Magdalena Mouralová: Jak může učitel získat rodiče na svou stranu? Někdy stačí pár milých vět

Na jedné straně chápu, proč se takové věci sdílí a diskutují, že to může pomoci konkrétním jednotlivcům (vybití frustrace, získání názoru další strany, povzbuzení k akci) a leckdy i systému. Zároveň musím říct, že mě to i dost štve, protože to deformuje představu o tom, jak standardně vypadá komunikace mezi rodinou a školou, a na obou stranách posiluje pocity nedůvěry a nebezpečí. 

A tak jsem se rozhodla zkusit ten obraz aspoň trochu vyvážit a letmo jsem projela svou e-mailovou schránku a sdílecí chaty s přáteli „takyrodiči”. Našla jsem hromadu citlivých, respektujících a posilujících zpráv od učitelů a učitelek mých vlastních dětí nebo dětí z mého okolí, spousty vět, které mě (nebo jiné rodiče) potěšily, uklidnily a povzbudily, a to i přesto, že se leckdy týkaly situací náročných nebo nepříjemných. 

Sdílím tedy výběr autentických ukázek milé komunikace z mailů a školních systémů, jen jména dětí jsem změnila. Pokusila jsem se i o jednoduché třídění podle obecnější myšlenky, kterou za konkrétními sděleními vnímám a je pro mě jako rodiče důležitá.

Možná vám to nepřijde jako nic převratného, a ono taky není. Ty myšlenky jsou pro mnohé banální a citlivá a vstřícná komunikace by měla být standardem. Leckdy je a leckdy také není. Zdaleka ne všichni učitelé a učitelky takové věci rodičům píší a říkají – ať už proto, že s nimi nesouhlasí a mají jiné představy o své učitelské roli, nebo proto, že se komunikaci s rodiči spíš vyhýbají třeba i kvůli špatné zkušenosti. Pro některé učitele téma vztahu s rodiči žáků není tak důležité a věnují svůj omezený čas něčemu jinému (třeba přímé komunikaci s dětmi). Hodně učitelů na komunikaci s rodiči kouká primárně perspektivou předání praktické informace, s funkcí podpůrnou, povzbuzující, aktivizující nemají moc zkušenost. Opečovávání rodičů přece není jejich práce! Ale já myslím, že trochu je, respektive že se vážně vyplatí to aspoň trochu dělat. Když se rodiče ve vztahu ke škole cítí bezpečně, jistě a kompetentně, jsou pak mnohem spíš ochotní a schopní s ní spolupracovat. 

Domnívám se, že někdy je hlavním omezením na straně učitelů a učitelek jen nedostatek zkušenosti,  vstřícné komunikaci s rodiči se neměli kde naučit, protože to nebylo součástí jejich učitelské přípravy, ani to není součástí kultury jejich školy. A možná i proto jsem tento text napsala. Smyslem je nejen aspoň trochu vyvážit veřejný obraz učitelsko-rodičovské komunikace, ale také šířit dobrou praxi, přinést inspiraci a dodat impuls dalším pedagogům. A ideálně i sborovnám – aspoň malé komunikační školení (nebo sdílení) by si některé vážně zasloužily. V neposlední řadě jsem tím textem chtěla i trochu poděkovat všem pedagogům, kteří se snaží a umí s rodiči komunikovat mile a podpůrně, a to nejen těm, jejichž věty jsem použila, ale i všem ostatním.

Magdalena Mouralová se věnuje vzdělávací politice na katedře veřejné a sociální politiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Na vzdělávání nahlíží nejen z pozice pedagožky, společenské vědkyně a analytičky veřejných politik, ale také skrze dlouholeté působení v neformálním vzdělávání jako vedoucí dětského oddílu či průvodce v rodičovské svépomocné školce a v neposlední řadě z pozice rodiče dvou dětí školou povinných.

Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected]. 

Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.