů naráz.“ Rozhovor s Anetou Langerovou
Loni v listopadu vyšlo po dlouhých šesti letech nové album Anety Langerové, se kterým letos v létě vyráží na turné. Dvě slunce jsou zdařilým počinem, který potvrzuje pozici Langerové coby autentické, těžko zařaditelné umělkyně. V rozhovoru ale zpěvačka o hudbě mluví jen jako by mimochodem; vrací se do vzpomínek a reviduje svoji cestu od mladinké výherkyně pěvecké soutěže až po současnost.
Stává se vám, že si přejete vrátit se z výsluní zpátky do anonymity?
Stávalo se mi to na začátku. Někdy jsem si přála být neviditelná, ale myslím, že tento stav je spíš v hlavě, že se jako neviditelná můžu cítit i ve chvíli, kdy jsem fyzicky vidět (směje se). Časem jsem si zvykla dělat běžné věci, přestala se skrývat a cítila jsem se mnohem svobodněji. Lidé mě začali zdravit jinak, už to nebylo pronásledování pohledem, ale milé pozdravy, na které vždy ráda odvětím.
Když se ohlédnete zpět, jak vnímáte cestu té neznámé, sedmnáctileté Anety z pěvecké soutěže až k té, kterou je dnes?
Zas tak často se neohlížím. Ale když si občas vzpomenu na nějaké období, kterým jsem si prošla, sama kolikrát nevěřím, kolik se toho za můj život odehrálo. Je to, jako bych žila několik životů naráz. Velmi intenzivní dospívání a neustálé a tvrdohlavé hledání cesty ke spokojenosti a naplnění mých představ... Postupem času mi začalo docházet, že to, co žiju v té či oné chvíli, je to největší štěstí, které mám, ale uvědomovat si ho a naplno prožívat je úkolem na celý život. V každém případě na sebe dnes vyvíjím méně tlaku než dřív, někdy nechávám svět jen tak běžet a pozoruji ho zpovzdálí, což mi dává prostor přemýšlet, nebo jen tak být, cítit. Nalézám v životě větší klid a rovnováhu.
Zřejmě každý se vás tak či onak ptá na Superstar. Nechtěla byste tuhle etapu už nechat úplně stranou?
Soutěž je součástí mé minulosti, nestydím se za ni, vzpomínám na ni s úsměvem. Je to, jako by se člověk díval na své fotografie z mládí. Během soutěže jsem si připadala jako Alenka v říši divů, ale prozpívala jsem se k naději, k něčemu, co se stalo smyslem mého života. Mohla jsem se díky tomu začít velmi brzy realizovat a jsem za to vděčná. Díky obrovské podpoře lidí jsem se mohla rozhodovat, co chci a nechci dělat, cítila jsem, že vím, jakým směrem jdu, kam patřím, co je pro mě přirozené a co nikoliv, a tak jsem se vydala na svou pouť a věřila jsem, že vždy najdu cestu. Tehdy jsem začala spolupracovat se svým bráchou Nikolou, který ze mě nespustil oči, chránil mě, jak jen se dalo, stejně tak naše rodina a přátelé. Když bylo potřeba, vždycky nás podpořili. Etapu Supestar za sebou nechat nechci – proč, když se tehdy stalo pro můj život tolik dobrého?
Navzdory tomu, že jste jednou z našich nejznámějších zpěvaček, se vám daří držet se stranou. Podle čeho vybíráte, kdy chcete být vidět, a kdy ne?
S bratrem máme od začátku důležité pravidlo, a to zní, že nemusím být všude. Někdy je těžké odmítat, kolikrát i projekty, které se mi líbí, ale vím, že na to nemám kapacitu a že bych neodevzdala plnohodnotně to, co bych mohla. A tak raději přenechám nabídku někomu jinému. Snažíme se spolu s mým týmem vybírat akce, které mi sedí, kde můžou být spokojené obě strany.
Šoubyznys a jeho pravidla včetně narušování soukromí se nevyhýbají ani vám. Jak se tomu bráníte?
Dočetla jsem se o sobě za ty roky v bulváru už tolik hloupostí, že jediná cesta, jak se nerozčilovat, je získat nadhled a věnovat svou energii něčemu užitečnému. Před pár lety mě udivilo zjištění, že se bulvár přesunul na sociální sítě ve zcela nové podobě. Hodně lidí dnes posílá na veřejnost intimní informace o sobě, svých vztazích a problémech zcela dobrovolně. To není můj případ. Své soukromí si chráním. Bulvár odvádí lidi od jejich vlastních životů. Je snazší žít příběhy druhých než svůj vlastní.
Když zpíváte, dáváte do každé své písně hodně emocí, a zároveň klidu. Vystihovalo by vás to i jako osobnost?
Cítím se tak, ano, jinak by se emoce a klid do písní nedostaly. Nejtěžší je najít rovnováhu, ale tu hledá asi každý. Dřív jsem létala hodně vysoko a dopadala na zem z moc velké výšky. To pnutí ve mně mi pomáhalo tvořit písně. Věděla jsem ale, že to není dlouhodobě únosné, a také už mi není dvacet. Přibývající roky mi svědčí. Lépe rozpoznávám, co je pro mě dobré a co ne, a vím, že když se udržím v tomto nastavení, stále však s otevřenou myslí a srdcem, můžu se dál rozvíjet a žít svůj život naplno se vším, co k tomu patří.
Jste bytostný introvert, nerada o sobě mluvíte, ale zároveň posluchačům předáváte velmi niterné písně. Kde u vás vzniká ten zlom, kdy jste ochotná se dělit o své nitro?
Říká se, že hlasem o sobě člověk vypoví nejvíc. Nesděluji konkrétnosti, jen emoce, které prožívám a které mi připadají důležité. Zlom nastává ve chvíli, kdy cítím, že mám něco říct, písně přicházejí, protože se chtějí narodit, nenutím je, snažím se jen naslouchat a co nejlépe transformovat myšlenky a emoce do písní samotných, vytvářet příběhy, ve kterých se setkávám s posluchači při jejich interpretaci. Písně jsou schopny nás přenášet do různých světů, to na nich mám moc ráda. Být na chvíli vytržen z každodennosti, ze stereotypů, ze vzorců, které často žijeme, aniž bychom o nich věděli, je blahodárné. Píseň člověku dovolí poodstoupit, podívat se na chvíli na svět jinak, čímž vzniká pole možností, jak svůj život zase posunout o kus dál, změnit, co nám nevyhovuje a v čem nejsme naplnění, udělat něco nového, co nám vžene novou chuť do žil. A pro mě je živ ten, kdo má chuť.
Jsem šťastná za každý koncert
Právě probíhá vaše koncertní turné s novou deskou Dvě slunce. Jak se na něj připravujete? Je to náročné?
Náročné je nestát dlouho na pódiu. Člověk vypadne z rytmu, pravidelně nezpívá, nehraje, nevystupuje před lidmi. S kapelou i smyčcovým triem jsme více zkoušeli, abychom byli na koncerty dobře připravení, ale hrát pro lidi a na zkoušce bez nich je velký rozdíl. Připravili jsme každou píseň z nového alba a střídáme je podle délky jednotlivých vystoupení. V srpnu nás čekají další samostatné koncerty turné Dvě slunce aneb Jak krásné je být milován, kde posluchači uslyší více nových skladeb než na festivalech. Těšíme se z každého koncertu, který odehrajeme.
Kde a jak během koncertování nabíráte síly?
Během koncertního turné jezdíme od jednoho města k druhému. Koncerty trvají zhruba dvě hodiny, končí třeba kolem desáté nebo jedenácté večer a každý z nich mě nabíjí dávkou energie a je nesmírně důležité umět tu energii po koncertě dobře zpracovat, uklidnit myšlenky, utišit emoce, jít co nejdříve spát. Spánek je základ pro zdravé tělo i mysl a bez něho bych nemohla druhý den vystoupit znovu. Ráno naštěstí nemusím vstávat úplně brzy, a tak mám čas se v klidu nasnídat, kolem desáté dopoledne opět sedneme s kapelou a s mým týmem do aut a přejíždíme do dalšího města. Někdy máme více času na místě, tak se jdeme třeba projít, nebo se naobědváme a pak probíhá zvuková a technická zkouška, po ní si sednu do šatny, nalíčím se, prohodíme pár slov s kapelou a soustředím se na další koncert. Po koncertě se většinou setkávám s fanoušky, někdy mě čeká rozhovor a pak už jen probereme s kapelou své dojmy z celého večera.
Hrajete ještě někdy tenis, ke kterému vás vedl táta?
Tenis už moc nehraju, tu a tam si jdu pinknout s dětmi, s rodinou na chalupě, ale to je spíš taková sranda. Myslím, že tenisu jsem se za své dětství nahrála hodně, jezdila po turnajích, celé jaro a léto byla na antuce, v zimě v tenisových halách a stále jsem někam běhala. Dnes se raději projdu, vyrazím na kole a občas si zacvičím jógu.
Recenze alba Dvě slunce v tištěné Heroine
Jaké je nové album Anety Langerové? V tištěné Heroine (té s Ridinou Ahmedovou na obálce) si můžete přečíst recenzi Vojtěcha Franka. „Zpěvačce se daří tvořit posluchačský konsenzus. Hodnota její hudby a textů je nesporná a i ten nejskeptičtější odpůrce současného popu musí albu tyto kvality přiznat. O to komplikovanější je ale jeho žánrové zařazení.“
Protipandemická omezení vás na několik měsíců odřízla od koncertování, posluchačů a fanoušků. Jak jste to nesla?
Nikdo si asi tenkrát nedovedl představit, že se kultura úplně zastaví. Mnoha lidem to vzalo práci, ocitli se v tíživé situaci. Nebylo to jednoduché období. Snažila jsem se ho využít po svém a pozitivně. S klavíristou, spoluautorem písní a producentem Jakubem Zitkem jsme dokončili album a pak už jsem jen věřila, že bude příležitost nové písně zahrát publiku. Ta ale bohužel nepřišla, a tak jsme zůstali všichni doma. Až letos v červnu jsme odehráli první vystoupení. Jsem opravdu šťastná za každý koncert, který se může uskutečnit a na který nás lidé přijdou podpořit.
Recenzenti se vás snaží někam zaškatulkovat, mluví se o popu, folku, indie, jejich kombinaci a dalších stylech. Jak ale vy sama vnímáte svou hudbu?
Vnímám svou hudbu jako melodické příběhy, do kterých člověk může vstoupit. Nemám ráda škatulkování. Pro mě je důležité, že většinu písní můžu zahrát jen s kytarou nebo u klavíru, ale stejně tak s kapelou nebo velkým orchestrem. Písně jsou různorodé, žánry se v nich propojují, a přesně tak vnímám hudbu i jako posluchač.
Řekla jste, že jste na svoji osobu vyslechla už strašně moc kritiky. Jak se s tím dá vyrovnat, obzvlášť s tou, která zabolí a nejde jen tak ignorovat?
Čím blíž je člověk vědomí sám sebe, tím ho kritika bolí méně. Ráda si poslechnu názor někoho jiného, může to být inspirativní kritika, která jen poukáže na konkrétní skutečnosti, a když padne na úrodnou půdu, můžu se díky ní posunout o trochu dál, nebo něco zlepšit. Jsou věci, které by člověka stěží napadly, a jiný pohled na věc nám kolikrát může otevřít oči.
Hodnoty nejsou na prodej
V rozhovoru pro Reflex jste řekla, že s novým albem přichází nová etapa. Jaká to je?
Jsem klidnější a vnímám svět reálněji než dřív. Nelámu si tolik hlavu s věcmi, které nemůžu změnit, a naopak se soustředím na ty, které změnit lze, a snažím se začínat vždy u sebe a svého vnímání. Jsem šťastná, že mám kolem sebe lidi, kteří mi neustále pomáhají vidět svět z různých úhlů, protože svět není černobílý. Moji blízcí ke mně umí být kritičtí, ale také velmi laskaví, díky tomu zůstávám nohama na zemi. Má věčná touha po úplné dokonalosti postupně ztrácí na síle, objevuji i kouzlo nedokonalosti, lehkosti a jsem za to moc ráda, protože nacházím větší rovnováhu a vnitřní svobodu. Stále se učím mít ráda sebe samu i se svými chybami.
Na čem teď aktuálně pracujete?
Připravujeme samostatné srpnové turné Dvě slunce aneb Jak krásné je být milován, které zahájíme 9. srpna koncertem na pražském Výstavišti ve Stromovce v netradičním prostředí. Zahrajeme si totiž v krásném šapitó Azyl78. Doprovodí mě má kapela, smyčcové trio a také chystáme malé překvapení. Spolu se mnou si v některých písních zazpívá i Maranatha Gospel Choir. Pozvat sbor na živý koncert byl můj sen již pár let a s Maranatha Gospel Choir jsme spolupracovali už na několika písních z nového alba. Mám radost, ze naše hlasy v šapitó Azyl78 spolu zazní i naživo. Na první pražský koncert navážou další koncerty v různých částech České republiky až do konce letošního roku. Ještě letos chceme vydat vinyl Dvě slunce a točíme nový videoklip, který vypustíme v srpnu do světa a u jehož natáčení jsme se hodně nasmáli.
Deset let jste spolupracovala v Nadací Světluška. Chystáte se takto výrazně podpořit nějaký další projekt?
Světluška mi mnohé dala – a nejen mně. Bylo to krásných deset let, kdy jsme se věnovali každý rok projektům, které nás těšily. Bohužel tehdejší vedení Českého rozhlasu mělo jinou představu o budoucích aktivitách Světlušky než my. Bylo mi to líto, ale věděla jsem, že musím jít a nechat místo patrona někomu, kdo Světlušce pomůže v její další cestě. Po roce od našeho odchodu se vedení v rozhlase vyměnilo, ale už nešlo udělat krok zpět a vrátit se, příliš mě to tehdy zasáhlo. Nyní průběžně podporuji různé projekty spíš jednorázově, nabírám sílu a třeba se brzy vyskytne příležitost a založíme svou vlastní nadaci, kdo ví?
Kdybyste si mohla vybrat spolupráci s nějaký zajímavým, kdo by to byl?
Spolupracuji s úžasnými lidmi a další stále potkávám. Přináší je život sám. Jen ve snech si někdy představuju, jaké by to bylo, nahlédnout jedním okem do života Egona Schieleho, Josefa Váchala, Bohuslava Reynka, zažít živé vystoupení Marie Callas, Arethy Franklin nebo Leonarda Cohena, na chvíli se ocitnout s Joni Mitchell u klavíru, nebo být malou muškou u toho, když skladatelé jako Antonín Dvořák nebo W. A. Mozart tvořili svá veledíla. Umění je naštěstí umné. Je všudypřítomné, všeobjímající a nesmrtelné. Jeho schopnost je tak povznášející. Stačí se naladit.
Mnoho lidí vás může vnímat jako morální střelku. Jste cílevědomá, upřímná, je pro vás nadmíru důležitá svoboda, spolupracovala jste se Světluškou, zpíváte písničky Marty Kubišové a Karla Kryla, nepodporujete „sprostou komerci“, dobře si vybíráte, kde vystoupíte. Měla jste někdy chuť vyjádřit se k současné politice? Proč jste to (ne)udělala?
Když se mě někdo zeptá, svůj názor řeknu, ale nemám v úmyslu ho někomu vnucovat. Každý nese zodpovědnost za své vlastní činy a názory, za svůj život, a pokud jeden nevidí, že nás jako národ někdo manipuluje, těžko mu to vysvětlíte. Vždy jsem nabádala k tomu, aby lidé nebyli lhostejní k místu, kde žijí, k politikům, kteří ovlivňují společnost a náladu v ní, ale nechci nikomu říkat, koho má volit a koho ne, to je každého věc. Sama si moc přeji, aby se v blízké době našel někdo, kdo by se stal důstojným prezidentem naší země a společně s dalšími politiky ctili hodnoty, které nejsou na prodej.
