Jana LeBlanc: V mezinárodní škole v Malajsii děti mění každý rok třídu, spolužáky i učitele. A je to skvělý nápad!

První, předškolní rok, s sebou přinesl uniformy a také zjištění, že děti tu nosí do školy jen batoh se svačinou, ve škole se nepřezouvají, nepotřebují šatny a obědy si nosí většinou spolu s tou svačinou z domova. Ve škole nezvoní a shodně jako u nás začíná v 8 hodin ráno. Jednotným jazykem pro všechny je angličtina, ale povinný mají už od předškolního roku jeden cizí jazyk, přičemž si volí mezi mandarínštinou a španělštinou. Už v předškolním roce se také učí číst, psát, počítat – všechno, pravda, formou hry, ale i tak se toho po dětech v tomto věku chce celkem dost. 

Také tu už v prvních ročnících končívají v půl třetí a rozdílů je tu samozřejmě víc. Kromě jiného je to pro mě první zkušenost se systémem, v němž ve stejné škole každý školní rok změníte úplně všechno: třídu, spolužáky i učitele. Můj manžel to zná už Ameriky, říká, že nikdy nechodil do třídy se stejnými kamarády. Ale já a moje české zvyky? Musím říct, že na začátku, ovlivněná tím, že na gymnáziu jsem strávila osm let(!) se stejnou třídní, spolužáky i učiteli, jsem se s tím docela těžko smiřovala. Kde je nějaká kontinuita, přátelství, těšení se na shledání po prázdninách, rivalita Áčko – Béčko? Letos pro mě už spíš převažují pozitiva. Strávit „osm let v tomtéž“ se mi zdá stejně neuvěřitelné, jako to připadalo vedení zdejší školy, když jsem paní ředitelce a její asistentce popisovala, jak jsem strávila svá dětská léta. Proč ten myšlenkový obrat? 

Je to skvělé, když si nesednou

Sama jsem byla dobrá studentka, škola mě bavila a s učiteli mám dobré zkušenosti. Co když ale dítěti učitel nesedne, nebo obráceně: učitele něčím štve dítě, a teď spolu musejí strávit celé  roky, nepříjemné pro obě strany? Jeden školní rok se to dá, ale třeba pět? Nebo dokonce osm? Po téhle stránce je skvělé, že každý srpen mají všichni šanci na restart. Vyrovná nová šance případný strach, který se s ní automaticky pojí? Obecně to samozřejmě nevím, ale já mám nové začátky ráda, takže za mě ano. 

Je to dobrá adaptace na dnešní dobu

V dnešní době už je skoro výjimka, že v práci strávíme pět nebo osm let vykonáváním víceméně té stejné činnosti, pod stejným vedením a se stejnými kolegy. Jak dobře se umíme adaptovat na změny a jak dobře umíme vycházet s různými lidmi, začíná být skoro důležitější než to, co umíme odborně. Střídání tříd, učitelů a spolužáků zní v tomto ohledu jako skvělá průprava. Zvyknout si na různá prostředí, povahy, organizaci práce, druhy spolupráce, kulturní odlišnosti, to, že nemůžete tíhnout jenom k pár vybraným lidem, protože jste o ně z nějakého důvodu přišli, pojmenování rozdílů mezi tím, co jste okusili loni a co zakoušíte letos, je pro mě důležitější než třeba vyjmenovat správně části rostliny. 

Noví kamarádi pro děti a přátelé pro rodiče

Pěkné na takovém střídání je, že děti poznávají nové kamarády a rodiče nové známé, což je skvělé zejména v prostředí, kde se pořád někdo stěhuje. Zapadnout do stabilní party, co se zná roky, je složitější než zapadnout do takové, která se teprve formuje nebo nedávno zformovala. Pravda je, že tenhle bod má i minus. Větší okruh známých znamená víc investované energie do udržování vztahů mezi dětmi i mezi rodiči a rozhodně víc času strávených na narozeninových oslavách, kam vás ještě pořád zvou spolužáci z předchozího roku a už i kamarádi z toho aktuálního. Poslední měsíce si kvůli tomu každý víkend říkám: kam se zase tak rychle poděla ta sobota a neděle? 

Náročnější udržování starých přátelství

Oproti loňsku už si nemyslím, že v systému neustálého střídání všeho si děti nemohou vybudovat přátelství trvající třeba na věky. Moje děti jsou ještě příliš malé, abych jistojistě věděla, že se to dá, ale zdá se mi, že to přece jen možné je. U mezinárodní školy, kam chodí starší Benjamín, tomu nahrává fakt, že děti z jednoho ročníku jsou na jednom patře budovy a před vstupem do tříd je velká společenská místnost, kde si o přestávkách všichni hrají. Společně tráví i čas na hřišti, svačiny, obědy a hodiny jazyků. Takže ačkoliv už spolu třeba nesedí ve třídě, Benjamín i ve škole pořád tráví dost času se svým nejlepším italským kamarádem. 

Mimo školu je to v tomhle věku pak dost na rodičích, aby dětem zajistili společně strávený čas. Já a Giulia, maminka Benjamínova nejlepšího kamaráda z Itálie, jsme to vyřešily tak, že Benjamín a Edo spolu chodí na plavání a na fotbal. Vidíme se tam my dvě, oni dva, ale je jasné, že dřív nebo později, jak děti porostou a budou mít jiné zájmy, už to tak jednoduché nebude. A už vůbec ne, pokud nás rozdělí končící pracovní kontrakty našich manželů v Kuala Lumpur. 

Výzva pro učitele

Takovou dobu trvá, než se člověk naučí správně vyslovovat a zapamatuje si všechna ta cizí jména (hlavně ta čínská!), než pozná, v čem je které dítě silné a v čem potřebuje pomoct, než se naučí, jak k němu přistupovat, hlavně když je hodně tiché, pochopí, jak dvacet dětí rozdělovat a skládat do týmů při kolektivní práci, jak si podle schopností svých žáků naplánovat hodinu… A pak najednou přijde květen, konec školního roku a konec vší téhle práce, která má návaznost jen v poznámkách v papírech, co se předávají dalšímu učiteli. Jako všechno, i tohle má svou pozitivní stránku – jako učitel určitě nezakrníte, protože neustálé změny a adaptace vám to minimálně část školního roku nedovolí. 

Áčko versus Béčko

Pamatujete si to ze své školy? Tady ten základ zdravé rivality každého dětského kolektivu neexistuje. Buď se nevybuduje vůbec, nebo rychle padá, protože případný protivník bude možná za pár měsíců váš spolužák. Navíc, je to vážně téma, nebo ze mě při původních úvahách mluvila spíš nostalgie po vlastním dětství?

A co vy? Jste spíš pro český model, nebo vám – jak už teď i mně – dává smysl ten, co zažívám já v Malajsii? Tady ještě poznámka: nenazývám ho mezinárodní, protože například v Itálii, co mi říká Giulia, jste s třídním učitelem průměrně tři roky, a ani ve Švédsku neměníte spolužáky každý rok, ale spíš podle stupňů jako v Česku (ačkoliv v různých školách se to liší). A co by sedlo vašim dětem?

Odpovědi nechám na vás. 

Jana LeBlanc je česká novinářka, spisovatelka a blogerka, která díky povinnostem svého manžela diplomata žila ve Washingtonu, turecké Ankaře a poslední čtyři roky také v Malajsii. Na svém blogu comiudelaloradost.cz zachycuje postřehy z běžného života v cizích zemích, předává své zkušenosti mámy bilingvních synů a sdílí mimo jiné i zkušenosti se vzděláváním v různých koutech světa. Z blogových postřehů vychází i její úvaha o odlišeném nastavení tříd v mezinárodní škole v Kuala Lumpur, kterou s jejím svolením a s mírnými úpravami uveřejňujeme. 

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.