Nejen bolavě autentický příběh o naději. Amerikánka provokuje stylem vyprávění i výtvarnou estetikou
„Jsem skála! Jsem útes! Jsem síla, kterou nedokážete zlomit,“ deklamuje hrdinka nového českého filmu Amerikánka, který se nepodobá zřejmě ničemu, co v české kinematografii za poslední dekády vzniklo. Hrdinčinými ústy jako kdyby v těchto okamžicích promlouval samotný Viktor Tauš, kreativní energií sršící producent a režisér, pro nějž jde o vyvrcholení čtvrt století rozvíjeného uměleckého projektu. Ten v sobě podle filmového historika Radomíra D. Kokeše propojuje hned tři důležité linie Taušovy umělecké kariéry, rozvíjené napříč filmovou, televizní i divadelní prací – a promítající se i do jeho čistě producentských počinů. Film do kin vstupuje tento týden.
V Amerikánce se navracejí Taušovy dokumentaristické začátky, když v příběhu hrdinky interpretuje život skutečné ženy z dysfunkční rodiny. Ženy, jež během sedmdesátých a osmdesátých let skončila v dětském domově a následně v pasťáku, zatímco se upínala ke snu o svých amerických kořenech a americké budoucnosti s nepoznaným otcem. Po sametové revoluci skončila jako prostitutka, feťačka a žena na ulici, kde ji v určitém období svého života potkal a vyslechl mladý Tauš. Když tedy na konci filmu navzdory jeho „nerealisticky“" stylizovanému designu rekonstruujeme chronologický sled událostí, které se hrdince přihodily, dostaneme překvapivě přesvědčivý, syrový a dokumentaristicky silný portrét jednoho ženského osudu o nekonečném hledání naděje. Ten ovšem nikdy nepřestává být příběhem viděným právě očima své protagonistky, tedy jak se jevil a jeví jí samotné – přičemž promyšlený způsob vyprávění umožňuje tento příběh nahlížet souběžně ve třech různých interpretacích: naivní (dětský pohled), vzdorovité (náctiletý pohled), smířeně revidující (dospělý pohled).
Re/konstrukce jednoho osudu za všechny
Dostáváme obraz mysli člověka, který rekonstruuje svůj život napříč časem, přičemž čas nefunguje lineárně od jedné událostí k další, nýbrž spíše vertikálně, kdy všechno jako by se dělo ve stejnou chvíli. Amerikánku totiž chápu jako řízenou asociativní logikou terapeutického sezení, v čemž se podle mě konstrukčně blíží významnému Allenovu filmu Annie Hallová: mistrovskému dílu, které skrze vyrovnávání se s jedním rozchodem nakonec formou asociativního vyprávění předloží členitou esej o milostných a rodinných vztazích, příběh dětství a dospělostí, zklamání i smíření, kdy vztahy nedávají smysl, ale nedokážeme si bez nich život představit. Stejně tak Viktor Tauš svým přístupem re/konstruuje příběh o naději, o rodině, o hledání vnitřní stability v bytí dítětem i matkou, o roli v nějaké komunitě – a zároveň destruktivní obraz vykořeněných dětí vyrůstajících v dětských domovech a pasťácích, soustřeďovaný zejména na ženskou zkušenost. A to všechno, aniž by přestal být příběhem jednoho konkrétního života.
Jak? Druhou linií Taušovy kariéry, jež v Amerikánce (prozatím) vrcholí, je experimentální tendence vyprávět primárně (skrze) fikční svět. Příběhy komplexních, zdánlivě silných, a přece křehkých a zranitelných postav totiž nejsou do svých fikčních světů vsazovány, nýbrž jsou právě jimi budovány. Fikční světy jsou klíčem k postavám samotným, když v expresionistickém duchu zrcadlí jejich vnitřní stavy, a tak hranice mezi subjektivním a objektivním zprostředkováním zůstává stěží rozpoznatelná.
Excesivnost světel, textur, tvarů, barev, pohybů a členitých rytmů odkazuje právě k postavám, jejich hodnotám, perspektivám a prožitkům. Taušovo chápání stylu je symbolistní, řízené systémem kódů a dramaturgicky připsaných významů. Amerikánka jde v tomto ohledu dál než Modré stíny, Vodník nebo Zrádci, když vzorce barev (zejména červená, žlutá, fialová, modrá, zelená a růžová), architektonických řešení (vlaková zastávka, schody na sídlišti, ústav bez příjezdové cesty) či umísťování figur v prostoru reprezentují spojnice jdoucí napříč nechronologickými dějovými liniemi.
Vyprávění, jaké diváci neznají
Základní dramaturgickou jednotkou tak není klasicky chápaná scéna, nýbrž shluk blížící se rozsáhlé montážní sekvenci, která je propojována monologem, písní nebo konkrétním rozvíjejícím se motivem. Film se přesně v polovině překlápí z jednoho většího příběhu (dětství) do druhého (dospívání), kdy prvnímu předchází montážní pasáž před dětským domovem a druhý následuje montážní pasáž po pasťáku, obě výrazně epileptičtější než zbytek filmu. Celý snímek navíc rámcuje „němé“ dění ze současnosti, které si teprve postupně propojujeme se zbytkem. Film je tak vypravěčsky mnohem méně nespoutaný, než se na první pohled zdá, spousta motivů se v něm navrací v nových souvislostech a důležitým divákovým průvodcem je vždy nová hrdince blízká osoba, k níž se přimyká, zatímco se navrací její vnitřní hlas ve strhujícím hereckém podání mladičké Kláry Kitto. Jestliže totiž Tauš na jedné straně chronologické vyprávění rozbíjí, na druhé straně nepřestává diváky vypravěčsky vést.
Předplaťte si web za 89 Kč na měsíc
Omezování práva na interrupci je první krok k omezování občanských svobod všech – tedy i těch, kteří věří, že se jich právo žen rozhodovat o svém těle netýká.
Na 28. září připadá Mezinárodní den bezpečných interrupcí. V Heroine usilujeme o to, aby každá osoba měla právo rozhodovat o svém těle a aby interrupce byly pro všechny dostupné a svobodnou volnou. Protože skutečné pro-life je mít kontrolu nad svým tělem.
O tématech spojených s reprodukčními právy a reprodukční spravedlnosti píšeme a chceme, aby se tyto články dostaly k co nejvíce lidem, nabízíme vám proto do 1. října slevu na měsíční webové předplatné za 89 Kč.
Pro mě je ovšem klíčové zejména třetí hledisko, skrze něž lze Amerikánku i Taušovu uměleckou pozici vysvětlovat. Jakkoli Tauš prostřednictvím Amerikánky jistě tvaruje náš pohled na hrdinčin příběh a na roli dětských domovů v historii i současnosti našeho světa, ještě radikálněji motivuje k reflexi kinematografie jako umělecké formy. S pomocí kameramana Martina Douby a architekta, scénografa a kostýmního návrháře Jana Kadlece nás totiž Tauš (opět) nutí vnímat výtvarné a múzické kvality média. Na jedné straně se zjevnou znalostí kompozičních a inscenačních konvencí tyto konvence často nenásleduje, porušuje či uchopuje nově, což je zjevné například v jeho pojímání záběru/protizáběru (třeba ve zpětných zrcátkách). Na druhé straně do popředí vystupují vzorce a rytmy textur, motivů či kompozic, které vládnou podobnou estetickou silou jako experimentální filmy, když připomínají, že kinematografie není jen narativní, nýbrž právě i výtvarné a múzické umění… v něčem tak blízké opeře, kterou lze podobně obtížně redukovat na zprostředkování postav, příběhu a fikčního světa.
Amerikánka je dílem svébytným a samostatným, a přece v sobě nese stopy svých mediálních alternativ, opakovaně inscenujících a opakovaně interpretujících příběh téže hrdinky, jako jsou dvojice divadelních inscenací či experimenty s takzvaným divadlem ve filmu. Nejde přitom o jediný paradoxní aspekt tohoto mimořádného snímku, jehož některé fascinující rysy jsem se pokusil načrtnout – a mnohé jiné musel vynechat. Snímku, který navzdory své provokativnosti zůstává podmanivým vyprávěním – a který na tolika úrovních upomíná na svou konstrukci, iluzivnost a artificiálnost, aniž by přestal být bolavě autentickým. Taušova Amerikánka vás může jako dílo stejně snadno okouzlit a dojmout jako znechutit a naštvat, ale troufám si říct, že jen málokoho nechá chladným. Podobně (a přece tak jinak) jako u loňského filmu á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN Jana Bušty jde totiž o jedno z mála českých děl, jejichž tvůrci berou rezervoár existujících kinematografických možností nikoli jako pomocníka, nýbrž jako uměleckou výzvu. Ne, neměli byste je minout. Fakt ne.
Časopis Heroine je mediálním partnerem filmu Amerikánka. V říjnovém čísle přineseme velký rozhovor s režisérem Viktorem Taušem a také se samotnou Amerikánkou.
