Za nošení džín je čekal krutý trest, za minisukně obtěžování. Země, kde je móda diktátem vlády
U nás to známe jen z dystopických románů jako Příběh služebnice nebo 1984: obyvatelé země, kde vládne tvrdá diktatura, musejí nosit přesně daný oděv. V některých zemích je to ale realita, a tou skupinou, které se diktuje, co má nosit, bývají obvykle ženy. Před rokem se opět zpřísnila pravidla i v Afghánistánu, kde znovu získal moc Tálibán.
Zvlášť přísnou regulací ženského oděvu jsou proslulé Írán, Afghánistán a Saúdská Arábie – islámské země s teokratickým nebo téměř teokratickým režimem. V Afghánistánu mají všechny ženy – jako v jediné zemi na světě – nařízeno zakrývat si tvář, to znamená nosit nikáb (jsou vidět pouze oči) nebo burku. V Saúdské Arábii a Íránu je povinná abája (dlouhé volné šaty) a hidžáb (šátek zakrývající celou hlavu a krk).
Hidžáb, nebo vězení
Právě hidžáb se v Íránu stal symbolem útlaku i protestů proti němu. Zatímco v Saúdské Arábii se práva žen postupně (byť pomalu a neochotně) rozšiřují, v Íránu naopak přituhuje. Protesty proti povinnému nošení hidžábu, které se v posledních letech rozmohly, se trestají absurdně vysokými tresty.
Aktivistka Vida Movahed si v prosinci roku 2017 sundala v Teheránu na ulici hidžáb, přivázala ho na klacek a mávala jím na protest proti jeho povinnému nošení. Odseděla si za to rok ve vězení. (Dnes jsou tresty pro aktivistky mnohem vyšší.)
Čin Vidy Movahed inspiroval další ženy, které protestovaly stejným způsobem. Některé dokonce na stejném místě.
Jinou formou protestu jsou Bílé středy (White Wednesdays), kdy mohou íránské ženy dát najevo solidaritu s aktivistkami. Za tímto hnutím stojí známá íránská žurnalistka a bojovnice za práva žen Masih Alinejad. Protestuje se bílým oblečením nebo hidžábem, ať už na hlavě, nebo sundaným.
K protestu íránských žen se připojili i někteří muži. Vznikla kampaň Men in Hijab, kdy se muži, kteří nesouhlasí s vynucováním nošení hidžábu, fotí právě v něm. Někdy sami, někdy s prostovlasou ženou po boku. Mužům je některé oblečení také zakázáno, ale pravidla jsou volnější (nesmějí například nosit tílka nebo šortky) a nikdo je příliš nevymáhá.
V zemích, které vyžadují strohé dodržování pravidel islámu, je zakázáno i jakékoli nadměrné zdobení, kterým by žena upoutávala pozornost: výrazné barvy, šperky, make-up. V mnoha zemích se však pravidla dodržují mnohem volněji a ženy chodí oblékané a nalíčené v souladu s nejnovějšími trendy – samozřejmě s trendy, které platí pro jejich kulturu a módní styl. Abáji, hidžáby a celkově „modest fashion“ (cudná, slušná móda – taková, která odhaluje co nejméně) mají svůj vlastní módní svět včetně influencerek. Tak třeba Soha Mohamed Taha z Dubaje má přes 800 000 sledujících a feed plný dokonale nafocených outfitů.
Nejen islámské státy ale určují ženám, co si mají oblékat. Určitě jste už někde narazili na údajný seznam oficiálních povolených účesů v Severní Koreji. O jeho pravosti se vedou spory, ale že v Severní Koreji platí určitá nařízení ohledně oblékání a vzhledu, o tom nikdo nepochybuje. Teprve před deseti lety bylo zrušeno pravidlo, které ženám zakazovalo nosit kalhoty jinde než v práci. Sice se běžně porušovalo, ale protože policie mohla ženy napomínat nebo pokutovat, bylo jednoduché využít ho k šikaně.
Státu a policii ale i tak zůstal v rukou nástroj na pronásledování každého, kdo se znelíbí – stále platí, že se Korejci musejí oblékat slušně a nesmějí nosit nic „prozápadního“, například skinny džíny nebo trička s nevhodnými potisky. Kdo zažil český socialismus, tomu je to určitě povědomé.
Foto: Se souhlasem Aryany Sayeed
Uganda přišla v roce 2014 s návrhem zákona omezujícího ženské oblečení. Uganda má hodně problémů s lidskými právy (dětská práce, kriminalizace homosexuality), takže to byl jen jeden z kamínků v celé mozaice. Zákon namířený celkově proti pornografii měl zakázat nejen porno jako takové, ale i jiný materiál, kde se ukazují ženská prsa, stehna nebo zadek, a jakékoli „erotické chování“ a také „neslušné oblékání“ na veřejnosti, mimo jiné nošení sukní nad kolena. Vláda to odůvodňovala tím, že minisukně jsou příliš dráždivé a jejich zákazem se vyřeší problém častého sexuálního obtěžování žen. (Připomíná vám to něco?)
Zákon skutečně vešel v platnost, ale po protestech ugandských žen i mezinárodních aktivistů byl nakonec loni v srpnu zrušen. Na to, že problém sexuálního obtěžování žen v Ugandě přetrvává bez ohledu na zákazy či jejich rušení, upozorňuje například ugandská zpěvačka a feministka Sheebah Karungi. Sama vystupuje v kostýmech, které jí vyhovují – někdy jsou výrazné a hodně odhalené, někdy ne –, ačkoli už kvůli tomu sama zažila obtěžování a na pódium ji někdy musí doprovázet bezpečnostní služba.
Že jsou to všechno země s úplně jinými kulturami a zvyklostmi a u nás, ve vyspělých západních zemích, se to nemůže stát? Zkuste si přečíst školní řád školy, do které chodí vaše děti nebo kterou máte v okolí. Ne všude už se stihli zbavit reliktů středověku.
