Zaoceánský parník, pavilon opic i smuteční síň s šindeli: Skvosty funkcionalismu, které stojí za návštěvu

Dá se přenést kouzlo architektury bez vizuálního vjemu? Dá, pokud jste Adam Štěch a architektura není jen vaše práce, ale hlavně vášeň. V pětidílném podcastovém dokumentu Hmota bere své posluchače na místa, kde se snoubí funkcionalismus s dalšími aspekty. Štěch v nich dokáže najít vždy ještě další rozměr, který pak předává dál.

To potvrzuje i Klára Fleyberková, dramaturgyně Českého rozhlasu Vltava, která na podcastu spolupracovala. „Dívá se kolem sebe, pozoruje, nachází detaily a je autenticky nadšený. To jsme se snažili podpořit i binaurálním zvukem, díky němuž má posluchač pocit, že stojí vedle něj. Nasadí si sluchátka, zavře oči a třeba na něj přejde i kus toho nadšení.“

Během architektonického putování navštívil tým pět měst, kde si Adam Štěch vzal na paškál funkcionalistické budovy, které představí svým jedinečným náhledem. Jednou z nich je smuteční síň v Jablůnce na Valašsku. „Ten podivný kontrast tak trochu temného účelu stavby s její absolutní architektonickou zvláštností, ta barevná cípatá tapiserie visící ze stropu, vozíky na převážení rakví… Nekonečné prolínání hrůzy a krásy,“ popisuje své dojmy dramaturgyně.

Smuteční síň navrhl Vladimír Kalivoda a snoubí v sobě regionalismus s funkcionalismem. Hlavní budova je ve tvaru kužele ze železobetonu a je pokryta šindeli, tedy tradiční krytinou pro valašský region, kde se obec nachází. Kromě ní se celý štáb podíval také do domu Gabryšových, který je unikátním úkazem rezidenční architektury z dob socialismu.

Další zastávkou je Brno. Zapomeňte na chvíli na vilu Tugendhat, Adam Štěch vás vezme na prohlídku Janáčkova divadla. Myšlenka, že by v Brně mohla vyrůst nová divadelní budova, se objevila už v roce 1907, ovšem první představení se tu odehrálo až v roce 1965. Během tohoto půlstoletí proběhlo sedm architektonických soutěží, do kterých se přihlásilo více než 150 projektantů, a to včetně těch nejlepších, kteří tu v první polovině dvacátého století fungovali. Mezi nimi například Josef Gočár, Josef Chochola nebo Jan Kotěra. Po dlouhých peripetiích nakonec soutěž vyhrál Jan Víšek, který patřil mezi nejvýraznější tváře brněnského funkcionalismu.

Divadlo nedávno prošlo rekonstrukcí a Adam Štěch mimo jiné upozorňuje na spoustu původních prvků. Interiér, jehož návrhu se zhostili Ivan Ruller a Boleslav Písařík, je navržen v bruselském stylu, nad vstupem se honosí balkony s tepaným zábradlím, které pochází z dílny Evy Zoubkové-Kmentové a Olbrama Zoubka. Dekorativní prvky jsou i vidět i na mnoha detailech či nábytku.

Funkcionalistické prvky zůstaly zachovány i v Erhartově cukrárně na pražské Letné. Jsou jimi válcovitá vitrína v centrální části či původní pult a mnoho dalšího. Nachází se v Paláci Letná, pro nějž je signifikantní jednoduchá fasáda s velmi výrazným motivem pásových oken a také jeden velice netypický prvek – markýza, kterou tvoří betonová stříška perforovaná skleněnými čočkami.

Budovu navrhl mezi lety 1935 a 1938 Eugen Rosenberg, který absolvoval stáž u Le Corbusiera v Paříži a později se stal žákem Josefa Gočára. Právě on měl na starosti celkovou úpravu této lokality. Až se půjdete projít po Letné, zaměřte se tedy kromě Paláce Letná na dvojdům v Antonínově ulici nebo na činžovní dům s pásovými okny ve Schnirchově ulici. Slibně rozjetou kariéru nekonvenčního architekta Eugena Rosenberga v Československu zastavila válka. Kvůli svému židovskému původu odešel do Londýna. Tam ale se svými přáteli Yorkem a Mardallem založil ateliér YRM a navrhovali školy a veřejné budovy. Mimo jiné například jeden z terminálů letiště Heathrow.

Druhá světová válka zasáhla ale i do osudů budov. V Liberci na přelomu 20. a 30. let vyrostla unikátní Strossova vila, která nápadně připomíná zaoceánský parník. A ne náhodou. Architekt Thilo Schroder chtěl naplnit nostalgickou vzpomínku rodiny na oblíbené plavby po Nilu. Ovšem styl nautické architektury byl v tomto období velice populární a designéři se jím nechávali inspirovat. Ve vile, která je zapuštěna pod úroveň ulice, což jí dává další dynamický efekt, byly použity luxusní materiály, které dodal obchodník Stross – mezi jinými například exotické dřeviny, opálová skla nebo mramory.

Vilu její původní majitelé mohli využívat pouze osm let. Pak, údajně z finančních důvodů, museli svůj domov opustit, v roce 1938 pak kvůli židovskému původu i celou zemi. Dnes v prostorách, kde na vás dýchne styl art deco, sídlí Krajská hygienická stanice Libereckého kraje.

Dlouho ve svém domě nepobyl ani majitel Palmeho vily v České Lípě. Navrhl ji Hans Richter a do okolního rázu, kterému dominovaly chalupy a stavení typická pro Lužické hory, tento výkřik modernity zprvu příliš nezapadal a místní vile přezdívali pavilon opic. Vila vyrostla naproti Schindlerově pletárně (mimochodem, jde o druhý nejstarší podnik nepřetržitě fungující na českém území, starší je už jen Plzeňský prazdroj), která jako jeden z mála průmyslových objektů na severu Čech přežila osud Sudet. I budova, kde se nachází pletárna, stojí za funkcionalistickou zastávku, i ji totiž navrhl Hans Richter.

Vila, kde žila rodina podnikatele Palmeho, je dnes Ústavem sociální péče. Původní majitelé se museli po konci druhé světové války z oblasti vystěhovat.