Klenot meziválečné architektury. Funkcionalistická Volmanova vila odmítá být strohá jako muzeum
S brněnskou Tugendhat ji pojí ledacos: od typicky funkcionalistických tvarů 30. let až po osud rodiny poznamenané československými dějinami. Sama o sobě je přesto unikátní. Volmanova vila v Čelákovicích je veřejnosti možná známá o něco méně než její slavnější „sestra“, zato se jí ale skvěle daří spojovat historii se současnou kulturou – a překypovat u toho životem. Nejen její kurátorce Zuzaně Kadlečkové navíc život dokázala zcela proměnit.
Stojíme před majestátní branou do rozlehlého parku, který Volmanovu vilu obklopuje. Dům se odtud zdá menší, jakmile se ale brána otevře, dlouhá příjezdová cesta nabízí impozantní výhled na rozložitou stavbu obloženou travertinem s výraznou oranžovou omítkou. Když po cestě intuitivně zamířím k prostřední části vily, Zuzana Kadlečková mě s úsměvem mírně natočí – hlavní vchod byl totiž umístěn trochu stranou a navržen tak, aby se k němu z druhé strany pohodlně dostali návštěvníci v automobilech. „Obchodní partnery majitele tak šofér mohl dovézt přímo k domu,“ říká kurátorka.
Co najdete v novém čísle
- Amerikánka je stejná jako vaše děti. Na obálce nového čísla je režisér Viktor Tauš spolu s „Amerikánkou“ Zdenou Vrbovou
- Vina, trest a odpuštění
- Chci se ti podívat do očí. Lze odpustit pachateli znásilnění? Máme ho chtít pochopit?
- Jak vyhrát stárnutí
Prsa, děloha a spol.
O byznys továrník a majitel fabriky na obráběcí stroje Josef Volman, který si stavbu vysnil pro svou rodinu, nouzi neměl. Dobový leták s reklamou na jeden ze zmiňovaných strojů, který designem nápadně připomíná značku luxusních kuchyňských robotů, si prohlížím v jeho pracovně. Zatímco Volman se věnoval zejména své nedaleké továrně, život a atmosféru prvorepublikové noblesy domu podle návrhu architektů Jiřího Štursy a Karla Janů vdechla hlavně továrníkova dcera Luďa. Na pozemcích nechala postavit stáje pro koně nebo tenisové kurty, na něž je ze střešní terasy domu výhled dodnes.
Ve vile se ostatně podařilo citlivě zrekonstruovat celou řadu skvostných prvků, které mohla Luďa za svého života v domě vídat: kromě schodiště připomínajícího kajutu lodi nebo betonového záhonu na střeše jsou to třeba luxferové stěny v dodnes plně funkčních koupelnách. „Třetí luxferová stěna je v přízemí a je posledním prvkem přidaným do celého projektu. Volman si přál dům přesně za milion korun. V rozpočtu ale něco zbývalo. Stěna volně postavená ve vestibulu ho dorovnala do jednoho milionu,“ vypráví Kadlečková. Příliš času ale Luďa v otcově luxusním domě strávit nemohla. Po převratu v roce 1948 už jako vdaná utekla do emigrace s malými syny, zatímco jejího manžela čekal komunistický lágr.
Vzácná, ale ne nedotknutelná
O odkaz Volmanovy rodiny a jejího tragického osudu teď pečuje právě Zuzana Kadlečková. Podobně jako Luďu ji k vile původně přivedl tatínek, který zchátralý dům poznamenaný porevolučním chaosem v 90. letech koupil coby jeden z investorů. „Příběh vily odkrýváme ve spolku dodnes. Nechceme ale, aby končil za první republiky. Nemá to být muzeum, kde si prohlížíte exponáty. Každý se tu může uvelebit, dotknout se vybavení,“ zdůrazňuje, když společně sedíme v hlavním sále vily. V domě tak kromě dobového nábytku nechybí propojení se současným českým designem, představované například vázami talentovaného mladého sklářského designéra Františka Jungvirta. Za citlivou rekonstrukci dokončenou v roce 2018 získal architekt Marek Tichý z TaK Architects ocenění v soutěži Stavba roku. Dům zároveň patří do světové sítě Iconic Houses spojující architektonicky významné domy a ateliéry 20. století, které jsou přístupné veřejnosti.
Předtím, než se vile rozhodla zasvětit celý svůj pracovní život, pracovala Kadlečková v korporátní sféře, kde se věnovala marketingu. „To, že moje rodina věnovala spoustu peněz a úsilí do obnovy vily, jsem samozřejmě vnímala. Ale že se promění v mé životní poslání, to jsem tehdy neplánovala,“ vzpomíná. Pak ale přišla covidová pandemie a Kadlečková se z pražského bytu dočasně přestěhovala zpět k rodičům sem, do středočeských Čelákovic. Vila se tak svou konstantní přítomností najednou začala do jejího života promítat mnohem výrazněji. „Měla jsem čas přemýšlet a vycítila, že chci svůj čas a energii investovat jinak,“ vzpomíná. Po chvíli bylo jasné, že jí změnu umožní právě Volmanova vila.
Začátky ale nebyly jednoduché. „Mám vystudovanou ekonomii, architektura byla vždy jen můj koníček. Všechno jsem musela nejprve nasát a postavit tým. Dnes už mám kolem sebe víc než deset nadšenců, kteří svůj čas a energii věnují na částečné úvazky vile,“ vysvětluje a dodává, že na rozdíl od zmiňované vily Tugendhat provoz nezaštituje žádná větší instituce. „Pořádané akce si na sebe musejí kompletně vydělat, jsme soukromý subjekt. Ale zároveň klademe obrovský důraz na obsah. Program se musí snoubit s architekturou místa, to je podmínka, ze které nikdy neustoupíme.“
Příkladem takového programu je kromě hudebních koncertů třeba srpnové Spaní pod hvězdami. Druhý ročník letního eventu se odehraje ve dvou termínech a návštěvníkům umožní v inspirativních prostorách strávit noc, věnovat se józe a relaxaci: třeba v ikonické růžové vaně v jedné ze zmiňovaných koupelen. „Nejsme místo, kam přijedete na jednu návštěvu a odškrtnete si, že jste ho viděla. Jsme místem, kam se za kulturou či pobytem vracíte opakovaně,“ sdílí svoji vizi Kadlečková.
Prohlédněte si fotografie unikátní Volmanovy vily:
Bez návratu
V poklidném bytě, který kdysi patřil samotné Ludě, například mohou návštěvníci bez problému přespat. Továrníkova dcera už se sem po nástupu komunistického režimu v Československu nikdy nepodívala. „Rodina chtěla zůstat společně. Mysleli si, že se za pár dnů až týdnů znovu potkají,“ říká o Ludině útěku na Západ – do Francie, později do Německa – Kadlečková. Místo znovushledání si ale Ludin manžel Jiří Růžek nejprve prožil peklo v komunistické vazbě a poté skončil ve věznici v Jáchymově. „Dalších dvacet neměli manželé příležitost spolu pořádně mluvit, jejich životy se odvíjely úplně odděleně,“ vysvětluje kurátorka. Uprchnout se Jiřímu podařilo až v roce 1968, kdy po dvou dekádách viděl své dospělé děti. Mladší syn si ho z dětství vůbec nepamatoval. Luďa se s následky traumatického rozpadu rodiny potýkala celý život. Když v osmdesátých letech umřela v Německu, její domov stále patřil státu.
„Jsem osobně v kontaktu s jejich vnuky. Ti už se všichni narodili ve Francii a mají svoje životy,“ pokračuje Kadlečková. „Vilu vnímají jako odkaz po prarodičích, nemají na ni žádné osobní vazby, což je logické. Podívat se ale přijeli. V kontaktu jsme přes sociální sítě a loni před Vánoci nás tu nečekaně navštívili. Mají od nás nabídku, že kdyby někdy chtěli udělat velkou rodinnou sešlost, mohou ji uskutečnit právě tady u nás.“
Dlouhou historií, v níž se odrážejí dějiny celého Československa, tak Volmanova vila částečně žije dál. Především ale umí obohatit nevšedními zážitky, které se odehrávají tady a teď.
