Když stát hází vdově klacky pod nohy. Pravdivý příběh ženy, který možná vidět nechcete, ale měli byste
Po náhlé smrti manžela zůstává Petra sama nejen na výchovu dcery a rekonstrukci domu daleko od města, ale také na ubíjející boj s byrokracií, která má na čerstvou vdovu neustále nové a mnohdy nepochopitelné požadavky. Film Rok vdovy, který nyní vstupuje do českých kin, je inspirovaný pravdivým příběhem ženy, která si v prvním roce po tragédii psala deníkové poznámky. Jde o první celovečerní film režisérky Veroniky Liškové.
Výběr rakve, zařazení proslovů do programu pohřbu, ale také nekonečné dědické řízení, neschopnost vyzvednout si pitevní zprávu nebo nebožtíkovu poštu. Jen malý výčet absurdit administrativního systému, kterým čelí hlavní hrdinka filmu Rok vdovy a kterému často nerozumějí ani ti, kteří ho ustanovili. Právě boj s byrokracií je stěžejní linkou filmu, podobně jako to byl hlavní motiv textu, který před lety napsala žena, která si podobnými zkušenostmi prošla na vlastní kůži.
„Státní sféra se k Petře nechová nikdy vyloženě krutě, chybí jí ale sebemenší empatie. Ta pomyslně vrcholí během scény, ve které je Petra na poště upozorněna, že jí neplatí občanský průkaz. Stále v něm totiž stojí, že je vdaná,“ píše v recenzi pro Heroine.cz Julie Šafová. Sisyfovský souboj s byrokratickými nástrahami se podle Šafové snímku daří živelně zprostředkovat, divákům tak umožňuje skutečně se vžít do hrdinčiny frustrace.
Přiblížit rozměr jedné lidské tragédie a ukázat na něm širší problém ve společnosti se tak podle recenzentky Šafové filmu Rok vdovy daří lépe, než tomu bylo v nedávno uvedeném snímku Zápisník alkoholičky. Co vše je potřeba po ztrátě manžela zařídit navzdory logice? A v čem se film liší od skutečných událostí? Přečtěte si celou recenzi filmu na webu Heroine.cz.
