Nejen bolavě autentický příběh o naději. Amerikánka provokuje stylem vyprávění i výtvarnou estetikou
„Jsem skála! Jsem útes! Jsem síla, kterou nedokážete zlomit,“ deklamuje hrdinka nového českého filmu Amerikánka, který se nepodobá zřejmě ničemu, co v české kinematografii za poslední dekády vzniklo. Hrdinčinými ústy jako kdyby v těchto okamžicích promlouval samotný Viktor Tauš, kreativní energií sršící producent a režisér, pro nějž jde o vyvrcholení čtvrt století rozvíjeného uměleckého projektu. Ten v sobě podle filmového historika Radomíra D. Kokeše propojuje hned tři důležité linie Taušovy umělecké kariéry, rozvíjené napříč filmovou, televizní i divadelní prací – a promítající se i do jeho čistě producentských počinů. Film do kin vstupuje tento týden.
V Amerikánce se navracejí Taušovy dokumentaristické začátky, když v příběhu hrdinky interpretuje život skutečné ženy z dysfunkční rodiny. Ženy, jež během sedmdesátých a osmdesátých let skončila v dětském domově a následně v pasťáku, zatímco se upínala ke snu o svých amerických kořenech a americké budoucnosti s nepoznaným otcem. Po sametové revoluci skončila jako prostitutka, feťačka a žena na ulici, kde ji v určitém období svého života potkal a vyslechl mladý Tauš. Když tedy na konci filmu navzdory jeho „nerealisticky“" stylizovanému designu rekonstruujeme chronologický sled událostí, které se hrdince přihodily, dostaneme překvapivě přesvědčivý, syrový a dokumentaristicky silný portrét jednoho ženského osudu o nekonečném hledání naděje. Ten ovšem nikdy nepřestává být příběhem viděným právě očima své protagonistky, tedy jak se jevil a jeví jí samotné – přičemž promyšlený způsob vyprávění umožňuje tento příběh nahlížet souběžně ve třech různých interpretacích: naivní (dětský pohled), vzdorovité (náctiletý pohled), smířeně revidující (dospělý pohled).
