Zachraňujete vztah? Hlavně spolu mluvte, říká koučka i psycholog
Dlouhodobými vztahy i okamžiky jejich krize se zabýváme už poněkolikáté. V tištěné Heroine najdete poutavý průlet historií české psychiatrické péče, která se párové terapií věnovala. Vztahy se ve svých praxích zabývají také uznávaná koučka a lektorka Iveta Clarke a psycholog Petr Kačena. Jak se dívají na možnost, jak je posílit, dokud fungují, a zachránit, když se rozpadají?
„Pokud spolu chceme žít šťastně až do smrti, musíme najít rovnováhu mezi vlastní osobní svobodou na straně jedné a pevným propojováním s tím druhým, nejdůležitějším člověkem na straně druhé,“ říká koučka Iveta Clarke.
Patřím do generace, pro kterou svatba rodičů, zachycená na několika černobílých obrázcích z fotoateliéru, znamenala celoživotní mezník v životě dvou lidí i jejich původních rodin. Máma a táta byli navždy. Rozvod bylo společenské stigma, a když někoho postihl, mluvilo se o tom šeptem. Dneska si o manželstvích, která jsem kolem sebe vídala, nedělám iluze: manželství mých rodičů i jejich vrstevníků se občas pěkně kymácela. Ale když se zamyslím, vydrželi spolu všichni, doslova až za hrob. Desítky let, v dobrém i zlém.
Nemusím zdůrazňovat, co je dnes jinak. Když se manželství tolik lidí brání větou Na to, abychom byli spolu, nepotřebujeme přece žádný papír, není ta instituce náhodou přežitek? A dále: když žijeme v průměru o dvacet let déle než prarodiče, je pořád reálné žít s jedním člověkem celý život? A co vlastně znamená překonávat spolu dobré i zlé?
Vědění navzdory
Ať jsme manželé, nebo nikoliv, žít spolu, skutečně žít, „oddat“ své životy společné entitě zvané rodina, je náročná disciplína. Naši rodiče nás ji vesměs nestihli naučit, ostatně sami se jí učili za pochodu, intuitivně a někdy se zaťatými zuby.
