Se začátkem nového roku startuje také nový ročník ceny pro inspirativní pedagogy – Global Teacher Prize Czech Republic. Je tu s námi už šest let. Důvodů, proč jsme se tehdy rozhodli do projektu pustit, bylo více. Samozřejmě vnímáme, že je důležité učitele podpořit, ocenit a motivovat do další jejich práce. Ale hlavně jsme chtěli změnit stereotypní nahlížení na učitele jako na někoho nedotknutelného, kdo stojí před katedrou, káže a po dětech vyžaduje, aby přijímaly jeho pravdu, v žádném případě nepokládaly zvídavé otázky, nepátraly po smyslu a poslušně dělaly to, co se od nich očekává.
Vždyť přece víme, že to jde i jinak! A také víme, že mezi českými učiteli je ohromné množství takových, kteří umějí být pro děti partnery v jejich cestě za vzděláváním, učí je vzájemné spolupráci, ukazují jim svět v souvislostech, pomáhají jim objevit jejich silné stránky a nalézt své místo ve světě.
A dobré příklady táhnou, to je jasné!
Takže „jen stačí“ takové učitele najít a poprosit je, aby vylezli ze své ulity, podělili se s ostatními o své učitelské know-how a byli pro nás všechny inspirací.
Často přemýšlím – co bych dělala já sama, kdybych byla učitelka a přišla mi nominace? Šla bych do toho a přihlásila bych se? Co by učitelka Hanka udělala?
Jako první by ji asi napadlo – učitelská cena? Jde to vůbec dohromady?
Lze nějak poměřovat učitelskou práci? A pokud ano, jak se to vůbec dělá? Kdo drží pomyslné stopky a sleduje časomíru, kdo a na základě čeho rozhoduje o tom, že jedna hodina je přínosnější než jiná? A proč bych se vlastně měla chtít s někým poměřovat, co je to za nesmysl? Co by mi to mohlo přinést?
Úplně Hance rozumím, vlastně by mi přišlo zvláštní, kdyby si podobné otázky nekladla. A má pravdu! Učení není soutěž, není to běh na 100 metrů, kde se dá přesně určit nejrychlejší čas v cíli. Takže o co tady jde?
Byla bych hrozně ráda, kdyby Hanka nedělala rychlé závěry, protože je jasné, že na první dobrou nemůže vědět to, co učitelé, kteří cenou prošli. A totiž, že už podání přihlášky je skvělou příležitostí, jak reflektovat svoji práci a uklidit si na svém pedagogickém stole. Že je skvělé být v komunitě inspirativních lidí, kteří se vzájemně obohacují, podporují a společně sdílejí.
Chtěla bych, aby pochopila, že nám nejde o to se poměřovat, ale těšit se z dobré práce PANÍ učitelek a PÁNŮ učitelů. A ukázat ostatním, že to jde i jinak, že škola opravdu může být místem, které každé dítě posouvá a kde je možné nalézt podporu a zázemí.
Kdybych byla učitelka a byla jsem nominována do GTP CZ, doufám, že bych tu rukavici zvedla s nadějí, že to všechno nemusí být utopie, a do ceny se přihlásila.
Těšíme se na tvoji přihlášku, Hanko!
Hana Matoušů vystudovala slovanská studia na Univerzitě Karlově v Praze. Pracovala jako učitelka albánštiny, později v tiskových a marketingových odděleních různých firem a neziskových společností. Posledních 6 let je manažerkou ceny Global Teacher Prize Czech Republic.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected].
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.