Neříkejte nám, že jsme stateční. Jaké to je být queer autistickou novinářkou

Zveme vás

Queer filmový festival Mezipatra v listopadu bude. Z pláten kin se ale přesouvá online.

• 21. ročník Queer filmového festivalu se ponese v tématu „Zotavení” a proběhne online.
• Zahajovacím snímkem bude německé coming-of-age drama Nic ve zlým (Futur Drei). Součástí hlavní soutěže jsou nově i dokumenty.
• Mezi další očekávané snímky z této sekce patří brazilské erotické drama Hic (Vento Seco), francouzský dokument Děvčátko (Petite fille) nebo lesbická lovestory z argentinského předměstí Jedna z tisíce (Las mi y una)

Celý program najdete na Mezipatra.cz.

Lidé jako Petr Třešňák nebo Martin Selner se proslavili tvorbou o nás bez nás. Nerespektují naše soukromí ani naši důstojnost, když nás natáčí během psychického zhroucení nebo vyprávějí historky o nás ze stacionáře, kde nás navíc označují jako „děti“. Na výtky naší komunity reagovali posměchem nebo nesmyslnými tvrzeními o nás samotných. Ján Simkanič, ředitel Deníku N, mi veřejně „vysvětloval“, že Martin Selner píše o svých klientech citlivě. Alistický muž vysvětloval autistce, že k žádnému problému nedošlo – k mansplainingu jsem tedy ještě dostala porci ablesplainingu a nechápala, proč to druhá strana nechápe.

Když píšu o autismu, je to pro mě zvláštní situace. Sice mám jakožto autistka s autismem osobní zkušenost, a proto bych možná měla být vděčná, že mám vůbec možnost něco o autismu napsat a dostat za to zaplaceno. Ale nakonec se mi velmi často stává, že bývám představována akorát jako „novinářka, která píše o svém životě s autismem“. O autismu i svém životě sice taky píšu, nicméně toto téma tvoří jen menšinu mých článků.

Někdy se mi pak stává, že lidé se se mnou vlastně o ničem jiném ani nebaví a zajímá je na mně jen autismus. Byť chápu, že mají zájem se něco dozvědět přímo od zdroje a nebýt předsudeční, byla bych ráda, kdybych byla vnímána i jako mnohem komplexnější člověk a mohla s lidmi řešit i jiná témata. Ostatně – ne každý z nás se chce taky pořád bavit o práci nebo o politice.

Když jsem začala psát do Inspirante, jedním z mých prvních sloupků bylo pojednání o tom, jaké to je být bisexuálním autistou. Poté, co jsme zveřejnili odkaz na tento text na Facebooku, okomentoval to tam jeden člověk slovy: „Doprčic, co má bisexualita společného s autismem? To se jako perverznost bude schovávat za postižené děti? Mám autistickou holčičku a tohle přirovnání mne opravdu zvedlo ze židle!“ Mě zase zvedlo ze židle, že moje existence je perverzností a že někdo může mít tak bifobního rodiče, ale vzhledem k tomu, že jsem na tohle celý život zvyklá, nechala jsem to být.

Chceme od vás emoce

Krom toho, že píšu do médií, se také věnuji výuce a přednáškové činnosti. Nejprve, když jsem mluvila o autismu, jsem lidem servírovala svůj „životní příběh“, ale po pár měsících jsem s tím přestala, jelikož se mi vracely negativní vzpomínky na minulost a protože jsem nechtěla působit dojmem „diagnózy na nožičkách“, jak to nazvala moje kamarádka a DJka Hana Grygarová.

A tak jsem si řekla: „Ivo, vždyť máš diplom z lingvistiky, děláš v médiích a byla jsi v poradním orgánu ombudsmanky, tak mluv o hájení práv autistů a o tom, jak s nimi komunikovat.“ Dávalo mi to smysl a měla jsem pocit, že skutečně využiju své vzdělání i svou osobní zkušenost. Zjistila jsem ale, že to lidi mate. Pamatuji si, jak jsem šla ještě s jednou postiženou ženou (tehdy nevyautovanou) přednášet o postižení do jedné nejmenované nadnárodní korporace. Připravila jsem si na první přednášku počítačovou prezentaci s čísly, odkazy a praktickými tipy, nicméně po skončení mi přišel e-mail od organizující zaměstnankyně, jestli bych příště nemohla přednášet bez ní.

„Dobře, ale budu potřebovat aspoň nějakou tabuli, na kterou budu psát ty číselné údaje,“ odepsala jsem jí. „Nepotřebujeme fakta. My chceme od vás emoce,“ zněla odpověď.

Emoce jsem sice nedodala, ale na příští přednášce jsem se dívala do svého sešitu s poznámkami, z které jsem citovala čísla, která si nikdo nemohl stihnout poznamenat, na rozdíl od první přednášky. Moje „kolegyně“ powerpointovou prezentaci ovšem mít směla. Domněle intaktní člověk prezentoval fakta, já jsem tam byla jako cirkusový šašek z panoptika. Cítila jsem se nešťastně.

Radost byla veliká

Lidé mi občas říkají, jak jsem „statečná“ nebo „šikovná“. Pamatuji si, že po jedné mé přednášce napsala jedna účastnice do zprávy, která měla vyjít veřejně, že na konferenci vystoupila autistka, jejíž povídání bylo přínosné. Mé jméno i obsah toho, co jsem říkala, ovšem byly čtenářům skryty. Naštěstí bylo vše ještě před vydáním opraveno.

Vím, že to lidé myslí dobře, ale zkuste si představit, že chcete řešit systematickou diskriminaci ve společnosti, někde o tom promluvíte nebo napíšete a pak vám přijdou gratulace k tomu, že jste dokázali říct několik smysluplných vět a ani jednou se nepřeřekli. A nikdo se nezamyslí nad obsahem vašeho sdělení ani se nepokusí tu diskriminaci napravit.

Dlužno ovšem podotknout, že podobného nešvaru se dopouštíme občas i my autisté-novináři. V tiskové zprávě z 1. autistické konference, která vyšla na stránkách ATYP magazínu, se hned v titulku dočteme, že „[r]adost sebeobhájců s autismem byla veliká“. Jak je to relevantní? A proč se v textu několikrát opakuje sdělení, že přednášející byli stateční, ale nikde není napsáno, o čem vlastně přednášeli?

Jsou ale naopak i pozitivní situace, s kterými se člověk v práci setká a které ho motivují v ní pokračovat. Když jsem v létě rozjela na facebookové stránce organizace Trans*parent, pro kterou píši příspěvky na sociální sítě a web, seriál o nebinárních lidech a češtině, rekordně nám narostla návštěvnost a byli jsme pozváni na diskuzi o genderově citlivém vyjadřování.

Stejně tak, když jsem doučovala jednu studentku jazyky (dala mi svolení tento příběh sdílet), mě ona studentka požádala o kontakt na Instagramu. Vzhledem k tomu, že je můj účet veřejný, jsem jí ho bez problému poskytla, ale přemýšlela jsem, jak se postaví k záplavě LGBT+ témat, která z něj přímo čiší. Na dalším doučování se mě studentka zeptala: „Dívala jsem se ti na Instáč. Ty seš bisexuální? That’s great! I know a gay couple that… hmm… jak se řekne ‚vychovávat dítě‘?“

Odpověď zní „raise a queer autistic daughter“. Doufám, že takové dívky to časem budou mít už jednodušší než já.