Aby měl muž pocit, že dělá všechno špatně. Film Až na věky je hlubokou sondou do partnerských hádek

Maria má příšerný den. S batoletem a malým školákem jde nakoupit, pokladna nechce přijmout ani jednu z jejích kreditek, fronta netrpělivých nakupujících narůstá a mladší dítě do toho rozsype krabici s cereáliemi. Hned po příchodu domů na ni čekají dvě starší děti z prvního manželství. Musí řešit školní problémy syna, a navíc se pohádá s pubertální dcerou, která nechápe, že na ni matka v ten moment nemá kapacitu. Může se Marii někdo divit, že manželovi, který po šesti týdnech dorazí domů z hudebního turné, hned neskočí kolem krku? A že ho místo toho zahrne výčitkami a špatnými zprávami?

„Na začátku to vypadá, že Až na věky je o partnerských a rodičovských rolích, o zátěži, kterou nese více pečující rodič, o tom, jak se na vztazích podepisuje dělba povinností. Ale ačkoli takový film by byl přinejmenším v českém kontextu také zajímavý a potřebný, Až na věky je o něčem jiném,“ píše Barbora Šťastná ve své recenzi pro web Heroine.cz.

O čem tedy? Až na věky je především sondou do duše hlavní hrdinky. Maria začíná chodit na psychoterapii a postupně odhaluje vzorce chování, které do její duše propsaly generace předků. Maria je nešťastná, uštvaná, přetížená. Umí to ale jinak? „Maria si tak trochu přeje, aby si Sigmund pořád myslel, že dělá něco špatně. Příležitostí k tomu je spousta, Sigmund opravdu není dokonalý, poplete i skládání prádla,“ všímá si Barbora Šťastná. Existuje cesta ven ze životních stereotypů? A zachrání to nás i naše vztahy? Snímek Až na věky získal ocenění na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech a právě vstupuje do kin. Celou recenzi si můžete přečíst na webu Heroine.cz.