Smutky, které hned nevidíte. Aftersun zkoumá vztah otce a dcery, kde jen láska nestačí

Snímek nás zavádí na dovolenou jedenáctileté Sophie (Frankie Corio) s jejím jednatřicetiletým otcem Calumem (Paul Mescal) kdesi v devadesátých letech do nepříliš luxusního tureckého přímořského letoviska. Wells záměrně nevypráví poutavý příběh s jasnou dramatickou stavbou, spíše nás nechává nahlížet do záblesků každodenních interakcí mezi dcerou a otcem, které zjevně pojí vzájemná láska. Všechno ostatní je však spíš odcizuje, což nespočívá pouze ve velmi specifické životní fázi, v níž se nacházejí: dívka už není malou holčičkou, které by stačilo nechat se zlákat zábavními atrakcemi a cizokrajnými dobrotami. V rozvíjející se pubertě začíná víc vnímat svět dospělých. Její otec pak na samém začátku čtvrté životní dekády bojuje s tím, co život a společnost lidem předhazuje.

Z útržků Calumových výpovědí vyplývá, že neměl příliš hezké dětství. Rodný Edinburgh ve Skotsku, kde žije Sophie se svou matkou, opustil, aby začal nový život v Anglii. V jeho chování se odráží snaha nalézt vnitřní klid, čte knihy o meditaci a cvičí taiči, jenže chvílemi ho přemáhají pocity, s nimiž si tak úplně neví rady. Osamělost nedospělého dospělého muže vedle zvídavé a citlivé dcery naráží na některé problémy z minulosti a je konfrontovaná s melancholickou bezradností z přítomnosti. Právě proto, že o Calumovi nevíme téměř nic – krom toho, co zazní z nepříliš častých dialogů nebo co se objeví v obraze – je snazší soustředit se výhradně na jeho emoce, aniž bychom se mohli opřít o určitá racionální vysvětlení jeho počínání.

Sophie si zjevně dobře pamatuje všechny předchozí letní dovolené, které s otcem, jenž si s ní po většinu roku spíš telefonuje, strávila. Sama však dává najevo, že tahle je jiná. V první řadě proto, že začínající puberta determinuje vztah otce a dcery. Mění se nejen dívčino tělo, které dospívá, ale i vnímání světa. V něm dospělí více vynikají jako bezradní jedinci, kteří mají jen málo věcí pod kontrolou, a někdy se sami dost chovají jako děti. Sophie sama pozoruje, že její identita neodpovídá „typické dívce“: nevyhledává společnost holčiček, raději sedí na motorce a hraje počítačovou hru proti jednomu z vrstevníků, kterému se líbí, nebo se pouští do partií kulečníku s několika páry mladých lidí.

Příležitost sledovat soužití Caluma a Sophie během krátké dovolené, tedy v prostředí, které není domácím ani pro jednoho z nich, navíc v omezeném čase, vyhrazeném právě jejich intenzivnímu setkání, přináší pozornému publiku vhled do života dvou lidí spojených něčím tak intimním, a přitom pro kvalitu vztahu tak nepodstatným, jako je rodinné či krevní pouto. Můžeme na něm chápat, že ačkoli se oba mohou milovat z potřeby zvyku ctít vzájemnou vazbu, kterou sdílejí, nemusí to ani zdaleka stačit, aby jeden druhému porozuměli a aby je to k sobě táhlo právě pro blízkost povah, hlubokých zážitků nebo sdílení stejných pocitů. To vše se nakonec demonstruje i v rovině tělesné blízkosti. Calum a Sophie se běžně dotýkají, když se navzájem natírají opalovacím krémem nebo léčivým bahnem, ale jinak mezi nimi kontakt prakticky chybí – až na letmý dotek rukou na výletní plavbě nebo když dcera usne tátovi na rameni.

Film, který nenabízí žádné dramatické vrcholy, přílišné emoční zvraty, vášně nebo jakékoli výraznější dějové kotrmelce, spojené s letní dovolenou, nutí k uvažování nad tím, co vlastně vidíme. Všechna ta každodenní komunikace má v sobě podtón něčeho tragického, co blíž odhalíme až ke konci příběhu. Určitá tíha, zasunutá do smíchu, pláče, únavy nebo zahloubaných pohledů do krajiny nás připravuje nejen na to, že budeme muset pochopit důležitost všeho toho počínání, ale zároveň víc zapojit interpretační schopnosti, jakmile se v několika málo scénách objeví dospělá Sophie. Ostatně je to právě perspektiva malé dívky, kterou nám film nutí, a ne nadarmo. Vrátit se do doby, kdy citlivě vnímáte sebenepatrné změny nálad, volbu slov a někdy nepochopitelná rozhodnutí, aniž byste měli dostatek zkušeností s chápáním všech těchto nuancí, nás zas a znovu staví na práh podivně vrtošivého přechodu z dětství do dospělosti.

Často roztřesený a divoce švenkující obraz je výsledkem subjektivního snímání ruční kamerou, což má asociovat záběry domácího videa, pořízeného Sophií nebo Calumem. Ani ostatní scény s nimi však netvoří velký kontrast, abychom si zvykli na skutečnost, že bezděčně přihlížíme dění v letovisku, u bazénu, v hotelovém pokoji nebo na výletě, stejně jako když si prohlížíme staré filmy a vzpomínáme na všechno, co jsme prožili. Zdánlivě poklidná a nudná dovolená dává tušit, že je něčím významná – právě proto, že nepřichází s žádnými šokujícími či afektovaně exponovanými momenty. Proč se na ni tedy díváme? Proč máme jakési vnitřní tušení, že je něčím naprosto zásadní?

Charismatický Paul Mescal i autenticky vystupující Frankie Coro nicméně naplňují teskné poselství o konci nejen jednoho léta způsobem, který se publiku dostane pod kůži. Nést si v mysli odlesky slunce na vodní hladině, jež nutně připomíná blížící se změnu, může nastartovat přemýšlení o všem, co jsme v životě ztratili, nestihli nebo kdysi nepochopili. Aftersun to umí a dost možná zacelí, nebo naopak otevře staré rány. Jako teplé dny, na které jste už zapomněli.

Heroine.cz je mediálním partnerem filmu Aftersun v rámci série Čtvrtá vlna – Power by Heroine, který se bude promítat 9. května v kině Edison Filmhub v Praze.